Na utrpení Romů upozorní pietní shromáždění v Hodoníně u Kunštátu
Dne 19. srpna 2007 pořádá Muzeum romské kultury pietní shromáždění k uctění
památky obětí holocaustu v místě bývalého protektorátního tzv. cikánského tábora
v Hodoníně u Kunštátu. Akce se za účasti pamětníků, politiků, zástupců romských
organizací a veřejnosti koná každoročně v srpnu jako připomínka 21. srpna 1943,
kdy byl z tábora vypraven druhý hromadný transport se zbylými vězni do
koncentračního tábora Osvětim II–Březinka, kde většina z nich později zahynula.
„Tábor v Hodoníně nebyl vyhlazovací, přesto v něm následkem nelidských
podmínek přišla o život podstatná část všech koncentrovaných romských mužů, žen
a zvláště dětí,“ uvedla ředitelka Muzea romské kultury v Brně Jana Horváthová.
„I přes tyto skutečnosti zůstávají historie tábora v Hodoníně u Kunštátu a osud
obětí přehlíženy – jak ze strany veřejnosti, tak médií.“
Od srpna 1942 do 1. 12. 1943, kdy byl tábor v Hodoníně u Kunštátu zrušen, zde
bylo vězněno celkem 1 396 osob, z nichž 207 zahynulo, nejčastěji na zápal a
tuberkulózu plic a na břišní tyfus. Areál bývalého tábora je dnes rekreační
zařízení v rukou soukromé majitelky. Půdorys tábora je však zachován v téměř
nezměněné podobě, dokonce se zachovala jedna z původních dřevěných budov.
Nedaleko areálu vznikl v místě hromadných hrobů památník. Pod dosud viditelnými
terénními vlnami jsou zde od dob tábora uloženy ostatky 121 romských mužů, žen a
dětí, kteří zahynuly v důsledku katastrofálních ubytovacích, stravovacích a
hygienických podmínek, většinou při epidemii břišního a skvrnitého tyfu.
Pietní akt bude zahájen v 11 hod. mší na návsi v Hodoníně u Kunštátu.
Nacistický teror přežila v českých zemích jen asi desetina z původního
romského obyvatelstva. Z celkového počtu asi 5 000 Romů, kteří byli násilně
deportováni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, se po osvobození vrátilo 583.
Genocida českých a moravských Romů a Sintů tak byla pravděpodobně jednou z
nejdůsledněji provedených genocid druhé světové války, došlo téměř k jejich
úplnému vyvraždění. Na území protektorátu i okupovaného pohraničí se dá hovořit
o srovnatelné intenzitě pronásledování Romů s pronásledováním Židů.
Historie tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu
Pronásledování Romů v protektorátu se pro zjednodušení dá rozdělit do dvou
etap. Do jara roku 1942 vycházela protiromská opatření z prvorepublikové praxe
(diskriminační přístup). Od léta roku 1942 se uskutečnila na území protektorátu
otevřeně rasová politika nacistů. Intenzitu, způsob pronásledování
protektorátních Romů i jeho důsledek je proto možné označit slovem holocaust.
V roce 1942 se u nás tzv. cikánská otázka blížila ke svému „konečnému
řešení“. Vyvrcholením bylo v červenci 1942 přijetí výnosu o potírání tzv.
cikánského zlořádu (v Německu platil již od prosince 1938). Ten se stal výchozím
dokumentem pro vydělení „cikánů“ na základě rasy. V jeho rámci byl proveden
soupisu všech „cikánů a cikánských míšenců“ na území Protektorátu Čechy a
Morava. Dosavadní kárné pracovní tábory (od ledna 1942 sběrné tábory), v Letech
u Písku a Hodoníně u Kunštátu – určené pro práce se štítící nikoliv jen romské
dospělé zdravé muže – přestaly fungovat. Na jejich místech byly již v první den
soupisu (2. 8. 1942) otevřeny tábory „cikánské“ pro celé romské rodiny včetně
žen a dětí. Vzorem pro zřízení těchto táborů byla již existující podobná
zařízení (např. v rakouském Lackenbachu). Umístěny sem měly být celé romské
rodiny, jejichž některý člen splňoval podmínky pro uvalení preventivní policejní
vazby. Na návrh jednotlivých četnických stanic byli vybraní Romové i se svými
rodinami zařazováni do transportů, jejichž cílem byl v Čechách tábor v Letech u
Písku a na Moravě v Hodoníně u Kunštátu.
Velitelem tábora byl administrativní oficiál Štefan Blahynka. Strážní mužstvo
čítalo zhruba 40 mužů. Veškerý personál tvořili čeští zaměstnanci.
Všichni vězni (tedy i děti) museli pracovat vně nebo uvnitř tábora 8-10 hodin
denně. Šlo především o lamačské a výkopové práce na stavbě nové silnice z Plzně
do Moravské Ostravy a na silničním úseku Štěpánov nad Svratkou – Hodonín –
Rozseč nad Kunštátem. Stravu dostávali vězňové třikrát denně, ovšem jen v tom
nejnutnějším množství. Katastrofální ubytovací, stravovací a hygienické podmínky
vedly k časté a chronické nemocnosti vězňů. Vyvrcholením bylo na přelomu let
1942-43 propuknutí epidemie břišního i skvrnitého tyfu, na následky které
zahynulo největší množství vězňů. Zemřelí byli pohřbíváni nejprve na hřbitově v
nedalekých Černovicích (asi 73 osob) a poté na provizorním hřbitově nedaleko
tábora v masových hrobech (121 osob).
Táborem prošlo celkem 1 396 osob, z nichž bylo propuštěno 262 osob, uprchlo
47 osob a zahynulo 207 osob (nejčastěji na zápal a tuberkulózu plic a na břišní
tyfus).
Tábor nebyl vyhlazovací, přesto v něm následkem nelidských podmínek přišla o
život podstatná část všech koncentrovaných mužů, žen a zvláště dětí. Brzká smrt
pak čekala většinu těch, kteří byli hromadnými transporty deportováni do
Osvětimi (německy Auschwitz). Z prvního transportu (7.12. 1942), jehož cílem se
stal koncentrační tábor v Auschwitz I, zemřeli v krátké době téměř všichni
transportovaní. Z dalších dvou transportů (21. 8. 1943 a 27. 1. 1944)
směřujících do tzv. cikánského tábora v Auschwitz II-Birkenau, (Osvětim II-Březinka)
přežili pouze ti, kteří byli odtud přeloženi na práci do jiných koncentračních
táborů. Tábor v Hodoníně u Kunštátu byl zrušen k 1. 12. 1943.
Nacistický teror přežila v českých zemích jen asi desetina z původního
romského obyvatelstva. Z celkového počtu asi 5 000 Romů, kteří byli násilně
deportováni do vyhlazovacího tábora v Auschwitz II-Birkenau, se po osvobození
vrátilo 583 bývalých vězňů. Genocida českých a moravských Romů a Sintů tak byla
pravděpodobně jednou z nejdůsledněji provedených genocid druhé světové války,
protože došlo téměř k jejich úplnému vyvraždění. Na území protektorátu i
okupovaného pohraničí se dá hovořit o srovnatelné intenzitě pronásledování Romů
s pronásledováním Židů.
Po osvobození byl v hodonínském táboře zřízen lazaret pro nemocné
rudoarmějce, krátce nato fungoval areál jako sběrné středisko pro německé
obyvatele, kteří nemohli být pro svůj fyzický stav ihned zařazeni do odsunu
Němců. Po roce 1948 zde byl na přechodnou dobu zřízen tábor nucené práce, kde
měli být „převychováváni“ nepřátelé komunismu.
V roce 1946 byl na místě masových hrobů u tábora vztyčen prostý dřevěný kříž
s trnovou korunou, který byl později doplněn kamenem s nápisem „Žalov obětí
nacismu“. Ten vytesal jeden z vězňů tábora nucené práce.
Již v roce 1997 Muzeum romské kultury spolu s obecním úřadem v Hodoníně
iniciovalo a následně také realizovalo vybudování památníku – na místě masových
hrobů v lese asi 150 metrů od bývalého tábora. Jedná se o železný kříž s
romskými symboly (torzem chomoutu a kola kočovného vozu) od romského autora
Eduarda Oláha. O úpravu památníku a jeho nejbližšího okolí se již od svého
vzniku stará Muzeum romské kultury, které tu každoročně v srpnu – v neděli
nejbližší datu 21. 8., dni hromadného transportu Romů do Osvětimi (21. 8. 1943)
– pořádá pietní shromáždění k uctění památky obětí tábora.
Areál bývalého tábora – dnes rekreační zařízení – je v současnosti v rukou
soukromého majitele, resp. majitelky. Památník leží na katastrálním území obce
Louka.
Areál tábora je dosud půdorysně zachován v téměř nezměněné podobě, z
původních budov se zachovala pouze jediná – přízemní dřevěná stavba, v níž
soukromá majitelka nyní provozuje hospůdku Krmelec.
Roku 1998 byla Muzeem romské kultury odhalena pamětní deska nad dosud
neoznačenými hroby vězňů tohoto tábora (celkem asi 73 pohřbených vězňů, převážně
dětí) na hřbitově v nedalekých Černovicích. Autorkou pamětní desky je nevidomá
romská výtvarnice Božena Přikrylová.
Tzv. cikánské tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu byly
neodmyslitelnou součástí nacistické genocidy Romů na našem území. Na první
pohled se ve srovnání s vyhlazovacími tábory (například v Osvětimi) či
koncentračními tábory (například v Ravensbrücku) mohou jevit letský a hodonínský
tábor jako tábory méně významné. Avšak v historii dnes nepatrného počtu
původních českých Romů a Sintů mají obrovský význam. V obou táborech zahynuli za
krutých podmínek muži, ženy a děti.
Podle statistik zemřelo v těchto táborech vzhledem k celkovému počtu větší
procento vězňů než v Dachau. Ačkoliv jsou letský a hodonínský „cikánský tábor“
někdy mylně nazývány tábory pracovními, ve skutečnosti jejich hlavním smyslem
bylo shromáždit „biologické – rasové cikány“ před jejich cestou ke konečnému
řešení. Také proto byly v průběhu existence z obou „cikánských táborů“
propuštěny pouze ty osoby, u nichž viditelně nebyly nalezeny „rasové znaky
cikánů“. Právě tento aspekt odlišuje letský a hodonínský „cikánský“ tábor od
desítek jiných míst, kde za německé okupace probíhaly různé nucené práce, kde
také umírali lidé a kde se dnes provozuje nějaká výrobní činnost.
Všude v civilizovaném světě se obětem holocaustu projevuje úcta a místa
jejich utrpení jsou uchovávaná s veškerou důstojností. Jsou neustále připomínaná
jako varování, aby se historie již nikdy neopakovala. V případě letského a
hodonínského tábora tomu tak dosud není, tábor hodonínský, je navíc stranou
zájmu nejen veřejnosti, ale i médií. Přitom, kdo jiný než Česká republika by se
měl zajímat o místa, kudy kráčela česká historie?
