Něco se musí dít, když už i ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková mluví o tom, že Romové (skupina, ne jednotlivci) jsou nepřizpůsobiví, nechtějí pracovat a odmítají obecné hodnoty. Skrze jindy korektní mluvu ministryně proniklo něco, co je v české společnosti považováno za pravdu už dlouho. Co je latentním obsahem politiky, manifestovala řeč političky, která proti těmto stereotypům bojuje.
Filip a Klaus si rozumějí
Čunek, Janáčková, Stehlíková, ale i obehraný Daniel Landa a další, přece říkají pořád totéž: Když budou jako my, bude vše v pořádku. »Já nejsem proti Cikánům, když nedělají bordel,« zní Landova památná věta pronesená před lety ve veřejnoprávní televizi – a stále rezonuje. Tento postoj výlučnosti, vylučování a paušalizace nejvíc hovoří o většinové společnosti, o »nás«, chcete-li; méně už o romských rodinách, o možnostech jejich života. Občas ale není špatné vědět, kdo jsme, když se pansky rozhodujeme, zda někoho přijmout mezi sebe, nebo ne. Jako by romská společenství žila někde na Měsíci.
»Naše« společnost vyrůstá z práce. Na tom se shodnou ODS, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM i zelení. Všichni mluví o práci. »Práce přináší hodnoty, obživu, životní realizaci, společenský pokrok, práce vnáší do života řád a smysl,« to říkají pravicoví i levicoví politici. Václav Klaus se tu sejde s Vojtěchem Filipem, John McCain s Barackem Obamou.
Lidovci na práci postavili svůj nový program známý jako Hnanické artikuly, údajné dílo intelektuála Petra Pitharta: »Kdo pracuje, ať se má dobře.« »Kdo nepracuje, protože nemůže, tomu pomůžeme. « »Kdo nepracuje, protože nechce, ať počítá jen s almužnou.« Do tří stručných vět se vešel celý program většinové společnosti, a skrývá se v nich také teorie, podle níž si většina chudých a vyloučených může za svou vyřazenost a bídu sama.
Prezident Václav Klaus před pár lety publikoval článek, v němž tvrdí, že chudobu je třeba chápat jako »původní stav lidstva« a že jedině práce, volný trh a soukromý majetek přinášejí bohatství a pokrok. Kdo to nepochopí – Afričané, Afroameričané, Romové, bude chudý dál. Říká se tomu »zasloužená chudoba«. Tak se také většinová česká společnost dívá na romská společenství. Jsou to Romové sami, kdo mohou za to, kde a jak žijí, protože nepřijímají ideologii práce, jež spojuje ostatní – komunisty zleva, kapitalisty zprava. A jak praví třetí lidovecký artikul, kdo nechce, bude na almužně.
Lidovecký plán, ale i nápady občanských demokratů jdou ještě dál. Kdo nechce pracovat, toho pracovat donutíme. Co jiného je nápad, že sociální almužnu si po půl roce bude muset vyloučený odpracovat v obci. Doktrína práce se sype. Budou se ti, co pracují ze zákonného donucení, mít dobře, jak praví první lidovecký artikul? A mají se ti, co pracují, dobře? Sociálně inteligentní romská společenství vědí, že pro ně to moc neplatí. Sama práce pak nemůže být motivem ke změně postoje a životní struktury, včetně proměny přístupu k času a plánování do budoucna. Nejsme ve Spojených státech, kde je »americký sen«, obecná možnost vypracovat se v hierarchii společnosti ze dna vzhůru sdílenou hodnotou Afroameričanů. Ani v Americe k likvidaci ghett ve vnitřních městech nestačí pouhá ideologie práce.
Musí se k ní přidat i zmiňovaný sen a příklad, který dokazuje, že když chudí a bývalí členové gangů dostanou šanci, může to mít smysl. A potom je tu vnitřní síť a duchovní síla afroamerických komunit, vyrůstající ze vztahu k Bohu a pastorovi, který na cestě k Bohu pomáhá. V takovém prostředí vzniká mocný sociální kapitál snadněji, stačí mu pomoci konkrétními projekty a »pozitivní diskriminací«. Situace Romů v České republice taková není. Většinová společnost zastoupená politiky jim nabízí práci bez možnosti zhodnotit či vytvořit vlastní sociální kapitál. Práci bez snu. Afroameričan může vyšplhat k vyšší střední třídě, aniž by se vzdal své kultury.
Rom takovou šanci nemá, neboť naplnění imaginárního »českého snu« znamená přestat být Romem, i když jím navždy zůstává barvou pleti.
Vyprázdněný kapitalismus
V takových podmínkách je těžké už jen hledat vůli k přijetí nejzákladnější mantry sociální práce, tedy že dveře do budoucna otevírá vzdělání. Je to bezútěšný a paušalizující obraz. Ale jako didaktická pomůcka se snad hodí. Vyprahlost světa práce bez širšího smyslu, který odráží dění v mnoha romských komunitách, přece neukazuje nic jiného než prázdnotu »ideje« českého kapitalismu. Romové viděni zrcadlem práce opravdu vypovídají víc o »nás« než o sobě.
Romům dáváme jen práci. Chybí k tomu »americký« sen.
