Muzeum romské kultury má první nástin dokumentačního centra romského holocaustu

Někdejší romský koncentrační tábor v Hodoníně u Kunštátu by se měl změnit v
dokumentační centrum romského holokaustu. Majitelka komplexu, kde nyní funguje
rekreační středisko Žalov, ale zatím na jeho prodej nepřistoupila. Minulý týden
se přesto v novinách dočetla, že ministryně Džamila Stehlíková záměr oznámila
jako jeden z výsledků jednání vládní rady pro záležitosti romské komunity. „Před
časem se mě ptali, jestli jsem ochotna jednat o odprodeji. Řekla jsem, že se
jednání nebráním,“ řekla LN majitelka areálu Zdeňka Pařízková. Víc nechtěla
záležitost komentovat. „Prodej teď není aktuální, ale nezlobte se, víc neřeknu,“
dodala pouze.

Ministryně Stehlíková minulý týden uvedla, že vlastník souhlasí s prodejem za
úředně odhadnutou cenu a že koupě i přestavba areálu bude stát do 20 milionů
korun (více
zde… V romském koncentračním táboře bude dokumentační centrum). Je to tedy výrazně méně než u druhého romského tábora v Letech, kde
funguje výkrmna vepřů a mluví se až o stovkách milionů korun.

Muzeum romské kultury má první nástin využití Správcem areálu v Hodoníně u
Kunštátu by se mělo stát Muzeum romské kultury sídlící v Brně. „Zatím máme jen
návrh využití. Záleží teď na ministerstvu kultury, které by se mělo vyjádřit,“
uvedla ředitelka muzea Jana Horváthová. Dvacet milionů by ale podle ní stačilo
asi jen na odkup, na přestavbu by byly potřeba další peníze. Podle ní by v
hodonínském areálu mohlo vzniknout výukové a vzdělávací centrum věnované dějinám
a kultuře Romů. Návrh počítá i s využitím ubytovací kapacity. Školáci, studenti,
ale třeba i úředníci by tam mohli přijíždět na několikadenní kurzy. „Je to ale
opravdu jen návrh, neexistuje žádný konkrétnější projekt,“ zdůraznila Horváthová.

Vznik „detašovaného pracoviště“ by brněnští muzejníci uvítali i z dalších
důvodů. Prostory v moravské metropoli totiž již muzeu nestačí. „Je nám to hodně
těsné. Nestačí ani kanceláře, ale hlavně ani výstavní prostory a depozitáře,“
vysvětlila Horváthová. Pokud se tedy v Hodoníně u Kunštátu bude něco budovat,
pak by tam ráda viděla i prostory pro vystavení i uskladnění sbírek.

„Mohla by tam být expozice věnovaná holokaustu či výstava mapující romské
výtvarné umění. Podařilo se nám již dát dohromady rozsáhlou sbírku, ale nemůžeme
ji zatím představit veřejnosti,“ posteskla si Horváthová.

Z původního koncentračního tábora, který fungoval v letech 1942 až 1943, zůstaly
stát dvě budovy, které se staly součástí rozlehlého rekreačního střediska. To
respektuje původní členění areálu, dlouhé dřevěné domy z válečné doby ale
většinou nahradily nové stavby, na místě jedné z nich je dokonce nedávno
opravený plavecký bazén. Lidé, kteří se tam o víkendu rekreovali, kroutí nad
záměrem hlavou. „Byli jsme u pohřebiště Romů, kteří tady zemřeli, je kousek
odtud v lese. Ale měnit to tady celé na velký památník, to tedy opravdu nevím,“
naznačil jeden z rekreantů. Jméno ale uvést nechtěl. „Podívejte se na Kounicovy
koleje v Brně. Tam za války popravili více než 1300 lidí a jsou tam stále
studentské koleje,“ dodal jeho soused.

Žalov je na Moravě tím, čím Lety v Čechách Podle historických dokumentů prošlo
Žalovem 1396 lidí, z toho 207 jich tam zahynulo a jsou pohřbeni v nedalekém
lese. Většinu odvezl v srpnu 1943 hromadný transport do osvětimského
koncentračního tábora. Události připomíná mohutný kámen s nápisem v češtině a v
romštině u zachovalého domu a samo pohřebiště, kde je kromě kamene z poválečného
období také jedenáct let starý monument výtvarníka Eduarda Oláha s romskými
symboly – torzem kola kočovného vozu a koňským chomoutem.

Tábor v Hodoníně u Kunštátu sloužil pro Moravu ke stejnému účelu jako známější
tábor v Letech pro Čechy. Oba měly stejnou kapacitu, která byla záhy
několikanásobně překročena. Romové přitom zdůrazňují, že tábory měly téměř
výhradně český personál. „Češi mají velký památník v Lidicích pro jejich mrtvé z
války. To je proto, že chtějí mít památník proti Němcům. Ale my nemáme žádný náš
památník, protože nás nezabíjeli Němci. Nás zabíjeli Češi,“ konstatoval Eduard
Čermák, jehož rodiče přežili věznění v Letech, v knize Paula Polanského Tíživé
mlčení.