Nenávist hoří!!

Mluvit s pozůstalými bývá těžké. Na rozhovor s Annou Totovou, sestrou v Hodoníně upáleného Jana Tota, jsem se moc netěšila. Čekala jsem zoufalství, našla jsem odhodlanou sebevědomou ženu, která míní dostát spravedlnosti. Nevěří totiž, že smrt jejího bratra neměla rasistický motiv.

Povídání sestry se zelenýma očima
V rohu hotelové restaurace v Hodoníně sedí Anna se synem a kamarádem. Zelené oči podtrhují odhodlaný výraz. Ani ji nemusím trápit otázkami, vypraví sama. Nepopírá, že její o čtyři roky mladší bratr byl narkoman, jeho oblíbenou drogou byl toluen. Stejně jako je tomu u většiny zvláště romských narkomanů ve zdejším kraji.
„Bydlel u mě, v Břeclavi. Ale čas od času odjel právě do Hodonína. Vracel se zfetovaný. Odpovídal pomalu na otázky. Nikdy nebyl agresivní, spíš malátný a spavý.“
Anna mu závislost vyčítala. Ani Jan Tot nebyl na svoji závislost nikterak hrdý. Několikrát sám dobrovolně prodělal léčbu v Kroměříži. Nicméně se k toluenu vždy vrátil. Při takovém jednom výletě, kdy v zákoutí zásobovacího parkoviště supermarketu IRO odháněl chmury za pomoci těkajícího svinstva, ho dostihla nenávist několika výrostků. Stačila právě pet láhev s chemikálií a zapalovač.

Právo do vlastních rukou
Šestadvacetiletý Jan Tot měl toho 17. května velkou smůlu. Když kolem půl sedmé večer z hadříku vdechoval toluenové páry, zahlédl ho mladík spěchající za kamarády do pizzerie César. Uvnitř pivní společnosti oznámil, že venku je feťák. Hoši se pustili půllitrů a vyběhli před hospodu. Omámený Jan je snad ani neregistroval. Když mu Michal Iš, kuchař z oné pizzerie, vrazil ránu do obličeje, mával jen bezmocně rukama. A rány padaly dál. Hoši vzali právo do svých rukou a ranami do hlavy a kopanci předváděli, jak moc nesnášejí závisláky.
Martin Vala si pak všimnul petláhve s toluenem. Jejím obsahem polil zmlácené tělo.
„Lapin mě už sere,“ oznámil Juraj Lukáš, zvaný Pompo, mlátící partičce a škrtl zapalovačem. Prý kámoši trochu protestovali, ale Pompo-Juraj byl rozhodnut: zapálí „zmetka“ feťáka. Košile na těle okamžitě vzplála. Spokojení moralisté odkráčeli zpět k pivům.

„Asi za tři minuty vběhli do pizzerie tři Vietnamci. Křičeli, že venku někdo hoří. Někteří z pivařů vyběhli ven, někteří se dokonce snažili společně s Vietnamci hořící tělo uhasit. Jeden z nich, Jakub Chudil, zavolal sanitku. Posádka sanitky našla děsivě ohořelé tělo. Jan Tot měl popáleniny 2.-3. stupně na šedesáti procentech těla.
V brněnské fakultní nemocnici umíral ještě pět dní. „Ptala jsem se doktora, jestli má popálený obličej,“ popisuje návštěvu v nemocnici Anna Totová. „Doktor se odpovědi vyhýbal. Bylo mi jasné, že ano. Řekla jsem mu, že si chci bratra v paměti uchovat zdravého. Šla tam tedy teta. Prý byl celý ovázaný, měl jen otvory na pusu a oči.“
Z pitvy se rodina dozvěděla, že měl prohořelou celou hruď i vnitřní orgány.
„Musel hrozně trpět,“ přemítá sestra. To dokládají i posudky lékařů. Největší bolesti Jan – ačkoli byl omámen – zřejmě cítil právě na začátku hoření, tedy v době, kdy hoši klidně odcházeli, aby na pivech nespadla pěna.

Rozsudek s otazníkem
Na české poměry byl soud rychlý. Asi po půl roce, 23. listopadu 2007, padl rozsudek. Krajský soud v Brně pod vedením JUDr. Jaroslavy Bartošové rozhodl takto: jednadvacetiletý nezaměstnaný Juraj Lukáš půjde sedět za vraždu provedenou zvlášť trýznivým způsobem na třináct a půl let. Ty by měl strávit v ve věznici se zvýšenou ostrahou. Načež má následovat vyhoštění. Je totiž občanem Slovenské republiky. U soudu se bránil tím, že chtěl Lapina jen pořádně zranit, nikoli usmrtit.
Jeho tři spolupachatelé, devatenáctiletý kuchař Michal Iš, stejně starý Martin Marinusil a Martin Vala mohou běhat pět let po svobodě jen pod Damoklovým mečem případného jednoročního vězení. Soud jim přisoudil pouze čin výtržnictví.
Kromě diametrálně rozdílné výše trestu jistě zarazí jedna věc: nebyli souzení náhodou příznivci nějaké radikální pravicové skupiny? Nejednalo se o rasisticky motivovaný čin?

Úvahy nikoli spekulativní
Hoši svorně vypovídali, že feťáka neznali. Zřejmě tím chtěli říci i to, že nevěděli, že je Rom. Pak je těžko k uvěření, že zcela náhodou znali jeho přezdívku. Věta o Lapinovi, který Juraje Lukáše už dlouho „sere“, by měla toto tvrzení popřít. Rasistický motiv se soudkyni jistě nabízel. I když dnes vesměs neonacisté či skini nenosí vysoké černé boty s bílými tkaničkami a oholenou hlavu, partička v roli veřejnosti v soudní síni, stejně jako samotní pachatelé přece jen musela byla jasná. Na přímou otázku, jsou-li přívrženci hnutí skinheads, obžalovaní odpověděli, že nikoli. Jiný názor však měli někteří svědci, minimálně tři vypověděli, že pachatelé jsou „členy“ hnutí skinheads.
A nejde jen o svědecké výpovědi. „Juraj Lukáš byl přítomen na neonacistické demonstraci Národního odporu 1. května 2007 v Brně. Ostatní obžalovaní jsou identifikováni na různých akcích Národních korporativistů,“ říká Ondřej Cakl z Tolerance, občanské společnosti, která léta neonacistickou scénu monitoruje. Podle jeho dat je zdejší neonacistická komunita silná, má 40-60 členů. Právě společným rysem neonacistů je nenávist k jiným etnikům a národům u nás žijících, zejména pak k Romům.
O rasistickém motivu je přesvědčená i Anna Totová. Že bratra obžalovaní dobře znali a věděli, že je Rom, nepochybuje. Rodina Totových totiž patří mezi hodonínské starousedlíky a narkomani jsou zde obecně známi.
Obžalovaným bylo jasné, že přihlášením se k radikálům by jim nějaké ten rok ve vězení přibyl.

Kdo se to vlastně tehdy setkal?
Zásobovací parkoviště supermarketu bylo toho 17. května místem setkání několika nepříliš dobře ve společnosti zakotvených mladíků. Jan Tot měl v životě smůlu. Ve dvou letech mu zemřela maminka. Otec se o něj a jeho čtyři sourozence odmítl starat. Sirotky si tedy rozebrali do péče příbuzní. Šestiletou Annu si vzala do péče teta, dvouletého Honzu babička. Jenže na babičku byla péče náročná a chlapec skončil v dětském domově. Nazpět k babičce do Hodonína se vrátil až v osmnácti letech. Je obecně známo, že romské děti z ústavů se špatně adaptují do společnosti. Jsou vychováváni po „gadžovsku“, takže do romského prostředí nezapadnou a „bílá“ společnost je přijímá víc než obtížně. Často pak padají do drogové závislosti a do kriminality.
Ani útočníci nepatří zrovna k vyvoleným. Juraj Lukáš byl nezaměstnaný. Byl tvrdě vychováván dominantním otcem – vojákem z povolání, matka byla mírné, spíše submisivní povahy. Rodina přišla do Hodonína ze Slovenska. Psycholožka označila Juraje jako zakomplexovaného, intelektuálně podprůměrného, sociálně nezralého jedince. Ostatní parťáci a spolupachatelé jsou učni, nebo mají nižší vzdělání.

Závislost kontra závislost
Když zaznělo pizzerií, že venku je feťák, měl Juraj Pompo Lukáš podle vlastní výpovědi v sobě deset piv a šest panáků vodky. To do sebe nalil během tří hodin. Podle vlastní výpovědi byl „běžně opilý“. Lékařka, která jako soudní znalkyně jeho tehdejší stav hodnotila, usoudila, že opilý byl, ale za své jednání byl plně zodpovědný.
Podle pitvy měl v sobě nějaký alkohol i Jan Tot, významnější drogou byl však toluen.
Pro neonacisty je příznačný velmi kladný poměr k alkoholu, zejména pivu. Jejich srazy vesměs končí právě s rozsáhlými „ploty“ na účtenkách v hospodách. Kromě xenofobie jejich dalším protivníkem jsou drogy. Nemyslí tím ale alkohol.

Spravedlnost u soudu, klid v zemi
Juraj Lukáš sedí ve vazbě. Rodina Jan Tota podala odvolání proti rozsudku. Lhůtu na odvolání si ponechali i někteří obžalovaní. Totovi sourozenci chtějí dokázat, že jde o rasisticky motivovaný čin. Cítí, že pro svého upáleného bratra musí docílit spravedlnosti.
Romské rodiny jsou soudržné a ke svým cítí hluboké vztahy i po smrti.
Za průběžného povídání jedu s paní Annou na hřbitov: „Chci bráchovi udělat alespoň pěkný náhrobek.“ Na hřbitově už Anna nemluví, zato vzorově uklízí hrob své matky a babičky. Je zdaleka nejvyzdobenější za všech. Hrob bratra a dědečka jen uhrabe. Za pár minut má přijít kameník, aby vyměřil příští náhrobek. Nechávám Annu s jejími myšlenkami u hrobu. Držím jim i soudu palce, aby další rozsudek byl spravedlivý.
Rodinu čeká ještě soud občansko-právní. Jde o výši odškodného. Anna netouží po vlastním zbohatnutí na smrti bratra. Cítí jen, že by utrpení Jana by mohl trochu zmírnit důstojný hrob. Bolest je také v jejím srdci i srdci celé rodiny. Jen lehce zmíní dosavadní náklady. Mrzí ji, že si nemohli dovolit ani běžného advokáta. Desetitisíce, který vyžadoval, rodina neměla. Soudně nařízený advokát ex offo prý přiznal, že spis viděl jen letmo. V síni se ani neohřál.

Stejné místo, stejný čas… o pár měsíců později
Odpoledne jdu obhlédnout místo činu. Od místa činu je do pizzerie jen pár kroků. V supermarketu se blíží zavírací hodina. Prodavačky si matně vzpomínají: „To ale bylo na nádraží!?“
Když se ptám na skiny, zvedají odmítavě ruce: „Tady je úplně všechno, to byste se divila. Chodit večer po městě je nebezpečné. Raději se o nic nezajímáme.“
Vcházím do pizzerie. U stolu sedí partička mladých: „Co chcete?“ zahučí jeden od stolu. Nevypadá to zrovna na přátelskou pohostinnost.
A co ještě: ti, co se snažili Janovi pomoci, byli Vietnamci.