Nemám rád surovost, ale bránit se musím!

Dušan Čonka – dvanáctiletý žák šestého ročníku Základní školy Mochovská v Praze 9. Skutečně tichý klučina, při našem rozhovoru mluví pomalu, velmi tiše, nesurově. Jako by se snad k němu bojová umění jako karate nebo box nehodila. Při fotografování ho téměř prosím, aby se tvářil trochu „chlapsky“, víc drsněji. Moc se nedaří. Dušan působí na okolí jako velmi citlivý kluk, přesto ale v karate získává na nejrůznějších závodech první místa ve své váhové kategorii. V roce 2006 v Mikulášském přeboru v Neratovicích, ve kterém se o medaile každoročně uchází více jak sto čtyřicet dětí, získal první místo, o rok později ve stejné soutěži místo třetí. Mezi největší úspěchy mladého sportovce patří bronzová medaile v Národním poháru, který se konal loni v Sokolově. Kromě karate se ale Dušan začal věnovat boxu, před třemi měsíci se ho ujal známý romský boxer Stanislav Tišer.

„Myslím si, že nepatřím mezi konfliktní kluky, kteří čekají na příležitost, aby se s někým mohli jen tak pro srandu porvat. Kluci ze třídy o mně ví, že chodím na karate, ale nikdy se nestalo, abych musel při nějakých menších konfliktech se spolužáky použít sílu. Naopak své kamarády ze třídy beru na tréninky a někteří z nich u karate zůstávají i dál,“ vypráví mi Dušan, jehož obrovským snem je získat titul mistra Evropy v karate.

Dušan již od útlého dětství obdivoval sportovce, kteří ovládali bojové sporty. Snil o tom, že i on bude jednou velkým karatistou nebo boxerem, který se nebude ničeho bát a který bude ochraňovat slabší, bude-li potřebovat fyzickou pomoc. V době, kdy Dušan oslavil své deváté narozeniny, se rozhodl přihlásit do Sportovního klubu karate SHOTOKAN, jehož hlavní základna sídlí v Neratovicích. Pod záštitou SHOTOKANU funguje klub karate také v Praze, a to v prostorách plaveckého areálu v Hloubětíně. „Jednou jsem šel s tátou plavat sem do Hloubětína. Hrozně rád jsem se díval na fotografi e profesionálních karatistů, které tu byly vystavené. Moc se mi líbily! Při odchodu z bazénu jsme si s tátou všimli také informace, že přijímají nové členy do karatistického klubu SHOTOKAN. Poprosil jsem tátu, aby mě do klubu přihlásil. A on nebyl proti, i když dnes se o mě trochu bojí. Bojí se, aby se mi při zápasech něco nestalo,“ říká dvanáctiletý Dušan, který svých bojových dovedností prý nevyužívá nikde jinde než při zápasech. Od roku 1996 patří SK SHOTOKAN ke třem nejúspěšnějším klubům v ČR, v letošním roce se umístil na druhém místě v hodnocení všech klubů. Velmi dobře se prezentoval na mistrovství České republiky v Karlových Varech, na národních pohárech i jiných přeborech. Devět členů tohoto klubu je v národní reprezentaci. To je výsledek neúnavné a skvělé práce trenéra a současně předsedy klubu v jedné osobě Zbyška Petržílka, který Dušana obdivuje pro jeho ctižádostivost a chuť na sobě pracovat. „Líbí se mi, že Dušana v karate velmi podporují také jeho rodiče. To je opravdu nezbytný krok pro každé dítě, které chce sportovat. Samozřejmě Dušan má indispozici v tom, že je trochu silnější postavy, ale osobně si myslím, že to nebrání tomu, aby byl dobrým sportovcem.“ Před třemi měsíci začal chodit na box pod vedením známého romského boxera Stanislava Tišera. Dušan si našel zálibu jak v karate, tak v boxu. Říká, že oba sporty si oblíbil stejně, každý má prý něco „do sebe“. Co o Dušanovi říká jeho boxerský trenér Stanislav Tišer, který se svým žákům věnuje v tělocvičně nedaleko Základní školy Havlíčkovo náměstí na pražském Žižkově? „Je dobře, že Dušan kombinuje karate s boxem. Tím má totiž stálý pohyb. V boxu je koordinace nohou sice trochu jiná než v karate, ale jejich pohyb je při boxu, i když se to na první pohled třeba nezdá, daleko intenzivnější. Dušan patří k žákům, kteří chodí na tréninky skutečně pravidelně, a musím říct, že se čím dál víc lepší. Za jeho nevýhodu však považuji to, že je malého vzrůstu a má větší váhu. Tím se pro něj těžko shání na závody soupeř,“ zmiňuje se o svém žákovi trenér Stanislav Tišer a dodává, že za nejdůležitější shledává to, že Dušan bojovými sporty žije a baví ho.

***

Počátky vzniku karate jsou spojovány s ostrovem Okinawa. Předpokládá se, že okolo 7. století sem začaly pronikat prvky čínských bojových umění. Nový vládce na Okinawě zakázal místnímu obyvatelstvu např. nošení jakékoliv zbraně. Tím ovšem podnítil rozvoj sebeobranného systému – Okinawa-te. V tomto systému bylo hlavním úkolem přežít. V této době vznikají dva hlavní směry, a to sice Shorin-ryu a Shorei-ryu. Jedním z hlavních představitelů Shorin-ryu byl mistr Anko Itosu. U něj se učil mistr Gichin Funakoshi, který jako první přenesl karate na půdu Japonska a stal se zakladatelem v současné době snad nejrozšířenějšího stylu – Shotokan. Funakoshi jako první použil název kara-te, který se dá přeložit jako „prázdná ruka“.