Na palubě Luníku IX až ke hvězdám

Luník I byla první sovětská sonda vyslaná k Měsíci, Luník III jako první
pořídil záběry jeho odvrácené strany a Luník IX je košické sídliště, které po
sondách zdědilo jejich poetické jméno i něco z jejich spojitosti s vesmírem –
vypadá trochu jako měsíční krajina… Pro místní mateřskou školku to ale neplatí.

Největší slovenské, podle některých zdrojů i středoevropské romské ghetto v
současné době obývá až 7000 Romů. Znají ho nejen Košičané, ale všichni Slováci a
také každý v romském neziskovém sektoru v celé Evropě. Když se recepčním v
ubytovně zmíním, že natáčíme dokument právě tam, začnou lomit rukama nad leností
tamních obyvatel, pobíráním sociálních dávek, vysokou kriminalitou, špínou,
nemocemi, devastací areálu a morálním úpadkem. Jinak příjemné penzistky
automaticky očekávají, že jsme ten svrab a neštovice přijeli zdokumentovat, aby
se svět dozvěděl o darmožroutech, kteří kazí Košicím jejich dobré jméno. A
dokonce i Igor, trpělivý a laskavý řidič naší dodávky, mě před příjezdem na
sídliště varuje, že zastaví jen na bleskové vyložení materiálu, a pak práskne do
koní, protože by mu zatracení Cigáni očesali vůz. (A má pravdu, hned jak mezi
paneláky zpomalí, otrhaní raubíři naskáčou ze všech stran na auto a visí z něj
za každý volný úchyt jako sedačky z řetízkáče.) Luník je zkrátka hnusná díra,
shodují se všichni, a nejlepší by bylo srovnat ho se zemí.

Britská režisérka Michelle Coomber si ale Luník vybrala z jiného důvodu, než je
jeho trochu zvrácená přitažlivost pro filmové kamery. Vprostřed faktické i
kulturní pustiny totiž stojí malá oáza radosti a naděje do budoucnosti –
mateřská školka. Zvenčí se oprýskanou fasádou nijak neliší od ostatních domů na
sídlišti a mříže na oknech působí hrozivě, jako by tam snad děti věznili (obr.
3). Uvnitř nás ale vítají samé přívětivě tváře, všechno září čistotou a hlavně
hýří barvami. Ne nadarmo stojí v podtitulu vznikajícího dokumentu Květiny z
neprobádaného území – člověk má vážně pocit, že vstoupil do rozkvetlé zahrady
(obr. 8, 9).

Kdo si hraje, nezlobí

Ředitelka Anna Klepáčová je nositelkou řady ocenění za svou obětavou práci,
naposledy se v dubnu tohoto roku umístila mezi třemi nominovanými na
celoslovenskou cenu Gipsy Spirit v kategorii přínos jednotlivce. Ve školce
působí od roku 1987, dbá na to, aby poměrná část zaměstnanců byla romského
původu (v současné době je to pět Romek na pozicích uklízeček, asistentek i
vychovatelek), všemožně přesvědčuje rodiče, aby svým dětem předškolní výchovu
umožnili, a hlavně dává velký prostor Vieře Vargovčákové, učitelce výtvarné
výchovy, která s dětmi vyhrává jednu výtvarnou soutěž za druhou. Právě úspěchy v
oblasti umění se staly jakousi obchodní značkou školky; jen v době natáčení
(pozn. červen 2009) se práce jejích svěřenců vystavovaly v košické ZOO, která
jim za vítězství v soutěži Zachraňte šelmy věnovala volné vstupenky, a v
Železničné nemocnici Košice, kde v soutěžní přehlídce pod názvem Zdravé srdce
obsadily dvě místa. (obr. 4, 5, 6, 7) Kapacita zařízení je zhruba 130 dětí,
pravidelně jich dochází asi 80. V Luníku se mluví výhradně romsky, ve školce
tedy děti poprvé přicházejí do kontaktu se slovenštinou. Formou her a přátelské
interakce s vychovatelkami se učí řadu dovedností, které jim spolu se znalostí
jazyka později umožní hladce vklouznout do první třídy. Jak mateřská, tak
základní škola na území sídliště je striktně segregovaná a úroveň té základní
nevalná; zatímco však děti, které prošly rukama týmu Anny Klepáčové, nezřídka
nastupují i do integrovaných škol (například výtvarně nadaný Števko Slepčik
chodí od 1. září na ZŠ Drábova, také vítěz ceny egyptského ministerstva kultury
Adrián Rybár studuje na „bílé“ škole.), ostatní děti buď končí ve zvláštních
školách, nebo povinnou docházku vůbec nedokončí. V 1. ročníku lunícké základní
školy je pět tříd; v 9. jen jedna.

Patnáctiletá Irena, romská asistentka ve školce, se v době natáčení chystala
uzavřít 9. ročník, aby ji školka mohla zaměstnat na plný úvazek. „Nemám tu moc
přátel,“ říká. „Nebaví mě chodit pořád dokola po sídlišti, a kdybych se přidala
k nějaké partě, jen by mě stáhli do něčeho špatného. Miluju Ježíše a chodím
zpívat do sboru.“ Místní apoštolská církev se sídlem v bývalém školníkově bytě
je druhým ostrůvkem systematické snahy nepoddávat se všeprostupující mizérii
ghetta.

Školka byla otevřena v roce 1982 už s vysokou koncentrací romských dětí. V roce
1987 prošla rekonstrukcí, a když se znovu zpřístupnila, už nastoupily pouze
romské děti. Ve třech pavilonech se nalézá osm tříd, propojené jsou chodbami
snýtovanými z válcovaného plechu, sponzorského daru firmy U. S. Steel. Učitelé
spolu s dětmi a rodiči je vyzdobili velkoplošnými malbami, nad chodbu zavěsili
papírové řetězy a všude rozmístili plyšáky. A tak člověku tolik nepřijde, že v
chodbách je zima, škvírami mezi pláty pěkně fouká a celá konstrukce vrže a sténá
pod nápory větru. Vždyť za dveřmi každého křídla čeká horký čaj a chleba s
máslem a až si děti pohrají, zalezou si pod peřinu a usnou u pohádky.

Jak lvové v kleci jatí

„Tuná zlé, zlé,“ říká mi kolemjdoucí pán. Myslím si, že mě chce varovat,
abychom obyvatele nepopouzeli přítomností kamery, ale on si chce povídat o
Luníku. Sídliště je zatíženo mnohamilionovými dluhy, proto tu voda teče jen
dvakrát denně dvě hodiny. Má postiženého syna, práci žádnou, výhledy nulové. Ta
naprostá menšina Romů z Luníku, která pracuje, je beztak zaměstnaná buď ve
školce, nebo městem na pozici romských pořádkových hlídek a úklidových čet. Z
jeho hlasu je cítit hořkost; věří, že místa ve školce má obšancovaná jedna
rodina a nikoho jiného tam nepustí.

Ráno probíhá velký úklid, ale během dopoledne se holý plac mezi paneláky zaplní
dospělými posedávajícími na rantlech pískovišť plných odpadků a po poledni už je
zase všude svinčík. Lidé tupě hledí před sebe a kouří. Není práce. Není nic.
Někteří z Luníku odešli do anglického Derby a emigrace tenkým praménkem
pokračuje i nadále. Anna Klepáčová několik rodin navštívila a má pocit, že se
jim daří dobře. Děti chodí do anglických škol, rodiče buď pracují, nebo také
žijí z dávek, ale čistě a důstojně. Luník IX je slepá ulička.

Sídliště je typickým produktem sociálního inženýrství komunistického režimu.
Sestěhováváni tam od roku 1980 byli Romové z košických osad, příslušníci armády
a policisté, přičemž druhé dvě skupiny měly pozitivně působit na první. Jelikož
je však městská část v bezprostřední blízkosti skládky, nikdy se nepodařilo
dorovnat počty Romů a Neromů, protože neromské rodiny trvale odcházely. Od
počátku tedy sídliště bylo spíš za trest než za odměnu.

V roce 1995 vznikla jiná experimentální koncepce, v rámci které sem byli
vystěhováváni neplatiči a problémoví nájemníci z celých Košic. Těm
starousedlickým bylo přislíbeno, že se jim postupně dostane bytů v jiných
městských částech, ale u slibů zůstalo. Luník IX se postupně stal přelidněnou
časovanou bombou, místem nucené koncentrace, nenáviděnou klecí, kde všichni,
degešové i spořádaní Romové, valem ztrácejí zájem o své prostředí. Luník stihl
osud mosteckého Chánova, který se v současné době paradoxně vzmáhá především
díky svépomoci místních. V košickém ghettu, rozsáhlejším rozlohou i počtem
obyvatel, zatím nějaká sjednocená snaha schází.

Naštěstí je tu pořád ona kouzelná školka. (obr.12-17) Michelle Coomber a Dana
Wilson ji se svým malým štábem navštěvují každých pár měsíců a snaží se zachytit
její chod v různých ročních obdobích. V červnu natáčeli různé aktivity, které
byly pro děti připravené v rámci Týdne her a radostí pořádaného u příležitosti
Mezinárodního dne dětí. Děti šly na brannou vycházku, kreslily na asfalt,
absolvovaly sportovní odpoledne nebo šly do zoo. A mezitím nepřestávaly s paní
učitelkou Vierkou malovat. Kdo ví, kam je jejich brzy rozpoznaný a včas
rozvíjený talent jednou přivede – možná jako vesmírnou družici Luník až ke
hvězdám.