Na kolonádě s Pavlem Markem

Potkali jsme se na festivalu v Karlových Varech. Konečně jsem měla možnost zhlédnout dokument Houslový rytíř, který si po skončení projekce vysloužil velký potlesk, a zároveň jsem měla to štěstí, že pan režisér Pavel Marek byl na festivalu, ochotně si udělal čas k rozhovoru, přestože krom jiných festivalových povinností ještě navíc odbíhal do dětského koutku ke své ratolesti. Působil na mne jako člověk, který „to má v hlavě srovnané“ a čas strávený rozhovorem, či spíše povídáním s ním, příjemně plynul.

* Jak se ocitne člověk, který se narodil v indické Kalkatě, v Praze v roli režiséra?

To je úplně jednoduché – mí rodiče v Indii pracovali, můj otec, stavební inženýr, tam jako expert přes ocelové konstrukce spolupracoval na výstavbě jakéhosi metalurgického podniku. Rodiče v Kalkatě žili pět let a já jsem se narodil na úplném konci jejich pobytu – to mi bylo pět měsíců, takže si nepamatuji z Indie téměř nic. Respektive vůbec nic.

* Navštívil jste Indii od té doby?

Ne. Měl jsem v plánu tam jet, ale říkal jsem si, že bych se měl předem něco o Indii dozvědět. Snažím se vždy před cestováním připravit, získat alespoň základní informace o té které zemi, trochu nastudovat, abych nebyl úplně mimo – tím pádem jsem se začal tak nějak nepřímo zajímat i o romskou kulturu, jejíž pravlastí je právě Indie. Překvapilo mě jak málo o Romech vím, ačkoliv s nimi žiji v jedné zemi. A tak mě to pohltilo, že jsem začal putovat po příbuzných až na Slovensko a dále na západní Ukrajinu.

* Po příbuzných koho?

Nejprve jsem se seznámil s Romy v Praze, s několika jsem se spřátelil, a jelikož většina z nich pochází ze Slovenska, dostal jsem se tak oklikou k jejich příbuzným na východní Slovensko, do osad, kde se narodili, nebo ze kterých jejich rodiny pocházely. Pak jsem se posouval dál a dál – jak mě ty rozvětvené rodiny seznamovaly se svými dalšími příbuznými, putoval jsem po těch „vazbách“, až jsem se dostal na západní Ukrajinu. Strávil jsem tímto poznáváním Romů již devět let, takže teoreticky – pokud bych tímto tempem postupoval dál na východ, tak do Indie zaručeně nestačím v tomto životě dorazit. Možná se někdy seberu a pojedu tam rovnou, ale zatím mi tato „cesta na Východ“ vyhovuje. Stále si kladu otázku – co to znamená, co je to za národ, který si vlastně svou pravlast nepamatuje, a přesto si udržuje svoji výraznou identitu a má tak jiné myšlení a neuvěřitelnou citlivost a krásnou hudbu. A přitom byli Romové celou historii tak ponižováni a decimováni, a přesto přežili. Stále si kladu otázku: co je to romská identita?

* A už jste na ni nalezl nějakou odpověď?

Nenašel. Já nejsem odborník, ani antropolog, ani jazykozpytec…

* Dobře, tak alespoň pocitově, lidsky…

Pocitově si myslím, že zásadní roli bude hrát jazyk. Prokazatelně je na bázi hindštiny, z hindštiny vzešel a je velmi určující při definování romské identity, ale…

* Ale jak dál? Právě ten jazyk už pomalu mizí a mladá romská generace jej v podstatě neovládá.

Ano. To je zvláštní, možná se zajímám o romskou kulturu v okamžiku, kdy defi -nitivně zaniká. S jazykem předpokládám vymizí anebo se přesune do jiné roviny. Bude to identita zprostředkovaná, naučená, „vycvičená“. Majorita sice bude chtít mít v rámci své „multikulturnosti“ nebo jakési konzumní pestrosti zástupce jiné kultury, ale už to bude jen taková mediální pakultura, která je použitelná pro majoritu a lze ji vhodně distribuovat, ne ta vnitřní, hluboká, autentická… Vázanost na jazyk a velkou rodinnou pospolitost je stěžejní.
Asi je to i otázka bídy, která tuto kulturu po staletí konzervovala. A v momentě, kdy se podaří vyřešit, aby Romové nežili tak bídně – především v osadách – myslím, že hodně tradic zanikne. Pochopitelně.

* Ještě se vrátím k Indii – byla tedy impulsem k vašemu zájmu o Romy, ale všimla jsem si, že už i vaše minulá tvorba se hodně dotýkala romské problematiky, ať už to byl film Marián…

Ano, tam jsem dělal asistenta režie, ale první dokument jsem dělal se Zbyňkem Andršem, který je romista. Jmenovalo se to Romové a jejich hudba. Jezdili jsme po Čechách a po Slovensku a sbírali romskou muziku – zaměřovali jsme se na muziku „domáckou“, nejenom na tu viditelnou, festivalovou – evropské špičky typu Taraf de Haidouks, Kocani Orchestar atd., ale jsou tam i obyčejní lidé, kteří jenom zpívají a hrají doma. Tady jsme se řídili srdcem, tím, co nás oslovilo. Objevili jsme přitom spoustu strašně zajímavých lidí, například v Bohnicích v blázinci žil pan Cína, který má přezdívku Koro. Říká se mu tak, protože je slepý. Pan Cína byl zavřený na jednom z „nejtěžších“ oddělení, a ačkoliv byl slepý, viděl svým vnitřním zrakem všechno, popisoval ve svých písních svět kolem sebe. Hrál krásně a krásně taky zpíval. Většina jeho písní bylo smutných. Byl smutný, že nemá pro koho hrát, a cítil se tam úplně sám. Hrával ve sklepě blázince, kam vždycky přišlo pár pacientů v pyžamu a poslouchali ho. Hrál dlouhé halgatovy – romské balady.

* To už bylo při natáčení filmu Blázinec?

Ne, ale je to zajímavé, že se mi ta témata začala prolínat…

* Ano, všimla jsem si, že se ve vaší tvorbě opakuje a vzájemně prolíná několik konkrétních témat… Jak k tomu došlo? To „vyplynulo“ samo?

Ano. Nebyl to žádný „apriorně vytvořený“ koncept, je to zvláštní. Mám takové tři tematické okruhy – Romové, psychiatričtí pacienti a náboženské sekty. Nemyslím si, že nějak úzce souvisejí, ale přesto se mi začala tato témata v mých filmech podivně prolínat a spojovat.

* Jak vznikal dokument Houslový rytíř, který se promítal nyní na festivalu ve Varech i na festivalu Jeden svět? Jak a kde jste se potkal s Markem Balogem (hlavní postava dokumentu)?

To bylo v rámci natáčení prvního „romského“ dokumentu Romové a jejich hudba. Na Dětvě. On tam hrál s cimbálovou kapelou Klincovci a mě zaujal hned. Hezky jsme si popovídali, několik hodin jsme seděli na jedné louce a prostě povídali a povídali. Pak jsme se dlouho neviděli, asi sedm let, až jsem ho potkal na Petřínských terasách, kde jsem byl s rodiči slavit sedmdesátiny mojí mámy. Tam on – ten klučina, který byl tak spojený s přírodou na Dětvě, rodinou, celým tím zázemím, romskou cimbálovkou, Slovenskem – hrál takové ty „evergreeny“ pro večeřící německé turisty, a mezi nimi naše rodina… Hrál a hrál, najednou jsme se na sebe podívali, pak jsme si sedli bokem a zjistili jsme, že si toho musíme spoustu říct, kolik věcí se změnilo… Pak jsme se asi rok scházeli, aniž bychom plánovali natáčení. Postupem času to vyplynulo, ale nevěděli jsme jak na to… Já jsem moc toužil najít nějaký klíč, způsob, jak natočit dokument o Romech, který by nepoužíval všechna ta etnografická a antropologická klišé a podíval se trochu víc do hloubky… Marek mi opakovaně tvrdil, že jsem frustrován „gadžovskou dokumentární tvorbou“. Že svým gadžovským pohledem nemůžu nahlédnout do hloubky romské duše. Uvědomil jsem si, že má pravdu. Filmy o Romech téměř nikdy nerespektují romský pohled. Ale jde to nějak jinak? Já jsem „gádžo“. To nezměním. Můžu já vůbec natočit film o Romech? Postupně jsme přišli na to, že tam musí být jakási interakce mezi námi, oba se musíme filmu zcela zmocnit a Marek musí spolurežírovat. Ale co potom budu dělat já? „Vždyť jsem režisér,“ opakovalo mé hypertrofované režisérské ego. Nakonec jsem toto své ego trochu rozpustil a natáčení se proměnilo na gentlemanský souboj o režii. Byl jsem zcela spokojen. (V dokumentu Houslový rytíř hlavní postava – houslista Marek Balog – náhodně dle uvážení vstupuje do natáčení formou „vlastní“ režie, vymýšlí scénu či dialogy.) Vlastní natáčení proběhlo velmi rychle, během tří týdnů. Velmi koncentrovaně, zároveň velká radost, pro mne dotek něčeho zcela nového a pro něj to byla úžasná zkušenost s filmem.

* Jaký měl Marek Balog pocit, když viděl film hotový? Podařilo se tedy natočit film očima Roma?

Ano, on měl pocit, že se tam podařilo dostat hodně z těch věcí, které chtěl. Jediný větší problém, který s tím filmem měl, byl jazyk. Marek tam mluví česky, přestože čeština není jeho mateřský jazyk, ale on se tak chtěl prezentovat, když žije v Čechách. Důsledkem je určitá neobratnost ve vyjadřování. Já jsem mu to rozmlouval, dokonce jsme se trochu pohádali. On na tom ovšem trval. Nakonec ale uznal, že je to jediné, co by změnil.

* Pohled na Romy.., stigmata, která si sebou nesou – zvýšená kriminalita, zneužívání dávek, problémy… Zde se vracím k filmu Marián, na který byly částečně negativní ohlasy ve smyslu – proč máme omlouvat špatné věci, které Romové dělají, primárně za to nemohou, prostředí, ve kterém žijí, je k tomu vede… (Ve filmu Marián romský chlapec zavraždí pečovatelku v ústavu, protože jej přestane „mít ráda“.) Je podle vás taková omluva na místě?

Z mého pohledu je film Marián v tomto směru plochý, nejde příliš do hloubky. Ale tento problém je stejně složitý jako problém kterékoli větší komunity a nemá se populisticky zjednodušovat. Pohled na romskou komunitu je zostřený. Jako by se všichni Romové měli mezi sebou domluvit a nějak se jednotně chovat. Běžný příslušník majority přitom nechápe, že Romové nejsou unifikovaný celek. Je přeci tolik Romů, tolik dialektů, tolik odlišných tradic. Zřejmě se očekává, že Romové budou mít svého mluvčího, který bude mluvit za všechny. Kdo ovšem může mluvit za všechny Romy? Nezaměstnaný Rom z Rudňan, nebo asimilovaný vysokoškolák, který romskou populací v osadách na východním Slovensku vlastně pohrdá? To je složité. Například pokud se řekne vy Romové zneužíváte dávky – je to úplná nehoráznost. Rasismus. To může říct jen úplný blb. Vlastně obdobně, jako když se řekne vy Romové všichni krásně zpíváte – to je vlastně taky nesmysl..

* Takzvaně „pozitivní diskriminace“…

Ano, ale stále na bázi příslušnictví rasy, barvy pleti… a to už začíná „smrdět“.

* Tedy „pozitivní diskriminace“, u Romů je to hudba. Ani to už ale přece není pravidlem.

Ano, ale to asi souvisí s tím, že to bylo tradiční řemeslo, které se dědilo z otců na syny. Já jsem si ale Marka Baloga vybral především kvůli němu samotnému. Ale souhlasím, je to prostě tak. Česká republika není zatím příliš „multikulturní“, tak se to tady asi bude stále řešit. Česká společnost prostě uvyklá na Romy není a rasismus zde je. Není vyhrocený, ale je. Zatím nebylo akceptováno, že zde žije jiný rovnoprávný národ. Je paradoxní, že státy, které měly silné koloniální ambice, de facto zotročovaly jiné národy, jsou, díky přílivu obyvatel z těchto dnes již bývalých kolonií, přivyklé na multikulturní soužití. I proto tolik Romů odjíždí do Anglie, protože tam si jich prostě nikdo na ulici všímat nebude. Mám tam hodně romských přátel, pracují tam, žijí, a někteří už založili nové rodiny.

* V Houslovém rytíři říkáte Marku Balogovi, že ideály se mění… Jaký je váš současný ideál?

Ptám se jej, jestli sen stárne. Můj ideál? Aby tady nebyly nenávisti, blbý emoce, aby chudí lidé nebyli tak strašně chudí, aby politici lhali o trochu míň, aby tuneláři nechali něco i pro obyčejné poctivé lidi, aby se výrobci stupidních televizních seriálů alespoň jednou v životě zamysleli, aby byl mír, pohoda… Společnost potřebuje být pozitivnější. Život je krátký a je důležité ho prožít nějak v klidu. Nenervovat se kvůli blbostem.

* To je tedy ideál – Ideál.

To je asi ideál spousty lidí. Neřekl jsem nic originálního, vím, ale já si to tak opravdu myslím.

Moc vám děkuji za rozhovor!