Nelaskavý Vsetín

Město Vsetín je teď známější romskou „popelnicovou“ aférou než prvoligovým hokejem. Stojí za ní starosta města a zároveň novopečený senátor Jiří Čunek. U voličů bodoval i proto, že vystěhoval Romy z centra. Na řešení tzv. romské otázky má vlastní recept.

První doteky

Že konečně budu po pěti a půl hodinách jízdy vlakem v cíli, ve Vsetíně, poznám podle dvou ostře zářících domů na periferii. Ihned si zakážu hodnotit líbivé zářící barvičky ladící s podzimním listím zalesněných kopců. Jde totiž o nové romské ghetto, a jak je obecně známo, romská ghetta jsou ostudou naší společnosti a terčem kritiky ze zahraničí. A tohle je prý navíc z kontejnerů. A kontejner je obecně vnímán jako popelnice.

„Pavlačový dům hrůzy je hned tamhle za autobusovým nádražím, městský úřad tady za rohem, ubytovna tímhle směrem,“ mává rukama ochotně mladá maminka před nádražím a dodává, že se naštěstí ten „pavlačák“ už rozebírá.

Trasu beru odzadu. V recepci ubytovny, místa mého dnešního spánku, mi podává klíče žena středního věku. Nelením, doluji informace, ptám se na ty problematické barevné domy z kontejnerů. „Víte, mně by nikdo nic takového nedal. Romům se tu vychází daleko víc vstříc než ostatním. V těch nových domech to prý mají moc hezké, do vybavení dostali snad i plovoucí podlahy a pračky. Každý byt má své sociální zařízení. Normální lidé tu čekají na byt třeba deset let i víc.“

Hasil, co pálilo

„Nevybrala jste si nejlepší čas,“ vítá mě mezi zvonícími telefony starosta Jiří Čunek. Je pondělí po volbách, starosta je jedním z nejúspěšnějších zájemců o křeslo v Senátu vůbec. Média zdůrazňují, že kvapné přestěhování Romů z centra bylo populistickým volebním tahem.

Během sedmi týdnů totiž stačil postavit za 40 milionů (třicet prý od státu a deset dodalo město) zmíněné dva kontejnerové domy a přes noc tam nakvap odstěhovat třicet šest romských rodin. Dalších osm pak vystěhoval úplně pryč, nejen do okolních obcí, ale některé až na česko-polské hranice do Jeseníku, konkrétně například do Vidnavy a Vlčic. Pro starosty těchto obcí to byl šok. Nikdo s nimi totiž tento přesun nediskutoval. Nezbývá jim však nic jiného než lomit rukama. Ruiny byly soukromé a původní majitelé je nazpět rozhodně nechtějí.

Ostatně Romové se vrátit do Vsetína nemohou. Jejich dosavadní dům, „dům hrůzy“, jak se zde označoval pavlačový dům sousedící s poliklinikou, se bourá. A na zbytku fasády přes usmívajícího se starostu stojí „Budu hasit, co vás pálí“.

Jak z ohýnku byla vatra

Starosta Jiří Čunek se netají tím, že se snažil vyjít vstříc zejména majoritě ve městě. Po osmi letech starostování samozřejmě ví, že sestěhovávání Romů na jedno místo je zásadně špatné. Snaží se ale vysvětlit, jak vlastně k těmto krokům došlo: „Stejně jako další podobné čtyři byl pavlačák postaven v letech 1939-41. Byly to normální domy, vlastně prima bydlení až tak do roku 1980. Pak začaly chátrat. Město je začalo opravovat, jenže nazpět všechny romské rodiny nepustilo. Radnice stanovila poměr deset gadžovských rodin na jednu romskou.“ Podle starosty je to optimální vzhledem k integraci. Zbytek romských rodin bylo sestěhováno právě do pavlačového domu u polikliniky. „Výsledek byl totální devastace budovy.“

Katastrofální situace byla několikrát popsána v médiích a každý oslovený občan Vsetína mi barvitě a bez zábran popisuje ještě nedávné příběhy. „Děti jsou hodně živé, pořád jezdily výtahy na poliklinice, v noci tam byl pořád kravál, i přes den docházelo ke krádežím, přepadením…,“ popisují téměř unisono občané.
Ředitel městské policie Nikolaj Martinak měl zkušenosti nejen jako policista, ale i jako občan, který bydlel v bezprostřední blízkosti deset let: „Jmenovatelé pavlačáku: nepořádek, nadměrný hluk, rušení nočního klidu, zápach…“ Příčiny tohoto „jmenovatele“ však objektivně rozebírá: „V pavlačovém domě byla velká kumulace lidí. Kde jsou jak přizpůsobiví, tak méně přizpůsobiví, dochází samozřejmě k vnitřním problémům. Kdo se zajímá o romskou problematiku, ví, že oni – Romové – se sami neumějí zorganizovat, že jakmile jde o nějakou organizaci, tak tam okamžitě dojde k vnitřním sporům, netáhnou za jeden provaz.“

Leckdy byli Romové agresivní i vůči pacientům, nezalekli se ani policie.
„Mám vlastní zkušenost,“ popisuje ředitel městské policie: „Dav šedesáti Romů se nás policisty pokoušel lynčovat. Potřebovali jsme udělat zákrok proti jednotlivci a skončilo to tím, že nás obklíčil dav šedesáti Romů a jen díky tomu, že jsou policisté vybaveni i po psychologické stránce, se zabránilo ataku.

Čistota, čistota

„Jsme moc rádi, že se centrum vyčistilo,“ pochvaluje si prodavačka v samoobsluze.“ Já proti nim nic nemám, ale ten bordel byl hrozný.“

Starosta ale o tom „jejich“ nepořádku ví svoje: „Jsou výborní, co se týče jejich bytu, jejich zařízení. Ani já nemám takový pořádek doma jako většina z nich. Ale společné prostory – všechno špatně. A tehdy se to dotýká ostatních obyvatel.“

Kumulace odpadků ve sklepích vedla také k četným požárům. To také přispělo k statickému narušení domu. Prý.

Poschla, kontejnerové ghetto?

Blížím se k barevnému ghettu. Kluci se prohánějí na kolečkových bruslích, maminky sedí s prcky u pískoviště, ostatní diskutují, na šňůrách vlaje prádlo.

„Jo, měli jsme strach se sem stěhovat, ale je to dobré,“ ochotně se rozpovídá mladá žena. Chlapi souhlasně přikyvují. Marian Tulej, terénní pracovník, tu bydlí také. Zve mě k prohlídce příkladně „vypiglovaného“ domu. „V každém patře tu je takový správce, co rozděluje služby k úklidu společných prostor.“ Marian a jeho rodina o šesti členech má byt dva plus kuchyňský kout. „Je to tu pěkné, jen trochu malé. Jen je vše na elektřinu a z toho máme obavu. Bojíme se, kolik budeme platit.“ Nájem se jim drahý nezdá. Platí osmdesát korun na metr čtvereční, tedy něco kolem tří tisíc.

Kromě dvou domů je tu také přízemní budova. Pilně se pracuje. Jsou tu velké plány: komunitní centrum Diakonie. Šéfuje mu Daniela Cincibusová. Sama říká, že se možná lidé budou divit, že pracuje ona zrovna v tomhle „ghettu“, léta totiž brojí proti jakékoli formě rasismu. Přišla prý k této práci jak slepý k houslím. Prostě dělala rozhovor se starostou. „Já jsem ale nenašla žádné argumenty proti těm jeho.“ Situaci v „pavlačáku“ znala a potvrzuje, že byla hrozná. Věří, že díky sociální práci na Poschle se podaří rodiny navrátit jak třeba do Vsetína, tak k zájmu o práci a vůbec k začlenění do společnosti. Důvěra je zatím na obou stranách. Dana ale vidí jeden velký problém: „Bohužel je situace taková, že se Romové, kteří chtějí pracovat a pracují, stávají terčem posměchu ostatních. Nejen tady vyrůstá generace mladých Romů, kteří nespojují peníze s prací. Vidí to u rodičů. Prostě stačí dojít na sociálku. Jsou vychováni v tom, že není třeba šetřit vodou nebo elektřinou, sociálka to zaplatí. Když ne, přizvou se média.“

Ghetto, ghetta… může za to minulost?

Jako v každé jiné obci, Romové se nezjevili ve Vsetíně ze dne na den. Po válce se sem nastěhovalo několik Romů, dodnes se ví vlastně o jedné rodině. „Ti se nejen integrovali, ale vlastně i asimilovali, jsou výborní,“ říká Dana Cincibusová.

Gabriela Juřinková, terénní pracovnice, je skvělou studnicí nezaujatých informací. „Problém je ten, že sem potom byly v sedmdesátých letech přesídleny rodiny z jedné a vlastně jediné osady od Spišské Nové Vsi. Podle tehdejších pravidel za to národní výbor inkasoval peníze. Jde vlastně o tři rodiny, které se ale nemají navzájem příliš v lásce. Sice se mezi sebou vdávají a žení, ale rivalita zůstává. Spory mezi nimi – často v romštině – působí na majoritní občany jako kravál.“

Gabriela s místními Romy pracuje už několik let. A ráda. Sdílela s nimi i nervozitu posledních týdnů, kdy rodiny nevěděly, co s nimi bude. Na rozdíl od představitelů města má pocit, že se vše semlelo příliš rychle, že lidé neměli na výběr, že byli tlačeni a posléze vytlačeni.

„Byty na Poschle viděli až těsně před stěhováním,“ říká Gabriela.

Média stejně jako starosta zdůrazňují, že si rodiny náhle uhradily dluhy za elektřinu. Byla to totiž podmínka, aby vůbec náhradní byt dostaly. „Některé rodiny se krvavě zadlužily,“ bojí se „poschelská“ koordinátorka Dana Cincibusová. Totéž ví i Gabriela. Několika rodinám tedy hrozí pád do neřešitelného pasti. Romské lichváře leckdy nahrazují „bohulibé“ oficiální půjčovny peněz, jako je například Financial Provident.

„Co se týče Poschle, argumentovali jsme, že je tam bydlení pro ně možná likvidační. Vše je totiž na elektřinu a to je pro ně drahé. “

Kdo pomůže?

„Za peníze města jsme před třemi lety vyčlenili Diakonii z rozpočtu 4,5 milionů korun. Máme tu romské poradce, romské asistenty ve škole. Dále tu pracuje Charita a vůbec je tu mnoho organizací a sdružení, která se problémy Romů a nejen Romů zabývají. Za 2,5 milionu jsme u těch kontejnerových domů opravili objekt, kde byly holobyty. Tam se formuje komunitní centrum, bude tam mateřské centrum. Chceme, aby se tam děti od tří do pěti let naučily chodit, naučily se pořádně česky,“ vypočítává na svoji obranu starosta.

Živoření je jinde

Za kritikou domů z „popelnic“, kterou přivezli organizátoři demonstrace proti kontejnerovým domům před „Strakovku“, trochu zaostává kritika opravdové lidské katastrofy rodin vysídlených do pohraničí. Část rodin čeká na zimu v rozbořených ruinách v Jeseníkách.
„Byly to rodiny vícečlenné. Třeba i sedmnáct lidí. Je fakt, že část z nich byla problémová, ale ne všechny,“ říká paní Cincibusová.

Prý chtěli sami Romové bydlet ve svých vlastních domcích. „Koupili jsme jim domky na bezúročné půjčky.
Samozřejmě jsme nemohli zaplatit třeba 800 tisíc za domky tady v okolí.“ Přiznává, že stěhování těchto rodin do lokalit, kde už mají úřady své problémy se svými Romy, nebylo šťastné.

Lítost je neomluvitelná. Scénář vystěhování hooodně daleko je stejný jako například v kauze Prostějova, Kostelce nad Orlicí a jiných obcí. Tedy tajně koupit domky – čti ruiny – a Romy naladit na vlastní domeček.
Koupit de facto zadarmo, tedy na dlouhodobou bezúročnou půjčku. Hlavně že jsou pryč, ať se s tím popere někdo jiný.

Do neřešitelné situace jsou tím přivedeny zejména romské děti, které teď budou víc než obtížně dojíždět do škol, i kdyby chtěly. Starostové si zoufají. „Asi se domluvíme a koupíme hotel na vsetínském náměstí a všechny Romy tam pošleme,“ zuří starosta Vidnavy Miloslav Haderka. Tím my myslí i starostku Vlčic, které se do malinké obce náhle přistěhovalo osmnáct Romů.

Kde je chyba?

Příběh Vsetína je jen jedním z dalších v pořadí. Finty, jak dostat Romy z obcí, opisuje jedno město za druhým. Jedním z prvních „pilotních“ návodů byl Prostějov, kde se „rozpouštěla“ kolonie U svaté Anny. O této kauze jsem psala již v roce 2001, více než před pěti lety. Prosadit článek byl problém.

A po pěti letech? Ghetta se stala pro média soustem, které třeba také jednou omrzí.

Romský problém není jen problém Romů, ale celé společnosti. Do beznadějné situace a posléze do totální rezignace se dostávají i sociálně slabší a neprůbojní „bílí“. Absence práce znamená zároveň životní nudu, deziluzi a tupé přežívání.
Možná bylo provedeno mnoho výzkumů a analýz. Starosta Jiří Čunek má svoji zkušenost a svoje řešení. Má za to, že vyplácení dávek „jen tak“ není správné. „Jestli někdo dostává peníze zadarmo a nemusí za ty peníze odvést žádnou práci, tak ho demotivujeme. A to je jedno, jestli je žlutý, bílý nebo černý… Já jsem přesvědčen, že za prvé všichni, kdo si po určitém čase nesehnali žádnou práci (můj čas je rok, takže po roce), by měli dostávat sociální dávku za to, že budou pracovat. To znamená, že přijdou na obec a sociální dávku dostanou, až odvedou určité penzum veřejně prospěšných prací. Já netvrdím, že to musí být pět dní v týdnu. Mohou to být třeba tři dny, ale určitě si ten člověk ty peníze musí zasloužit. Druhá věc je, že těm lidem má být pomoženo a práce nabídnuta. Měli bychom dbát na to, aby jejich děti chodily do tzv. družin a tam si udělaly úkoly, protože rodiče už od třetí třídy nejsou schopni úkoly s nimi dělat, tím jsou děti vůči ostatním znevýhodněny. Absolutně bych byl tvrdý a trestal bych ty, kteří děti dostanou podvodem do tzv. zvláštní školy, dnes speciální. Protože romské děti jsou stejně inteligentní jako každý jiný, proto musejí chodit do normální školy. Samozřejmě to předpokládá povinnost rodičů, aby v pátém roce dávaly děti do školky, kde se děti za rok naučí česky. Když se naučí česky, mohou jít do první třídy bez problémů. To jsou základní linie, které není těžké zakotvit. Porušení toho, že nebudou děti posílat do školy, že se o ně nebudou tím pádem starat, by bylo trestáno finančně.“

Dost přešlapování na místě

Informační kanály mezi starosty měst, kteří se snaží zbavit „cikánů“, jdou po neveřejných stezkách. Návod se prostě jen kopíruje…, a protože předskokanův čin byl sice proprán v médiích, a vzápětí rychle zapomenut, stačí jen správné načasování akce.

Romové jsou pro média vděčným oživením. Hartusící Romka oklopená dětmi přitáhne k obrazovce téměř každého. Za pár dní zapadne do zapomnění ona, její děti i celá aféra.

„Nikdo neví, kam se poděli,“ krčí rameny Michaela Jeřábková, regionální novinářka, která se intenzivně věnovala případu vystěhování Romů z Kostelce nad Orlicí. Mluví o desítkách rodin. Skončily možná v podobných ruinách jako nyní ty „vsetínské“. Nebo našly útočiště u svých příbuzných, čímž naplnily nejkritičtější slova „gadžů“: „Nastěhuje se sem pět Romů a za měsíc je jich tu dvacet.“ Jsou totiž víc než na očích. Samotní Romové čekají i na pomoc svých předáků a inteligence a také Úřadu vlády ČR. Jarmila Balážová má za to, že romská inteligence či romští předáci nemají v popisu práce ohrožené komunity přímo navštěvovat. Úřad vlády sice vyzdvihl roli terénních pracovníků a romských asistentů a „vyslal“ je do světa, ale povinnost místních úřadů či škol je využívat není povinná. Ani zpětná vazba těchto pracovníků na úřad vlády není valná. Chybí prostě článek, který by byl řádným mostem mezi komunitami, státními institucemi a samosprávami. Článek, který by nedovolil další „odstřeďování“ Romů a pomohl by jim začlenit se do normální společnosti, ale i normálního řádu společnosti.