Nechci Romy romantizovat: S režisérem Martinem Šulíkem o jeho novém filmu Cigán

* Muže tento film změnit život Romů na Slovensku? Může vlastně film něco
změnit?

Abych byl upřímný, tak myslím, že tento film život Romů na Slovensku úplně
změnit nemůže. Ale mohl by otevřít diskusi o tomto problému, který je tu
přítomný, ale o kterém se diskutuje jen velmi zjednodušeně. Je třeba o něm
mluvit na několika úrovních. Je nutné si uvědomit historické souvislosti,
protože soužití Romů a Slováků trvá už několik století a mnohé problémy jsou
zakořeněné v hluboké minulosti, pak jsou tu problémy, které jsou sociální,
problémy se vzděláním, majetkoprávní a další. To, co je třeba si uvědomit, podle
mě jako neodborníka, je, že každá osada je individuální a potřebuje vlastní
přístup. Tedy k řešení problému se dá dojít jen, pokud se k němu bude
přistupovat ze všech relevantních stran. A kdyby se o tomto alespoň začalo
mluvit, byl by to začátek zlepšení.

* Určitě ale Cigán reakce na Slovensku vyvolá. Jaké?

To opravdu nevím a sám jsem na ně zvědavý. Pro mě osobně je ten film zajímavý
tím, že Romy neromantizuje a že se snaží vyprávět nejen o problémech soužití „s
bílými“, ale i problémech, které jsou přímo uvnitř osady. Snad by mohl diváky
emočně zasáhnout, protože je vyprávěn z pohledu dítěte, z pohledu dospívajícího
chlapce, který vše kolem sebe začíná teprve vnímat. Pro Romy by mohl být
zajímavý, protože je v romštině jako teprve druhý nebo třetí hraný film. Toto
všechno by snad pro společnost, diváky mohlo být zajímavé a oslovit je.

* Může způsobit i negativní vlnu reakcí vzhledem k tomu, že většinová
společnost je dnes vůči Romům a tzv. romské otázce naladěna negativně?

Jedinou negativní zkušenost, kterou dnes máme všichni, je s internetem.
Anonymizovaní diskutéři se vyjadřují velmi otevřeně a drsně, ale když to čtete,
uvědomíte si, že málokdo z nich má přímou zkušenost s Romy. Zároveň tam jsou i
lidé, kteří mají jednostranně i vzájemně špatnou zkušenost. Mnozí z nich jsou
podle mě hlavně akademičtí rasisti.

* Jak vás přijali Romové v Rychnově, v místě natáčení?

Ze začátku to bylo spíše takové velké srocení, kterého se ujal můj pomocný
režisér Paľo Pekarčík a s velkým nasazením podrobně vysvětlil místním, o co nám
jde, a pak už to šlo. Ale ten první kontakt byl o nedůvěře.

* Proč myslíte, že Romové nedůvěřují příslušníkům majority?

Ta nedůvěra je podle mě na obou stranách. Romové jsou podle mě v mnoha
směrech plaší, a ta emotivnost, excitovanost je maska, za kterou skrývají své
obavy mající z každého cizince, který vejde do osady.

* V Cigánovi hrají neherci, Romové. Jak jste vhodné kandidáty na role
hledali?

Klíčem byl jazyk, protože romština má velmi mnoho podob. Romové ze Záhoří a
třeba z Dětvy mluví naprosto jinak. Takže jsme se snažili nejprve najít tu
správnou romštinu pro nás, s kterou je pak svázáno i místo a lidi pro natáčení.
Když jsme přišli na spišskou romštinu, tak jsme si vybrali všechny hlavní hrdiny
z okolí Spišské Nové Vsi, Kežmarku. Kolegyně Ingrid Hodalová udělala takové
velké setkání zájemců v Kežmarku, kde jsme celý týden zkoušeli, a tam právě
postupně krystalizovali představitelé jednotlivých rolí. S mnoha lidmi jsme se
museli rozloučit, což mi bylo líto, protože byli nesmírně zajímaví. Řemeslníci,
hudebníci, třeba Dušan Barkóci velmi schopný košíkář, svérázného ražení, ale
právě proto, že jsme měli tu jazykovou podmínku, tak jsme museli hodně třídit a
odmítat.

* Byli herci od začátku ochotní hrát v romštině?

Tady to jednoduše bylo dané scénářem, takže jsme od začátku hledali Romy
mluvící romsky, a dokonce v romštině improvizující. Velmi nám v tom pomohla
Helena Akimová, která se svým manželem vede tanečně-hudební soubor Kesaj Tchave,
který ve filmu i vystupuje, a právě ta nám ve finále do romštiny přeložila celý
scénář. Vlastně pro nás byla, jak se říká v zahraničí takový “davel couch“,
která kontroloval, překládala to, co si děti povídají na place, co se děje právě
teď před kamerou. Takže i já, který měl jen jakousi povrchní znalost romštiny z
překladu scénáře, jsem měl díky ní neustále kontakt s herci před kamerou.

* Je scénář založený na skutečném příběhu nebo je fiktivní?

My jsme s kolegou Markem Liščákem chodili dlouho po osadách a povídali jsme s
lidmi, a z toho, co nám tam vyprávěli, jsme se snažili poskládat definitivní
příběh. Ten je sice fikcí, ale ty události, které se tam ukazují, mají reálný
základ.

* Jaká je hlavní myšlenka, sdělení filmu?

Je to příběh chlapce snažícího se překročit hranice osady, chtějícího změnit
mnohé panující stereotypy, ale nedaří se mu to. Je to o boji s předsudky
majority a zároveň nepsanými zákony osady.

* Takže je to film nabitý emocemi?

To doufám.

* Co vám dalo toto natáčení a co vám naopak vzalo?

Nevzalo mi nic. Naopak ta zkušenost je pro mě velmi cenná, podívat se na
majoritu, které jsem součástí, z úplně jiné strany, z pohledu romské komunity,
to je zvláštní pocit. Vidět gádže a v mnoha bodech ne úplně lichotivě.

* Je to váš první film s romským tématem?

Vlastně ano, ale můj bratr Marek natáčí dokumenty z romského prostředí.

* Měl jste vy osobně před vstupem do osady nějaké předsudky a podařilo se
je odbourat?

Předsudky asi ne, protože to nebylo poprvé, co jsem byl v osadě. Ale i tak je
tam každý den člověk něčím udiven. Když chtějí v osadě přežít, musejí být
strašně vynalézaví, a ta vynalézavost je někdy opravdu úžasná. 

Martin Šulík (*1962) režisérsky debutoval v roce 1991 filmem Něha,
uznání kritiků i publika si ale vydobyl o čtyři roky později filmem Zahrada,
který získal pět Zlatých lvů. Je autorem několika dokumentů, naposledy točil
seriál o tvůrcích tzv. nové vlny s názvem Zlatá šedesátá. Vede katedru na
filmové a televizní tvorby na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Jeho
poslední film Cigán získal na letošním Mezinárodním festivalu v Karlových Varech
zvláštní cenu poroty za režii a jeho hlavní představitel, čtrnáctiletý Ján
Mižigár, byl pak oceněn za svůj vůbec první herecký výkon.

Jarmila Vaňová