Motejl: Občas mám chuť někomu napráskat

Je břitký a budí respekt. Zastal se chomutovských neplatičů, jimž exekutoři
rekvírovali sociální dávky, a ministerské návody, jak mají města bojovat s
extremismem, jsou podle něj na nic. “Nebojácných lidí u nás přibývá,” tvrdí
český ombudsman Otakar Motejl.

Za Otakarem Motejlem vyrážím do Brna, kde sídlí instituce Veřejného ochránce
práv. Ze setkání s mužem, na nějž se už devět let obracejí tisíce lidí jako na
svou poslední naději, mám trochu smíšené pocity. Nevadí mi, že musím čekat v
recepci. Ombudsman má totiž zpoždění. “Omlouvám se,” nese se dlouhou chodbou, po
které Otakar Motejl zvolna přichází. “Za to, že čekáte, vám uvařím skvělou
kávu.” V tu chvíli ze mě nervozita padá. O krok napřed mě pak uvádí do své
pracovny. “Moc se nerozhlížejte, je tu nepořádek, ale já se v něm vyznám,”
pronáší hluboce zastřeným hlasem a jeho tvář se rozjasňuje úsměvem. “O čem
budeme hovořit?” ptá se ve chvíli, kdy vytahuje z kapsy krabičku cigaret. Když
si pak jednu z nich zapaluje, znovu otázku opakuje: “Tak o čem budeme spolu
mluvit?” Vysvětluji mu, že o české společnosti a extremismu. “Budu ale hubatý,
cynický a otevřený, nevadí to?” ptá se doktor Otakar Motejl. “Ale co, v mém věku
si to můžu dovolit. Tak jedeme!”

* Vypadá to, že česká společnost je ve varu, jak už dlouho nebyla. Ulicemi
pochodují příznivci Dělnické strany i dalších fašistických uskupení, množí se
rasistické útoky na Romy, protižidovské demonstrace…

Otakar Motejl (*1932)

* roku 1955 dokončil Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

* jako advokát postupně pracoval v Banské Bystrici, na Kladně a v Praze

* v letech 1968-1970 byl soudcem Nejvyššího soudu

* v letech normalizace obhajoval disidenty a další oponenty režimu

* v období let 1992-2000 byl postupně předsedou Nejvyššího soudu ČSFR, České republiky a ministrem spravedlnosti

* od roku 2000 zastává funkci Veřejného ochránce práv

Upřímně řečeno, on je to mediální obraz společnosti, i když to, co se děje,
nemůžeme bagatelizovat. Ovšem situace před patnácti osmnácti lety nebyla zdaleka
o nic lepší, než je dnes. Nakonec hořící flašky v rukách neonacistů tady byly a
jsou každý rok, jen se o nich tolik nepsalo. Dovolím si tvrdit, že nejhorší to
bylo dva tři roky po listopadu osmdesát devět, kdy zejména soudy i tehdejší
policie měly na romskou otázku lehce rasistický pohled. Jen si vzpomeňte na
osmnáctiletého Roma Tibora Danihela z Písku, kterého neonacisté nahnali do Otavy
a on se utopil. Dva násilníci tenkrát u soudu dostali jeden rok s podmínkou!
Jako předseda Nejvyššího soudu jsem se snažil ty věci změnit nápravou verdiktu,
což se nakonec podařilo. Po několika odvoláních bylo jednání obviněných
odsouzeno jako vražda. Kolegové si uvědomili, že je jiná doba a že s Romy se
musí začít jinak zacházet.

* Člověk vašeho postavení nesmí podléhat emocím. Ale když jste se dozvěděl o
útoku se zápalnými lahvemi na romskou rodinu ve Vítkově, asi vás to klidným
nenechalo.

Vy jste se zbláznil, to nemohlo nechat klidným ani nejotrlejšího člověka!
Uklidnil jsem se až ve chvíli, kdy se začali ozývat slušní lidé, kteří
vystoupili ze svých uzamčených domovů a nahlas a veřejně vyjadřovali svůj
nesouhlas. Cením si jich o to víc, že tak učinili s rizikem, že budou naháněni
za to, že se zastali slabšího člověka. To, co se ve Vítkově stalo, je vlastně
konec příběhu, který se začal odvíjet před třemi čtyřmi lety, kdy některá města
vyhlásila nulovou toleranci vůči Romům. Tehdy jejich představitelé velmi
brutálním způsobem řešili to, co měli podniknout dávno předtím daleko
přijatelnějšími metodami. Tím si nejenom Chomutov, Ústí nad Labem, Litvínov nebo
Vsetín, ale i celá společnost zadělaly na dnešní velké problémy.

* Jak je ale možné, že stovky příznivců krajně pravicové Dělnické strany,
kteří se pokoušeli tři hodiny dostat na romské sídliště Janov v Litvínově, měly
podporu od místních bílých?

Proč to nepřiznat, janovští Romové dávali dlouhou dobu o sobě vědět ne vždy
přijatelnými způsoby -stručně řečeno: jsou hluční a nepořádní. Když vešrozhovor
keré domluvy zkrachovaly, ochotu zjednat klid a pořádek nabídli jen fašouni. No
a za to jim byli bílí vděční, protože měli Romů plné zuby. To, co ale nakonec
neonacisté předvedli, nemá u slušných lidí ospravedlnění. Za krátký čas mnohé z
těch bílých vyburcovala hrůza popálené holčičky ve Vítkově, aby řekli jasně:
Násilí ne!

* Nedávno jste se velmi ostře ohradil proti exekucím v Chomutově, kde místní
úřady odebíraly sociální dávky romským notorickým neplatičům nájemného. Máte
recept na to, jak přimět dlužníky k zaplacení statisícových dluhů?

Recept nemám, ale rekvírování sociálních dávek určitě není správná cesta. Jen
mě zaráží, jak s tím mohlo souhlasit místní zastupitelstvo a proč nechalo dluhy
narůst do astronomických částek. Jsem zvědavý, zda bude stejně razantně
postupovat i proti bílé většině a zda i starostové jiných severočeských měst
začnou stejně cvičit s nezaměstnanými z dnes likvidovaných provozů a firem, jak
to nyní dělají s Romy.

* Má to, co se děje dnes v Česku, určité srovnání se situací v některé
evropské zemi?

Určitě ano, jen neumím posoudit intenzitu těch událostí. Nedávno jsem hovořil
s francouzskými přáteli, kteří se mě ptali, jak je to s poslední emigrační vlnou
Romů do Kanady. Vysvětloval jsem jim, že důvodem jejich odchodu není porušování
lidských práv a svobod, jak tvrdí novinářům a imigračním úředníkům, ale že jsou
součástí promyšleného obchodu s lidmi, který je organizovaný na naší a kanadské
půdě. Oni mi pak na oplátku vysvětlovali složitou situaci na Korsice, kde se
bojuje za nezávislost a střílí do státních úředníků. Ptal jsem se i španělských
kolegů, co je nového v jejich problémech s Katalánci a Basky. Shodli jsme se, že
podobné problémy jako u nás jsou v celé Evropě. Důvodem je ekonomická krize,
která zvyšuje počty nezaměstnaných. S nimi roste i množství lidí, kteří budou
ochotní se poprat na demonstraci. To bohužel připomíná dvacátá a třicátá léta
minulého století v Německu, kdy se tam etabloval fašismus. Nechci strašit, ale
měl by to být signál i pro naše politiky.

* Nevidíte za tou situací i selhání politické elity zprava i zleva?

Spíš za tím vidím selhání lidských pudů.

* Ale ona garnitura přece stanoví určitou laťku a pravidla pro fungování
společnosti.

Ano, souhlasím s vámi, jen si nejsem jistý, zda v tomto smyslu může obcím a
městům pomoci kuchařka vypracovaná ministerstvem vnitra, která jim dává návody,
jak postupovat proti nejrůznějším projevům extremismu, případně jak se mají
rozhodovat a bránit. Ostatně čas ukáže, jestli bylo její sepsání k něčemu dobré.
Osobně se domnívám, že ne.

* Kde berete tu jistotu?

Vezměte si například ohlášenou demonstraci Romů v Chomutově, kteří
protestovali proti událostem, které se staly ve Vítkově. Do vcelku pokojného
shromáždění vhodili neonacisté zapálenou světlici. A co se nestalo? Paní
primátorka Ivana Řápková obvinila Romy ze špatné organizace protestu, tedy že si
nepozvali k asistenci policii. Ale to byl přece úkol pro ni, ona se musí
postarat o pořádek ve městě. Její logika je absurdní. Jestli neví, která bije,
pak jí ani ta nejlepší kuchařka nepomůže!

* Podle výzkumů veřejného mínění jste v současnosti jedním z
nejpopulárnějších českých ústavních činitelů. Těší vás tahle přízeň lidí?

Budu trochu hubatý: podobné popularitě se těšili přede mnou různí politici,
kteří toho ale moc neudělali. Občas byli jenom někde vidět. Dlouhé roky byl
hvězdou například ministr federální vlády Vladimír Dlouhý. Později zářili třeba
Stanislav Gross nebo Vlasta Parkanová. Když se podívám na přehled svých
předchůdců, tak jsem to z nich dotáhl nejvýš, protože se střídám o prvenství s
prezidentem Václavem Klausem. Nechci však, aby to vyznělo jako sebechvála.
Popularity si vážně velmi cením. Na druhou stranu jsem si vědom toho, že být
miláčkem “publika” je ošidná, problematická hodnota, protože za měsíc nebo dva
už nemusí být pravdivá.

* Lidé vás oceňují mimo jiné proto, že se jasně vyjadřujete k aktuálním
společenským problémům, například k podivnému odvolávání soudců a státních
zástupců z politicky exponovaných kauz. Vede vás k tomu bývalá pozice soudce a
právníka, anebo váš lidský rozum a cit?

Považuji to za svoji občanskou povinnost podmíněnou právnickým vzděláním a
zkušenostmi. To, co se děje, mi velmi vadí. A to proto, že se ze světa služeb –
kam justice patří – vytratila důstojnost a čest. Teď malinko odbočím, ale to, co
řeknu, úzce souvisí s vaší otázkou. Oficiální titul anglických soudců zní
Ctihodnost. Tohle jediné slovo přesně vystihuje jejich postoje a chování. U nás
některým soudcům i státním zástupcům však ona ctihodnost bohužel chybí. Když
jsem se stal ministrem spravedlnosti, tak první krok, který jsem udělal, bylo,
že jsem z tehdejších devíti předsedů krajských soudů odvolal pět. A to i přesto,
že to byli moji vrstevníci a kamarádi. Nikdo z nich si tenkrát nedovolil se
zeptat, proč jsem to udělal. Jen měli starost, co budou dělat. A já jim tehdy
řekl: To, co umíte -soudit! Oni věděli, že jsem vůči nim rozhodl spravedlivě.
Jak je to dnes? Přišla spousta nových mladých soudců, kteří se dostali na
vedoucí pozice. Myslí si, že je mají navěky, a jsou zděšeni z toho, že by měli
být ve funkcích jen určitý čas. Chtějí se udržet a pak dochází k tomu, o čem
jste hovořil. Oni se prostě chtějí někde dobře zapsat a zalíbit.

* Chcete tím naznačit, že k neobvyklým změnám a přesunům dochází také proto,
že jsou ovlivněny politickými tlaky?

Samozřejmě že jsou, protože soudci i státní zástupci jsou závislí – často
svou vlastní vinou – na exekutivě a politicích. Dnes například všechny předsedy
krajských soudů musí velmi zajímat, kdo se stane ministrem spravedlnosti,
protože to zkrátka bude člověk, který je může ze dne na den sfouknout.

* Čím si vysvětlujete, že nedávno schválený “náhubkový zákon”, který
novinářům mimo jiné zakazuje zveřejňovat odposlechy nebo i jména osob, jež jsou
trestně stíhány, prošel pohodlnou většinou napříč politickými stranami?

Protože politici mají novinářů plné zuby. Každý, kdo alespoň trochu dělá
politiku, získá dříve nebo později pocit, že mu novináři křivdí nebo šlapou na
paty. Jestli to je oprávněné, na to si musí odpovědět především politici.
Nakonec, kdo je čistý, nemá se čeho bát.

* Ve funkci ombudsmana jste už druhé období, v pořadí devátý rok. Změnili se
Češi za tu dobu? Jsou odvážnější, ochotnější postavit se nejrůznějším ústrkům?

Soudě podle počtu stížností nebojácných lidí přibývá. Rok co rok
zaznamenáváme jejich patnáctiprocentní nárůst. Například jen v loňském roce jsme
obdrželi víc než sedm tisíc dopisů. Část z nich napsali zoufalci, kteří jsou na
dně a prožívají těžké chvíle. Na nás se obracejí proto, že jsme pro ně poslední
institucí, která jim může pomoci. Je tu ale ještě jedna velká skupina, o které
si myslím, že podléhá určitému společenskému trendu – chce se zviditelnit tím,
že se bude bránit. Prostě, v módě není nadávat nebo mlčet v hospodě, ale ozvat
se.

* Co lidem nejvíc vadí?

Je to víc věcí. Zajímavé jsou z tohoto pohledu nejrůznější tematické vlny.
Například v posledním tři čtvrtě roku zaznamenáváme neuvěřitelné množství
stížností na nadměrný hluk. Nezvládnuté decibely v blízkosti domů a bytů lidem
hodně vadí. Předtím to byly třeba stížnosti na stavby komunikací a obchvatů v
těsné blízkosti obydlí a také na prach, exhalace a toxický odpad.

* Na druhou stranu jsou vaše pravomoci minimální, nemáte výkonnou moc, abyste
rozhodl nebo přikázal. Nemůžete zvednout telefon a zavolat například pražskému
primátorovi, aby zastavil plánovanou výstavbu dálničního přivaděče, který za pár
let zkomplikuje život tisícům lidí. Nevadí vám to?

Trochu mě to znervózňuje, občas bych se nejraději rozjel na nejrůznější úřady
a instituce a někomu tam napráskal zadek. Na druhé straně považuji za velmi
podstatné to, že i když nemám žádné kompetence, nikomu neřeknu, že mu nepomůžu.
Ve své funkci musím být velmi otevřený. Když vím, že nemám na to, abych něco
zvrátil, řeknu to na plné pecky: Vážený příteli, tady se nedá nic dělat. Berte
to, jak chcete. A ti lidé to vezmou. Když pak ode mě odchází z kanceláře anebo
dostanou dopis, mají přinejmenším návod, jak postupovat dál.

* Zdraví vás lidé na ulici?

Jen starší generace a Romové. A pokaždé mě žádají o pomoc. Mám proto tendenci
vyhýbat se české veřejnosti.

* Proč?

Před třemi lety jsem v létě začal jezdit od Luhačovic. Už od počátku tam na
kolonádě zažívám trapné chvíle. Nemám totiž potřebu se s někým bavit. Ale když
si sednu na lavičku a kolemjdoucí zjistí, kdo že tam je, přisednou si a
spustí… V jednu chvíli jsem začal uvažovat, že krátkodobě změním identitu, ale
pak jsem to zavrhl. Já ty lidi chápu, ale mně se to moc nezamlouvá. Často se
musím fotit s dědečky, babičkami, jejich vnoučaty – je to někdy opravdu velmi
komické a odříct se to nedá.

* Jak vnímáte stáří?

Stáří je to nejkrásnější, co může člověka potkat. Já teď už i hůř slyším, ale
nevidím v tom svůj handicap, ale výhodu. Nemusím totiž slyšet všechno, co po mně
lidé chtějí. Stáří je celkem dost trapné, ale tím že tady v úřadě pracuji vesměs
s výrazně mladšími kolegy, tak si jeho zápory moc nepřipouštím. Poznám ho ovšem
na sobě pod kopcem, na který chci vystoupat. Na druhou stranu, když se v
turistické sezoně vypravím na Radhošť, tak po prvních krocích se ví, že Motejl
jde nahoru. Pro mě to znamená šlapat svižným krokem. Nemůžu si sednout a zapálit
si cigaretu uprostřed kopce. Takže můj pohyb ve volné přírodě je determinován. V
tomto smyslu jsem spokojenější v cizině, kde mě nikdo nezná. Čerstvý vzduch si
ale užiju, protože všude, kde mám jednání, mě jako silného kuřáka vyhazují
kouřit ven.

* Kam chodíte nabírat sílu, když vám schází?

Do postele… Ale také rád chodím na procházky na hřbitovy. To jsem si oblíbil
z ničeho nic před pár lety. Teď, když přijedu někam do cizího města, tak jdu ke
kostelu, za kterým bývá zpravidla hřbitov. Já tam chodím rád proto, že si čtu
nápisy na náhrobcích a dávám si dohromady historii i osudy neznámých lidí. Velmi
jsem si oblíbil kostel a hřbitov v malé vesnici Zaječí, směrem k Pálavě. Ten mě
doslova fascinuje.