Nejsem běžná Romka: S Violetou Balog o příchodu do Německa a nebezpečí deportace

Narodila jsi se v Srbsku, ve městě Novi Sad. Jak jsi se dostala do
Německa?

V roce 1995. Teda tohle pro mě není úplně jednoduché, já jsem to ještě takhle
nikomu nevyprávěla… Do Německa jsme odešli kvůli tíživé hospodářské situaci,
navíc to bylo období mezi dvěma válkami. Nejdřív jsme hledali štěstí v
Gelsenkirchenu, kde v té době žil bratr mého otce. Tam nám to ale nevyšlo, a tak
nás můj strýc přivedl sem, do Berlína. Tady nás nechal. My jsme pak byli vydáni
napospas různým cizím lidem, taky Romům. Ve čtvrti Charlottenburgu byl tenkrát
azylový dům pro uprchlíky, ve kterém nás poprvé přijali. Byli tam opravdu milí
lidé, dostali jsme byt. Pak se ale roztočil náš putovní kolotoč a mezi lety 1995
až 2002 jsme obráželi jeden uprchlický tábor za druhým. Všechny byly ve
východním Berlíně – Lichtenberg, Marzahn, Pankow… Až v roce 2002 jsme přišli
do čtvrti Hohenschönhausen, do našeho bytu.

Jak to vypadalo ve všech těch prozatímních bydleních?

V těch všech nouzových přístřešcích moje rodina neprožívala zrovna hezké
okamžiky. Hlavně v letech 1998 až 2000, to jsme byli ubytovaní u Červeného
kříže. Bydleli jsme v pěti v jedné místnosti, velké jako takový normální obývák,
a o všechno jsme se museli dělit s ostatními obyvateli – o sprchu, záchod i
kuchyň. Všude špína, v našem pokoji lezli brouci a další havěť, naši věrní
spolubydlící. (smích). Opravdu to nebylo lehké, dostávali jsme snídaně, obědy a
večeře a 250 DM na měsíc. Člověk si tam připadal jako ve vězení, na všem muselo
být razítko, taky jsme nemohli budovu opustit a vracet se do ní, jak jsme
chtěli. Museli jsme pořád ukazovat průkazku, že tam opravdu bydlíme.

A váš strýc? Už vám nějak dál nepomáhal?

Ne. Pokusil se nás nahlásit v Gelsenkirchenu, to bylo všechno. Člověk by si
dokázal představit lepší pomoc, ale nedalo se nic dělat.

Máš na toto období i hezké vzpomínky?

Ale ano, pobývalo tam hodně romských rodin, se kterými jsme sdíleli naše
utrpení. To to vše dělalo o trochu jednodušší. Měli jsme hodně přátel, hráli
jsme si s ostatními dětmi. Mému bratru byly tenkrát dva roky, nikdy předtím jsme
si neuměli ani představit, že takhle bude vyrůstat. Na jednu stranu jsme zažili
bídné poměry, špínu a nelidské podmínky. Na druhou také soudržnost s ostatními
uprchlíky a vzájemnou pomoc.

Rodiče si směli najít práci

Co následovalo po roce 2002?

Získali jsme povolení k pobytu, předtím jsme byli jen „trpěni“ (právní status
uprchlíků, kteří získají povolení k odkladu deportace, zpravidla se uděluje na
tři měsíce, potom je potřeba o něj znovu zažádat), vždy dva nebo tři měsíce. Pak
konečně přišlo povolení k pobytu, nejprve na rok.

A proto jsme také mohli žít ve vlastním bytě?

Ano, díky povolení k pobytu jsme se směli vystěhovat z domova pro uprchlíky a
rodiče si směli najít práci. Moje matka tak absolvovala několik kurzů němčiny, a
potom začala pracovat. Já jsem začala chodit do školy, chtěla jsem se vyučit. A
protože jsem se vzdělávala, jsem získala v roce 2009 povolení k trvalému pobytu.
Po dvou letech jsem pak školy mohla nechat a povolení mi zůstalo. Starší bratr
už má také povolení k trvalému pobytu, ale rodiče a mladší bratr jen povolení na
dva roky.

Chtěla bys někdy získat německé státní občanství?

Přemýšlím o tom, letos by to šlo. Část formulářů už jsem vyplnila, ale zbývá
ještě tolik různých dokumentů a byrokracie, kterou musím vyřídit! Zatím jsem se
k tomu ještě nedostala.

Ale chtěla bys ho?

Ano, určitě chci požádat o německý pas. V Srbsku jsem se sice narodila a až
na moje rodiče tam žije skoro celá moje rodina, ale nemáme toho příliš
společného. K čemu mi jsou lidé, kteří prahnou jen po mých penězích, které sama
ani nemám? Tak asi vypadá jejich představa o Německu, totiž že tady rostou
peníze na stromech. Jediní, na kterých mi záleží, jsou moji prarodiče.

A navštěvuješ je?

O letních prázdninách ano. Ale snažím se tomu vyhýbat, protože do Srbska
nejezdím ráda. K rodině nemám příliš vřelý vztah a přátele z dřívější doby
vlastně také nemám, takže se tam v létě nudím. Ale s prarodiči se stýkat musím,
chtějí to tak. I letos by byli naštvaní, kdybych v létě nepřijela. Už takhle mi
nadávají proto, že se zdržím jen pár dní, moje rodina zůstane několik týdnů.

Máš kontakt s ostatními Romy – například ze Srbska – tady v Berlíně?

Na tuhle otázku jsem čekala (smích). Moje rodiče sem tam někoho navštíví, ale
opravdový kontakt už s nimi ztratili. Ještě před pár lety měli spoustu známých,
byli jsme všichni jako jedna rodina. Pak jsme se ale rozhádali kvůli penězům, a
tím skončilo veškeré přátelství. Kromě toho se naši známí z dob azylových domů
různě rozprchli, někteří se přestěhovali, jiné z Německa deportovali, mnoho
starších lidí již zemřelo. Já osobně se s ostatními Romy také nestýkám, jenom
díky práci v Amaro Drom e. V. Většina holek v mém věku, které jsem tenkrát
poznala, je už dávno vdaná a má děti, my s bratrem ne. Naši přátelé už jsou
všichni dospělí. Myslím v uvozovkách dospělí. A rodiče mých kamarádek pak měli
strach, abych na ně neměla špatný vliv. Chodím přece do školy a občas dokonce na
party!

Boj proti vyhošťovací vazbě

A tvoji rodiče tě v tvém životním stylu podporují?

Je to moje rozhodnutí a oni se s tím musí smířit. Z toho, co dělám, nejsou
vždy nadšení, ale je to můj život, ne jejich.

Tím se dostáváme k tvému angažmá u sdružení Amaro Drom e. V. Jak to
všechno začalo?

To je dlouhý příběh. V roce 2009 jsem jela do Brém na konferenci zemských
ministrů vnitra. Pozval mě tam Valid, pracovník poradenského centra pro
uprchlíky, který mi tenkrát moc pomohl s přihláškou na školu. Absolutně jsem
netušila, co mě v Brémách čeká a co bych tam měla dělat, ale řekla jsem si, že
to bude určitě sranda, když tam jede tolik mladých lidí. Poslední den se konaly
různé workshopy a Valid mě poslal do workshopu týkajícího se Romů. Vůbec se mi
tam nechtělo, ale šla jsem. A tam jsem poznala předsedu Amaro Drom, Hamzeho. O
všem mi vyprávěl, a i když jsem z toho všeho nebyla moc moudrá, dala jsem mu
číslo a doufala jsem, že tím je to vyřízené. Ale opravdu mi po návratu do
Berlína zavolal a chtěl, abych za nimi přišla do kanceláře, říkal něco o
divadelní hře. Pak už to šlo ráz na ráz, najednou jsem v tom byla až po uši! O
pár týdnů později jsem s několika klukama stála na jevišti před spoustou lidí!
Následovalo vystoupení během oslav jara Herdelezi, pak Khamoro v Praze…
Zkrátka jedno překvapení za druhým a já zjistila, že se mi to všechno moc líbí.
Tolik energie, kterou moji vrstevníci investují do boje za svá práva! Nic
takového jsem ještě v životě neviděla. Takže jsem si definitivně řekla, že do
toho půjdu. Já sama sice už mám povolení k pobytu v Německu jisté, a tak už
nejsem v přímém ohrožení, ale existuje velké množství lidí, kteří stále ještě
žijí se strachem z deportace, jako já tenkrát před rokem 2002. Každé tři měsíce
se třást a potit na cizineckém úřadě hrůzou kvůli tomu, že může kdykoli přijít
úředník a rovnou mě odvést do vyhošťovací vazby…

Kolik lidí, kteří se do vyhošťovací vazby tak náhle dostali, znáš?

Několik známých už se do vyhošťovací vazby dostalo. Nevím přesně, kolik jich
bylo, ale rozhodně nejde o nic vzácného. Lidé jsou celkem často bráni do vazby
předtím, než je definitivně deportují… Stává se i to, že uprostřed noci
zazvoní u někoho doma a jednoduše ho seberou, taky takové případy jsem znala.

Myslíš, že má tvoje práce smysl?

Doufám! I když nezměním právo jako takové, doufám, že pomůžu aspoň konkrétním
dětem a mladistvým s jejich osobním rozvojem. Mnoho se, koneckonců, učím i já
sama.

A jaké konkrétní úkoly v rámci práce pro Amaro Drom e. V. plníš?

Vlastně nemám přesně vymezené úlohy, dělám to, co je zrovna potřeba. Pomáhala
jsem vést workshop pro různé žáky z několika škol, zaměřený proti anticiganismu.
V současnosti dáváme dohromady pevnou skupinu mládeže, můj kolega se stará o
kluky a já pracuju s holkama. Snažím se jim dodat odvahu k vlastnímu životu,
ptám se jich, co by chtěly dělat, čeho by chtěly dosáhnout. Přemýšlíme o
založení taneční skupiny, nebo prostě jen kroužku vyšívání. Nejdůležitější je,
abychom jim dali prostor, kde se můžou setkávat, vyměňovat si zkušenosti, dát
jim dobrý pocit ze sebe samých. Chceme, aby se měli na koho obrátit, kdyby
potřebovali pomoc a podporu. To je na té práci nejdůležitější.

Schází se tato skupina pravidelně?

Ano i ne, na začátku jsme se viděli každý týden, ale v poslední době jsme
měli tolik různých akcí, že to nešlo. Nyní se zase k pravidelným schůzkám
vracíme.

O jaké akce se jednalo?

Například o oslavu 8. dubna, Mezinárodního dne Romů. Kluci si připravili
hudební vystoupení, hráli pak v jedné romské kavárně. Holky nacvičily taneční
kreace, ty během oslav vystoupily několikrát.

Jaké tance to byly?

Naše tradiční tance, folklór. Ty prostě umíme (smích), sama jsem to o sobě
ani nevěděla. Přišlo to samo od sebe, stoupla jsem si na parket a začala jsem.
Myslím, že to člověk buď umí, nebo ne. Ale rády bychom sehnaly nějakou učitelku
tance a vrhly se na něco spíš uměleckého.

Je pro tebe důležité, že jsi Romka? Vyvíjelo se to nějak?

Myslím, že se od ostatních Romek docela liším, od mých dřívějších kamarádek
každopádně. Jak jsem řekla, všechny se mnohem dříve vdávají a ani nemají tolik
svobody jako já. Mě rodiče vychovávali na naše poměry poměrně liberálně. Na
druhou stranu jsem si to taky musela vybojovat, a do toho spousta Romek nejde.
Neznám moc holek, které by se postavily svému otci. Nevím, co mě k tomu
přivedlo, jak jsem se něčeho takového vůbec opovážila. Přece jenom mám z otce
také strach, býval boxerem! (smích) – Nebylo to tak úplně bez rizika. Ale asi by
o tom, jak nás chce vychovávat, měl přemýšlet už před příchodem do Německa.
Přivedl nás sem, ještě když jsme byly děti, a tady jsme vyrostli s jinou, novou
mentalitou. Není to tak „jako dřív“, jak tomu naši rodiče říkají, mnohé se
změnilo. A tak je jasné, že má člověk i jiné cíle a jde si za jinými sny než
tenkrát v Srbsku. Máme už nyní i lepší možnosti.

Jen muže stejného levelu

Jaké jsou tvoje cíle a sny?

Těch je tolik! Rozhodně se nechci předčasně vdát, chci ještě něco zažít,
poznat kus světa. Až potom chci rodinu.

A chceš si vzít Roma?

Ne, ne bezpodmínečně. Uvidím, jak to přijde. S Romy, alespoň s těmi, které
znám, je to opravdu těžké. Takže já osobně Roma mít nemusím, a když už by to byl
Rom, musel by se mnou být na stejném levelu, myslet stejně jako já.

Jaké vidíš výhody a nevýhody v tom, že jsi Romka?

Dřív to bylo těžké, zvlášť když se mi otec snažil různé věci zakazovat. Často
jsem slýchala věty jako: „Vždyť jsi jenom holka, nemáš k tomu co říct.“

A ty výhody?

Jako holku mě tak trochu šetřili a ochraňovali. Všechno dělali hlavně kluci a
já mohla zůstat doma.

Na závěr otázka k situaci Romů u nás v Česku. Co si o ní myslíš?

Loni jsem se zúčastnila festivalu Khamoro a různých workshopů, na kterých
jsme právě řešili situaci Romů v jednotlivých zúčastněných zemích. Tam jsem se
dozvěděla i o Česku. Samozřejmě Romové u vás nemají takové problémy s právem na
pobyt a nejsou ohroženi deportacemi, ale zase máte opravdu silný rasismus,
alespoň podle toho, co mi ostatní vyprávěli.

A v Německu jsi se s rasismem nesetkala?

Samozřejmě setkala, hlavně dřív na základní škole. Ale tenkrát jsem ani
neříkala, že jsem Romka, nazývala jsem se Srbkou nebo Rumunkou. Až nedávno, když
jsem začala pracovat pro Amaro Drom e. V., mi samotné začalo být jasné, kdo jsem
– tedy Romka. Ale ani moje nejlepší kamarádka to ráda neslyší a říká mi, že
přece nejsem stejná jako „oni“ a že nejsem normální cikánka. To pro mě není
jednoduché, protože lidé o nás nic neví. A i když se jim snažím alespoň základní
věci vysvětlit a vyprávím jim o nás, tak to nechápou. Zuby nehty se pak drží
svých teorií o tom, že jsou všichni Romové stejní. Existují prostě lidé, kteří
to pochopit nechtějí.

A co pro tebe Německo znamená?

Člověk tu má mnoho výhod, vedeme tu život, který v očích lidí v Srbsku platí
za luxusní. Ale sami víme, že ten luxus si musíme zasloužit tvrdou prací. Také s
pocitem jistoty je to jako s mincí, má dvě strany. Opravdu bezpečně se tu člověk
cítí, až když získá povolení k trvalému pobytu – a k tomu se jako trpěný
uprchlík dostává jen těžko. Myslím, že kamkoli člověk jde, čeká ho těžký život,
pokaždé jiným způsobem.

Medailonek:

Violeta Balog

Narodila se roku 1987 v srbském městě Novi Sad do romské boxerské rodiny.
Otec se strýcem v Srbsku závodně boxovali, strýc pokračoval jako profesionální
trenér. Od roku 1995 žije s rodiči a dvěma mladšími bratry v Berlíně, kde v
současnosti studuje vychovatelství a zároveň pracuje jako dobrovolník v
občanském sdružení Amaro Drom e. V.