Národ bez divadla je buď mrvý, anebo umírá

Historicky vzato Romové nikdy žádné vlastní národnostní divadlo neprováděli,
přesto to neznamená, že by divadlo nehráli. Velmi často hráli v různých
divadelních společnostech, jezdívali také s loutkovým divadlem a provozovali s
ním tzv. syntetické divadlo, které spojuje mluvené slovo s hudbou a tancem.
Předváděli také na ulicích tanec s hudbou nebo různé taneční kreace se zvířaty a
akrobatické kousky. Romové se nacházeli i v rodině zakladatele českého
loutkoherectví Matěje Kopeckého a v akrobaticky proslulé rodině Berouskových. Za
první republiky vlastnili Romové několik menších cirkusů a řada velkých
světových cirkusů má romské artisty nebo krotitele zvířat.

Dnes existuje řada divadelních projektů, kterých se Romové účastní. A to i
díky tomu, že je možné umělecké projekty Romů financovat z evropských peněz.
Například Constanza Macras chystá projekt DorkyPark Open for everything –
Otevřeno všemu. Představení bude mít premiéru na vídeňském festivalu Wiener
festwochen v květnu 2012 a jsou naplánovány reprízy v Berlíně, Praze,
Bratislavě, Hamburku, Stockholmu a dalších městech. Constanza Macras dělala
casting , aby vybrala patnáct Romů z ČR, Slovenska a Maďarska. Tento projekt
není ojedinělý, je jich celá řada. Přes všechny zajímavé současné aktivity
bychom neměli zapomínat na divadla, která byla v Evropě Romy založena.
Nejhlavnější jsou Romen, Romathan, Pralipe a Rota. V případě vídeňského divadla
Rota mohu nabídnout i nějaké vlastní vzpomínky, neboť jsem stála u jeho zrodu.

ROMEN

Nejstarší romské profesionální divadlo vzniklo v Moskvě 24. ledna 1931. Jeho
první představení je možné označit jako agitační, protože propagovala přechod
Romů od kočovného způsobu života k usídlení. Ale brzy se tvůrčí kolektiv začal
zaměřovat na věčné téma lásky, které je pro něj až doposud základní. Objevily se
hry podle děl ruské i zahraniční literatury – např. Carmen podle Prospera Merime
(1934) či Cikáni podle Alexandra Puškina (1936).

Od roku 1941 začalo divadlo hrát v ruštině. V minulosti přicházeli umělci do
divadla přímo z „tábora“ a většinou neměli ani všeobecné školní vzdělání. V
dnešní době mají umělci jak všeobecné, tak i profesionální vzdělání.

Kořeny divadla Romen tkví v činnosti romských chórů, které působily v průběhu
osmnáctého a devatenáctého století zejména v Moskvě a Petrohradě. Řada prvních
herců pocházela z rodin umělců aktivních v rámci uvedených chórů.

Divadlo Romen bylo založeno přesto, že většina minoritních divadel byla v
SSSR zrušena. Oficiálním důvodem byla snaha uchovat autentickou kulturu Romů,
ale existuje i interpretace, že ve skutečnosti šlo o záměr socialistické
asimilační politiky.

Pro tuto interpretaci svědčí i skutečnost, že romská kultura byla v rámci
poetiky Divadla Romen unifikována. „Rom“ zde byl prezentován především jako
ruský občan, nebyl brán ohled na etnické odlišnosti.

Divadlo každoročně připravuje minimálně dvě premiéry a pravidelně hostuje v
zahraničí

ROMATHAN

Divadlo Romathan vzniklo z iniciativy několika romských a neromských
intelektuálů, kteří si jako cíl vytkli podnítit vznik romského divadla. Tento
návrh byl nakonec přednesen ve Sněmovně poslankyní Slovenské národní rady Annou
Koptovou a návrh byl odhlasován. Tak vzniklo v květnu 1992 v Košicích Romské
divadlo Romathan.

První premiéru měla hra Than perdal o Roma (režie Daniela Šilanová) Divadlo
dostalo velkou subvenci a nakoupilo se základní vybavení jako autobus, světelná
a zvuková technika, hudební nástroje a uspořádal se velký konkurz romských
herců.

Zpočátku se divadlo snažilo naplnit svou funkci celostátního divadla a hrálo
a hostovalo po celém Slovensku. Také mělo velký počet vystoupení v zahraničí a
účastnilo se různých mezinárodních festivalů. Jejich repertoár tvořily hry,
které vznikly na základě romských povídek, nebo také řadu her psali členové
divadla sami.

Občas se také inscenovaly klasické hry: Ratvali bijav a Roma džan upre. Skoro
každá inscenace divadla má hudební a taneční složky i folklorní ráz a charakter.
V Romathanu je profesionální orchestr, profesionální taneční sbor a herci. Pro
košické Romy to znamenalo obrovskou šanci a možnost kreativní práce mezi Romy,
kde nenaráželi na diskriminaci. Mimo jiné se divadlo Romathan zúčastnilo řady
tvůrčích dílen, protirasistických kampaní, festivalů a projektů EU. Každý rok se
někteří z nich zúčastňují dílny, kterou vede Ida Keprová.

Divadlo Romathan uvedlo mimo jiné díla první romské spisovatelky Eleny
Lackové: hru „Cigánsky tábor“ (původní název Horiaci cigánsky tábor) v roce
2000, povídku „Veľký primáš Baro“ / „Baro primašis Baro“ v roce 1994 a povídku
„Hrbatý Maren“ v roce 1999. Elena Lacková měla vliv na romské divadlo nejen jako
autorka her, ale i tím, že založila první romské Kočovné ochotnické divadlo.

Za svou uměleckou práci získalo divadlo také mnohá ocenění, napřílůad zlatou
medaili z Moskvy, ocenění prezidenta SR, ocenění primátora města Košice, ceny z
festivalů v Praze, Budapešti, Grazu, Vídni atd.

PRALIPE

Divadlo Pralipe založil Rom Rahim Burhan v Makedonii ve Skopje v romském
městě Šutka v roce 1971. Rahim byl totální autodidakt. Divadlo získalo brzy
velký úspěch a vydalo se na turné po bývalé Jugoslávii a dalších zemích a
získalo různá ocenění. Burhanovy inscenace silně provokovaly politickou scénu a
brzy narazily na silný odpor ze strany státu, až jim nakonec zastavili veškeré
subvence a vypadalo to, že se divadlo rozpadne v době, kdy v roce 1991 docházelo
k rozpadu celé Jugoslávie.

V té době se ozvalo divadlo AN DER RUHR in Mulheneime a nabídlo jim pomoc.
Konkrétně to byl umělecký šéf divada Roberto Ciulli, protože tam Pralipe už
několikrát hostovalo. Tak se divadlo přestěhovalo do Německa a získalo zase
finanční zázemí.

Rahim Burhan čerpal z různých zdrojů a formuje tím styl divadla Pralipe.
Podmínkou pro divadelní práci jsou pro něj velké vědomosti na poli historie
divadla. Čerpá například z Aristotelovy poetiky a první známé monografie o
dramaturgii v sanskrtu, která se jmenuje Bharata – Natyasastra. Na základě
těchto dvou pramenů se mu podařilo vnést do svých inscenací zobrazení emocí na
jevišti a vztah Romů k Indii. Jeho inscenace ovlivňuje výrazně technika
indického divadla kathakali, což je jedna z nejstarších tanečních forem. Je to
jedinečná kombinace dramatu, tance, hudby a rituálů, kde různé postavy, které
mají zvláštně pomalované obličeje, nosí náročné kostýmy a vyprávějí příběhy
indických eposů Mahábháraty a Rámajány.

ROTATHEATER

V roce 1994 jsem se setkala s Obradem Jovanovičem, srbským Romem, který žil
ve Vídni. Oba jsme chtěli založit divadlo, ale scházel nám prvotní impulz:
nevěděli jsme, jak začít. Pár týdnů po našem prvním setkání jsme šli na
pohádkový večer do Romano Centro. To je romské sdružení, které se věnuje
především sociální tematice, pomáhá například Romům z bývalé Jugoslávie získávat
povolení k pobytu, ale občas pořádá i kulturní akce. Tou byl ten den večírek
pohádek, kde se promítaly různé ilustrace a četly se pohádky a všechno to bylo
roztomilé a politicky korektní. Vlastně to byl docela nudný večer. A najednou
nás z letargie probral jeden starší pán. Byl to Rom ze Srbska, který patřil ke
skupině Kalderašů – kovářů. Ten z ničeho nic začal vyprávět příběh z jeho
vesnice ze Srbska. V romštině. Jak přišel jednou jeden hladový Rom na
návštěvu…

V té době jsem nerozuměla ani slovo romsky a řada dalších osob v publiku také
ne. Ale přes neznalost jazyka jsme všichni rozuměli, protože autenticita jeho
projevu a jeho výrazové prostředky vytvořily před našima očima úplně jasný
příběh. Z tohoto zážitku vzniklo divadlo ROTATHEATER. Ten impulz byl jedinečný,
protože vycházel přímo z divadelnosti vypravěče, což našemu začátku dalo jistou
kvalitu, i když jsme tehdy byli úplní amatéři. Prvotní ambicí bylo hrát divadlo
a ne vykonávat sociální pomoc. V Rakousku je obvyklé, že se kulturní a umělecká
činnost zaměňuje se sociální pomocí a všichni pak předstírají, že je to výborné,
protože je to romské. Nicméně, pokud se někdo zabývá menšinami a jejich
kulturou, měla by mít výsledná práce určitou úroveň, pokud chce člověk pomoct,
aby se etnická minorita emancipovala a uvědomila si svou vlastní hodnotu. Jinak
ta práce nemá smysl a skupinu spíše ponižuje.

Takto jsme tedy začali inscenovat. První hru napsal Obrad Jovanovič a
jmenovala se „Doma ve světě“ a hrála se v rámci Street festivalu ve Vídni. Hra
byla reakcí na přísné rakouské zákony vůči cizincům a na atentát v romské osadě
Oberwart, který si tehdy vyžádal životy čtyř Romů. Ve hře se střetla utopie
života bez hranic s tvrdou realitou a tehdejší politickou situací.

Tvorba byla autorská, to znamená, že se ve skutečnosti netvoří přísně podle
napsaného textu, i když scénář existuje, ale na základě improvizací vzniká text
a celá hra. Ve hrách jsme mluvili německy, romsky a srbsky.

Tím, že to bylo politicky choulostivé téma, probudila hra velký zájem
veřejnosti a my jsme několik měsíců na to dostali vlastní prostory v kulturním
domě a podporu v organizační práci. Založili jsme divadelní spolek – sdružení
Romanodrom a začali žádat o granty, které jsme i dostali.

To s sebou ovšem neslo nečekané důsledky. Jednak jsme objevili nečekaný
potenciál ve způsobu vyprávění Romů a jednak se na nás přenesla odpovědnost,
kterou jsme nečekali. Najednou jsme nebyli svobodné, autorské divadlo, ale
zastupovali jsme zájmy všech vídeňských Romů. Začali za námi chodit Romové,
abychom tematizovali problémy, se kterými se setkávali, abychom napsali hru
podle jejich představ. A každá skupina to viděla trochu jinak. Stali jsme se
vlastně platformou pro divadelní činnost vídeňských Romů s úkolem, který byl
najednou přítomný: Vybudovat mezi Romy kulturní sebevědomí a vyplnit historické
díry ohledně původu a putování Romů.

Snažili jsme se povzbudit Romy k tomu, aby začali psát a vytvářet divadelní
hry a dokonce se objevily i názory, že by se měl vybudovat vlastní romský
divadelní styl, způsob inscenování i herectví.

Politická lobby našeho divadla se shodla na tom, že by se mělo hrát v
romštině. Romsky však dobře mluvil jen Obrad Jovanovič. Udělali jsme proto nábor
romských herců, jenže tak vznikl konflikt, ve kterém dialektu vlastně hrát.
Vedle Kalderašů tam byli i Sinti a Lovara… V další hře se nakonec mluvilo
všemi možnými jazyky i dialekty. Obrad Jovanovič se stal hlavním tahounem
divadla. Začal hry inscenovat a kvůli stálým problémům s jazykem a dialekty
začal hodně prosazovat pohybové a výtvarné složky. Vznikaly tak živé obrazy.

Mezi divadly Romathan a Rota vznikla úzká spolupráce, společně jsme i hráli,
účastnili jsme se také různých divadelních workshopů s divadlem Pralipe, která
vedl charizmatický Rahim Burhan.

Jedním z velkých impulzů pro založení divadla Rota byla věta Federica Garcii
Lorcy: „Národ bez divadla je buď mrtvý, anebo umírá.“