Snad neuplyne měsíc, aby se o sobě nesnažila dát vědět, ideálně co nejvíce provokativním (tzv. politicky nekorektním) způsobem, Národní strana. Využívá k tomu každou vhodnou příležitost týkající se menšin či imigrantů. Proto asi málokoho překvapila informace, že i v souvislosti s Mezinárodním dnem pro odstranění rasové diskriminace zástupci tohoto vcelku obskurního politického uskupení uspořádali shromáždění, „vtipně“ svázané s „novou tradicí“ dne boje proti pozitivní diskriminaci.
Možná však nejednoho (autora v to počítaje) překvapila zpráva, že Magistrát hlavního města Prahy přistoupil k rozpuštění tohoto shromáždění z důvodu hesel směřujících k diskriminaci menšin a plakátů z kampaně „Ovečky do boje“, prezentovaných při shromáždění. Postup magistrátu byl překvapivý svou inovativností, obsahující v sobě snad ne úplně naivní naděje, že veřejná správa a stát nebudou nadále tiše přihlížet narůstající nesnášenlivosti, na které zakládá Národní strana své public relations. Jedním z posledních příspěvků je právě ztvárnění zahájené kampaně ke krajským volbám, založené na „statečném bílém beránkovi, bránícím spořádanou bílou ovčí rodinku před podivným vetřelcem – černou ovcí, představující cosi, co nemá nic společného s naším kulturním, historickým a hodnotovým rámcem“ (převzato z webových stránek Národní strany). Rasistické a xenofobní projevy Národní strany a jejích členů dle názoru autora již nejednou překročily rámec svobody projevu a otevřeně zasáhly do práv jiných, nebo rozněcovaly nenávist (vůči těm, kdo nezapadají do rámce „bílého heterosexuálního Čecha“, zůstaneme-li u opakujícího se slovníku členů této skupiny), nehledě na to, zda byly publikované v Národní politice (plátku, jehož politická nekorektnost je minimálně zarážející), na webových stránkách nebo při veřejných vystoupeních. Tyto postoje nelze v žádném případě zařadit pod hlásané „národovectví“, naopak v nich lze nalézt paušalizující urážlivou zášť, ono černobílé vidění světa společné všem pravicovým radikálům (je jednoduché, a lehce vědomě zavádějící, poukázat na kriminalitu spáchanou cizincem či příslušníkem menšiny, a přitom jaksi opomenout samozřejmý fakt, že většina pachatelů jsou právě bílí heterosexuální Češi). Je proto příjemným překvapením, že se pražský magistrát připravil na jmenovanou promo akci a reagoval na nenávist způsobem, který předpokládá zákon. Bohužel (v perspektivě budoucna snad naštěstí), v případě Národní strany se jedná zřejmě o první krok v boji proti nesnášenlivosti, přestože již tolikrát zavdala důvody (resp. její reprezentanti) pro adekvátní právní kroky, nejen v podobě trestních řízení proti autorům nesnášenlivých textů, ale dle přesvědčení autora (s přihlédnutím k celku okolností aktivit Národní strany) i k iniciaci řízení o rozpuštění politické strany.
Nemůžeme však opomenout pohled na Národní stranu i z jiné perspektivy, týkající se jejího politického či společenského významu. Nesnášenlivost hlásaná členy tohoto uskupení dosahuje jisté nebezpečnosti (a má své oběti, urážené, zesměšňované a ponižované), která by se nutně měla odrážet v osobní odpovědnosti původců. Nebezpečnost této politické strany jako celku je však dle názoru autora mizivá, charakterizovaná marginálním politickým vlivem a nepočetnou základnou členů a příznivců (jak jinak si vysvětlit, že se březnového shromáždění zúčastnilo možná až 20 osob…). Vedení Národní strany (ostatně podobně jako jiných nacionalistických politických stran) zjevně není nadáno velkým politickým talentem a provokující proklamace (jakkoliv samy na hraně zákona či za ní) se jeví spíše jako klubová záležitost několika jednotlivců. Za těchto okolností má vlastně Národní strana štěstí, že o jejích v důsledku nezajímavých aktivitách (příkladem z poslední doby je založení Národní gardy, která dle všeho zůstává poněkud bez personálního obsahu…) informují média, protože v opačném případě by zřejmě valná většina veřejnosti vůbec netušila, že taková politická skupina existuje..
Závěrem nutno podotknout, že „ovčí kampaň“ a ochrana „spořádaných bělochů“ má také své šrámy na kráse. Zůstává totiž s podivem, že se nikde v materiálech „mravně čisté“ Národní strany nelze dočíst, že její šedá eminence Pavel Sedláček je právě účastníkem soudního řízení o neplacení výživného na svého syna… Nabízí se tak otázka: kdo je vlastně ta černá ovce vymykající se „našemu“ hodnotovému rámci?
