Milí čtenáři, dnes vám chci vyprávět dva zážitky, velmi osobní, jeden se stal mně a druhý mé sestře, časový odstup pouhé tři dny, přesněji dva a půl dne.
Moje nejmladší sestra čekala miminko a termín porodu se pěkně přiblížil. Logicky jsem chtěla být u toho. Navíc se dalo spojit užitečné s příjemným, takže jsme chtěli oslavit narozeniny neteře, dcery mé druhé sestry Ingrid. Už v pátek se mi na autobusovém nádraží se přihodila nepříjemnost s jednou mladou, hloupou a agresivní cestující, ale vědomí, že už budu za dvě a půl hodiny doma, mě uklidňovalo, a já si nenechala úplně otrávit den.
Všechno začalo v sobotu ráno. Sestra přijela k nám domů s porodními bolestmi. Její dvouletá holčička vesele pobíhala kolem a hrála si s bratrovým tříletým synkem. Jo, ty bezstarostné děti nemají zaplať pánbůh o porodních bolestech ani ponětí! Zpočátku to vypadalo, že k porodu může klidně dojít třeba až odpoledne nebo večer, šla jsem tedy nakoupit. Nejdřív do Teska pro dvě krásné barbíny pro neteř – jednu tmavovlásku odněkud z Karibiku s dost opálenou pletí a druhou blondýnku, pěkně multikulturně. To mě ani nenapadlo, jak „multikulturně“ naloží v jiném obchodním domě za chvíli se mnou!
Mí rodiče bydlí v Brně úplně v centru, takže i obchodní galerie Vaňkovka zabere pěší chůzí maximálně deset minut a ze zmiňovaného Teska tak tři. Přiběhnu tam, mezitím už z telefonátu vím, že sestru vezou do porodnice. Cítím nervozitu, myslím jen na to, aby všechno dobře dopadlo. V tamních potravinách řetězce Interspar nakupuji všechno potřebné k oslavě včetně dětského šampusu, dortu, zákusků atd. Košík se vrší a je v něm i taška s oněmi panenkami. Mezitím volám mámě na mobil (ona totiž jela se setrou a měla být celou dobu u porodu), nikdo to nebere. Konečně se blížím k pokladně a začíná pěkný mazec. Prodavačka je na mě od počátku extrémně nepříjemná, nevybíravě mi kontroluje košík, všechny tašky, ani ji nenapadne slušně požádat, abych je sama zvedla. Pak se přidrzlým tónem ptá: cože mám v té igelitové tašce, sahá po ní a vyndavá obě krabice s pannami. Vysvětluji jí, že jsem je koupila jinde, že i podle tašky s nápisem lehce pozná, kde. A ta paní chce vidět lístek. Začínám ho hledat a lidé za mnou nervózní, stojím tam už pět minut a nic se neděje. Zkrátím to. Prostě mě paní opravdu dost šikanovala, pak se jí ještě nelíbil můj podpis na kartě a místo, aby slušně požádala o doklad totožnosti, ptala se další prodavačky za kasou a pak ještě jedné a také pána z ostrahy (ty oba zavolala, protože jsem lístek od panenek, které v tom obchodě NEMĚLI, nemohla ve stresu a už úplně rudá najít), jestli si myslí, že je to můj podpis!!!! Navrhla jsem, ať krabice s barbínami projede takovým tím zařízením a že snad uvidí, že nemají kód, nepípají atd.
Na nic z toho nepřistoupila. Kdo tohle už někdy zažil, zná ten pocit bezmoci a vzteku a lítosti. Stojím tady, utratím v tomhle obchodě patnáct set korun, paní s učňákem mě neprávem zostudí před davem dalších lidí. Žádná omluva. Zpravidla mě tyhle věci nedohánějí k sebelítosti a pláči, ale někdy holt není člověk ve formě a není obrněn jako železná lady proti všem těmto událostem. Když je ve hře zdraví sestry a dítěte, prostě se na to vykašlete. A pak se vám klepou ruce ještě celý den. Zbytečně! Jako by sám život nepřinášel někdy situace, které jsou se stresem spojeny prostě neodmyslitelně! Dnes je mi líp, nebrečím a tuhle situaci se ještě pokusím nějak řešit.
Stejně jako druhou epizodu, která se stala mé sestře, čerstvé mámě druhého dítěte (mimochodem pěkný cvalda!!!). V den, kdy opouštěla nemocnici, přišla za ní sestra a ptala se jí (jen jí!!!) i před ostatními rodičkami na pokoji, zda má doklad o hmotné nouzi. Sestra nechápavě řekla, že ne a že moc nechápe, proč se jí na to ptají. Prý je potřeba zaplatit poplatky. Sestra je zřejmě jasnovidka a dopředu si předpověděla, že když je sestra Romka, nebude chtít zaplatit.
Takže mě tohle jasnovidectví i hulvátství druhé dámy pěkně štve a nemíním je omlouvat argumenty, že někdo má špatné zkušenosti. A myslím, že nikdo by si tohle neměl nechat líbit, protože jinak i ty dnes malé caparty budou za dvacet let stejně podezírat a ponižovat! Mějte i přesto, co jsem zde popisovala, krásný červen a dobrou náladu, protože tohle jsou nepříjemnosti, s nimiž můžeme bojovat?
