Některé požadavky starostů z Nového Bydžova směřují k perzekuci

Prohlášení starostů, kterým podpořili nápady poslankyně ODS Ivany Řápkové, je
dílem nepromyšleným, které nahrává xenofobii a paušalizování.

Pozastavit se můžeme již u použitého jazyka. Starostové píšou (pejorativně) o
„sociálně nepřizpůsobivých“. Jako by přizpůsobivost byla za každých okolností
„hodnotou“ a její opak něčím a priori nepřátelským.
V prohlášení je několik požadavků, které lze, vytržené z kontextu, brát jako
pozitivní. Pochopitelný je záměr starostů získat z loterií a automatů více peněz
pro města a obce i jejich odhodlání zarazit hráčům výplatu sociálních dávek. Kdo
dávku nahází do „proherního automatu“, ten ji zneužívá. Je ovšem třeba zasadit
tuto snahu do celkového kontextu: hráč, který se stal gamblerem, k tomu musel
mít na počátku nějaký důvod, neviděl žádné východisko, perspektivu, neměl
možnost seberealizace apod. Starostové by tedy měli přemýšlet i nad tím, jakým
způsobem by mohli při odstraňování těchto důvodů napomoci.
I další body znějí na první poslech přijatelně: zvýšení vymahatelnosti dluhů,
zveřejnění údaje o neplatiči na úřední desce, vymožení povinnosti v daňovém
řízení či zavedení registru přestupků. To jsou kroky správným směrem, je však
třeba zkoumat způsob, kterým se má celkového úmyslu docílit. Jako řešení Řápková
navrhuje, aby „dávky podléhaly výkonu rozhodnutí“. Řápková o to usiluje za
pomoci hrubého populismu. Placení dluhů z dávek je možné už dávno, což bývalá
chomutovská primátorka buď netuší, nebo zamlčuje, aby mohla lépe získávat
politické body. Podle studie, kterou v roce 2006 vypracovalo ministerstvo pro
místní rozvoj, lze z dávek strhávat peníze za dluhy prostřednictvím institutu
zvláštního příjemce, kterým může být i město. Studie navíc tvrdí: „Pokud město
využije institut zvláštního příjemce včas, nemusí ke vzniku dluhů vůbec dojít.
Město tak může uspokojovat průběžně své pohledávky a není nutné sahat po jiných
nástrojích, jako jsou soudní řízení, exekuce, vystěhování, v důsledku čehož se
zbytečně přispívá k další sociální segregaci neplatičů.“ Starostové žádají
vládu, aby legislativně zakotvila možnost odejmutí jakékoli dávky v případě
jejich zřejmého zneužívání. A chtějí zároveň, aby stát přidal peníze těm městům,
která na svém území mají „mnoho občanů sociálně nepřizpůsobivých bez trvalého
pobytu“.
Požadavek na zvýšení financí je pochopitelný – kdo má větší výdaje s něčím, o co
se sám nezasadil, měl by mít i více prostředků na přijatelné řešení situace.
Možnost odejmutí jakékoli dávky je však požadavkem nebezpečným. Umožnil by
úředníkům a komunálním politikům zneužívat svoji pravomoc ve vztahu k lidem,
které zjevně nemají v lásce, když o nich hovoří jako o „nepřizpůsobivých“.
Naprosto neuvěřitelný je pak záměr, podle něhož by měly obce i města možnost
„zavedení sankce zákazu pobytu včetně definování pojmu noční klid“. Policie by
měla dodržování nočního klidu důsledně vymáhat, o tom není sporu. Jestli k tomu
napomůže jeho definování, v pořádku. Dát však do rukou politikům a úředníkům
možnost někomu odejmout sociální dávky či pravomoc rovnou jej vyhnat z území
města či obce, to vrací naši společnost do doby před válkou, kdy jsme ještě
neměli zkušenosti s tím, že podobné nápady vedou zákonitě k perzekuci a
diskriminaci nevinných lidí. O zákazu pobytu smí rozhodovat pouze soud.