Zdravím čtenáře Romea.cz a zároveň se s nimi dělím o své zkušenosti a zážitky
ze Spojených států amerických. Jak a proč jsem se tam dostal? Inu, byl to projekt, který se jmenoval Emerging
Youth Leaders (Objevovanie mladých lidrov), který plně financovalo Ministerstvo
zahraničí v USA a pořádalo slovenský Orbis Institute z Bratislavy a americká
Critical Mass Leadership Education (CMLE) z Denveru (Colorado). Cílem tohoto
projektu bylo vybrat 18 studentů z Colorada a tři učitele, kteří navštívili v
červnu střední Evropu, kde by měli workshopy, poznávali středoevropskou historii
a kulturu. Prostě z nich udělat vůdce, jež by měli pomáhat své komunitě u sebe
doma. A podobně tomu bylo s námi – z České republiky, Slovenska a Maďarska.
Vytvořili z nás 18členný tým romských studentů, ze kterých se měli stát lídři a
poté, co se vrátí z Ameriky domů, mají udělat projekt, s nímž by pomohli své
komunitě.
Jak se to vše stalo? Nejdříve jsem vyplnil přihlášku, kterou mi poslaly
mailem Katka a Ida Kelarovy, kterým za to moc děkuji. Vyplnil jsem pěkně
náročnou přihlášku, která mě nutila přemýšlet do budoucna a napsat esej v
angličtině, což mi přišlo k smíchu, poněvadž jsem ještě v té době neuměl psát
eseje v češtině. Tak jsem vyplnil přihlášku, napsal esej, dopis pro hostující
rodinu, u které bych měl bydlet a přiložil jsem ještě k tomu povinné doporučení
své angličtinářky, spolužačky a spolupracovníků.
Přihlášku jsem odeslal s tím, že buď mě vyberou nebo ne, ale spíše jsem si
více věřil. Po měsíci jsem obdržel e-mailovou zprávu, abych přijelna pohovor, na
který jsem se nemohl dostavit, tak jsem jel do Prahy v náhradním termínu. Čekal
jsem necelý měsíc a přišel e-mail, který jsem si otevřel ve škole o přestávce.
Bylo v něm anglicky napsáno : "Jsi vybraný…" Už jsem to nemusel dočíst a
vykřikl radostí a vyskočil jsem ze židle, dvě děvčata se mě lekla, jestli mi
něco není. Určitě jsem je polekal, ale ony mě nechápaly, já měl velikou radost
:). Za dva týdny na to jsme měli sraz v Praze s českými účastníky, poznal jsem
svého kamaráda Tomáše Cudráka z Rokycan a naši učitelku z ČR Kristýnu Hrubanovou
z Brna, lidi z Orbisu Institute a americké účastníky, bylo to úžasné. Ještě jsem
nevěděl jistě, co vše mě bude v Americe čekat.
Červenec a půlka srpna uplynula jako voda. 16. srpna v neděli ve čtyři ráno
mě otec, bratr, bratranec a strýc doprovodili do Brna na zastávku Benešova,
odkud jsme jeli autobusem do Budapeště. Tam jsme přespali na hotelu a
následující den pro nás byl den "D". Bylo to moc náročné. Letěli jsme z
Budapeště do Frankfurtu nad Mohanem, odtud do Washigtonu D. C. a z Washigtonu do
Denveru (Colorado, USA), po dlouhém letu nás ještě čekala přibližně dvě hodiny
dlouhá cesta mikrobusy na Glacier View Ranch, kde jsme byli ubytováni v horských
chatách až po půlnoci, cestovali jsme skoro celý den a pár hodin. Pro mne to
byly samé zážitky: poprvé v letadle, poprvé ve Spojených státech, let nad
Atlantikem ve výšce 10,5 km nad mořem.
Druhý den po probuzení jsem šel na procházku s ostatními, nechtělo se nám,
ale stálo to za to. Moc nás nebylo. Byl jsem fascinován krásnou přírodou, horami
a jezerem. Každý den ráno v 7 hod. jsme vstávali, nasnídali jsme se a od 9 hod.
jsme měli workshop – oběd – pauza – workshop – večeře – pauza – workshop.
Končili jsme vždycky po 23. hodině a někdy i déle. Workshopy byly zaměřeny na
moje "já", práce se sebevědomím a jednou jsme hráli hru o důvěře : skákali jsme
z výšky asi přibližně 1,5 m zády dolů na složené ruce ostatních kamarádů a ještě
jsme třeba i lezli na skály. Nikdy na to nezapomenu. Bylo to veliké ponaučení,
nevěděl jsem, že se bojím výšek a bylo to o tom, že jsem si musel věřit, že
vylezu nahoru a pak odměnou mi byl krásný výhled do hor. Úžasné a
nezapomenutelné… Tak to probíhalo po dobu celého týdne a ještě večer, když
jsme končili před nebo po půlnoci, tak se ještě promítaly filmy s podobnými
tématy našich workshopů a o sebedůvěře. Pro mě byl tento týden hodně náročný,
nezapadli jsme do tamního času, denně jsme spali skoro 7 hod., náročné workshopy
a navíc v cizím jazyce od rodilých mluvčí, kteří občas mluvili tak rychle, že to
museli zopakovat, ale stálo to vše za to. Mnozí z nás si vylepšili angličtinu.
Po týdnu jsme nasedli do mikrobusů a jeli jsme do Bolderu na řeku s dušemi,
potom se v nedalekém parku konal piknik, při kterém jsme se seznámili s našimi
hostujícími rodinami. Všichni jsme se tam drželi pohromadě, byli jsme nervózní,
mně dokonce i bušilo srdce napětím, kdo to bude. Otočil jsem se a viděl jsem tam
jednu paní, pána a jejich malého kluka, mohlo mu být asi 8 let. Přesně jsem se
trefil, i když už jsem si s nimi psal, ale tušil jsem to. Tak jsme se tam
seznámili, najedli a každý jsme jeli se svými hostfamilies (hostujícími
rodinami) do našich nových domovů. Když jsme přijeli do Denveru (hl. m.
Colorada), byl jsem uchvácen krásou toho města a horami za mrakodrapy. Krása.
Zabydlel jsem se, šli na procházku do parku a divil jsem se, jaký je to tam a
tady. Tolik rozdílů. Ten park byl rozlehlý, nebyly tam lavičky, samá tráva a
hodně lidí. Lidé tam piknikovali, pouštěli rakety se svými dětmi, hráli fotbal,
někteří spali, četli atd. Byl jsem překvapený čistotou a pořádkem venku (v
některých parcích platil i zákaz nosit s sebou jídlo a pití), přátelským
chováním těch lidí. Každý byl jiné národnosti, rasy a jak se spolu bavili. Už
jsou tam na to zvyklí, já jsem někdy viděl Inda a měl jsem pocit, že je to Rom a
zkoušel jsem na něj romsky mluvit, on se na mě díval, nějaká slovíčka rozuměl,
ale toho bylo minimum, třeba : šun, dža, dikh (romsky : slyš, jdi, koukni se)
atd… Když jsme přišli domů, lehl jsem si ve svém pokoji a nemohl jsem usnout.
Přemýšlel jsem o svých nových kamarádech, rodině a kamarádech z domova, od
kterých jsem byl za oceánem na druhém konci světa. Stýskalo se mi. Naštěstí
stesk byl krátký, párhodinový.
Ráno jsem se probudil, šli jsme na mši svatou do kostela, na oběd do
restaurace, poznal jsem lépe rodinu, hodně jsme spolu mluvili. Oni se mě
vyptávali na život v Čechách a já zase u nich. Pochopil jsem, že ta rodina je
moc hodná a laskavá. Byl jsem u těchto lidí rád. Jinak s mojí rodinou jsem se
vídal skoro každý den na Skypu v 7 hod. ráno a našeho času to bylo 15. hod.
odpoledne. Aspoň chviličku jsme si zavolali. Rychle jsem se umyl a nasnídal a
odvezli mě před knihovnu v Denveru, tam jsme měli opět workshopy, ale už to bylo
volnější, denně už byli jen dva nebo tři. První workshop a pak i několikrát jsme
měli s Dominikou, černoškou, která nám vyprávěla o černošské historii, kultuře a
o tom, jak černochy převáželi z Afriky do Ameriky v lodích, v nichž žili v
nelidských podmínkách, že někteří tu cestu ani nepřežili a když ji přežili,
prodávali je… Byl jsem šokován tím, co všechno si museli prožít jako otroci až
do 50. let minulého století. Ještě do dneška jsou diskriminováni a nejen oni,
hodně tamních národnostních menšin. Mluvili jsme také o Martinu Lutherovi
Kingovi, jehož památník jsme navštívili a také tam byly jeho nejslavnější věty.
Mě se nejvíce líbila "I have a dream" – Mám sen… A také o současném americkém
prezidentovi, Baracku Obamovi. Také jsme navštívili úžasné Mizel Museum, muzeum
asi 5 kultur – muslimské, židovské, mexické, africké a čínské. Maďarští
účastníci se přihlásili, že jim budou pomáhat, aby tam mohl stát panel i o
Romech a jejich kultuře. Nezapomenu nikdy na pracovní tábor Amache, který jsme
navštívili, dnes už tam jsou jen betonové základy. Za války tam drželi v
hrozných podmínkách Japonce 4 roky. Měli tam minimální příděl jídla, 100 lidí
používalo jeden záchod atd. Bylo to hrozné, vyprávěla nám to vše jedna paní,
která to vše na vlastní kůži prožila. V jejích 7 letech ji tam s jejími rodiči
zajali a oni to nepřežili. Nebo jsme navštívili v Severní Dakotě, kam jsme
cestovali z Colorada 12 hodin krásnými prériemi a pásli se tam bizoni a krávy,
indiánskou rezervaci Sand Creek Masacre, kde je koncem 19. stol. jedné noci
všechny vyvraždili. Bylo mi jich moc líto, že Indiáni byli vlastně původní
obyvatelé amerického kontinentu a běloši je masakrovali a ještě dneska jim
chtějí vzít i ten zbytek, co mají. Jednou jsme navštívili jeden indiánský kmen,
naučili nás svoji tradiční hru a nabídli nám své jídlo – polévku s bizoním masem
a zeleninou, takový puding, který jsem nikdy nejedl. Bylo to moc dobré. Ještě
bych se měl zmínit o tamních školách. Já jsem s kamarádem Tomášem a s jeho
hostitelkou navštívil její střední školu George Washigton High School. Byl jsem
šokován, před školou obsazená parkoviště auty školáků (zákony povolují řídit
auto už od 15 let), škola měla 2000 studentů různých národností. Dokonce zde byl
i nápis, na kterém byl namalován zákaz zbraní. Školy v Americe jsou úžasně
vybaveny. Měli tam 4 druhy hřišť, bazén, divadlo s velikým jevištěm jako má
Městské divadlo v Písku a hudební třídu, kde byla možnost se učit na všechny
možné druhy hudebních nástrojů přes flétny, kytary, housle, klavír až po
tympány. Žáci hráli ve svém školním orchestru. Fantastické. Ale moc bych
školství tam fantasticky nehodnotil. Aby děti měly kvalitní vzdělání, musí
navštěvovat soukromé školy, které jsou drahé a to si mohou dovolit jen ty
bohatší děti. Jinak dětina obyčejných školách se začínají učit psát až v 9
letech a celou dobu do 9 let jen diskutují. Takže jsem jim mohl závidět jen ty
možnosti, ale vzdělávací systém vůbec. Překvapilo mě, že zrovna v ten den, kdy
jsem byl ve škole, se v literatuře učili o Milanu Kunderovi, což mi připomnělo
domov. Bylo to velice příjemné.
Po dvou týdnech jsme letěli do Washigtonu D. C. z Colorada 4 hodiny. Moc se
mi zde líbilo, všechno mi přišlo takové narvané, hodně lidí, no prostě hlavní
město. Navštívili jsme americký úřad, kde jsme mluvili s těmi vyššími lidmi,
kteří tento projekt podpořili. Dvakrát jsme stáli před Bílým domem, sídlem
prezidenta Obamy, měli jsme možnost vidět i Washigtonský kapitol a navštívit
památník Abrahama Lincolna. Nejvíce jsem byl šťastný na české ambasádě ve
Washigtonu, kde jsme česky mluvili o zážitcích, jak se nám líbilo v USA a o tom,
co je doma. Bylo to skvělé. Čas rychle uplynul a já vůbec nechtěl odejít. Zde
jsem se cítil nejvíce jako doma – pro mne taková malá česká republička v
Americe.
Necelý měsíc plný zábavy, učení a poznávání něčeho nového uplynul jako voda a
my jsme letěli domů. Z Washigtonu jsme letěli 11. září v 17h. a druhého dne v 9
hod. ráno jsme přistáli v Mnichově. Odtud jsme ve 12 hod. doletěli do Budapeště.
V Budapešti jsme se rozloučili s maďarskými účastníky a východoslovákama, měli
to odtud blíže domů. V 16 hod. jsme jeli autobusem přes Bratislavu, kde
vystoupili Slováci, v Brně jsme se rozloučili se Sárou a Kristýnou
(vychovatelkou) a do Prahy jsme dojeli před půlnocí s kamarádem Tomášem Cudrákem
z Rokycan. S ním jsem se rozloučil a vrhl jsem se na rodinu, která mě tam
čekala. Už v Německu, když jsme přešli kontrolu na letišti, jsem viděl nápis
European Union, dostal jsem radost a byl jsem šťastný, že jsme dobře přistáli na
evropské pevnině a v Praze jsem div neplakal radostí.
Co mi tento pobyt dal? Musím říci, že než jsem letěl do Ameriky, tak jsem si
věřil, ale pořád to nebylo ono. Byla to slabá víra. Nyní vím, že je všechno
možné, nejsou žádné překážky, ale jen okolnosti, se kterými člověk musí bojovat.
Uvědomil jsem si, že Romové potřebují vůdce jako černoši v Americe měli Martina
Luthera Kinga. A hlavně, jak říká prezident Obama "Ano, my můžeme." Také jsem
našel hodně kamarádů, poznal úžasné lidi, americký rodinný život, vylepšil
angličtinu a získal schopnosti pro vedení. Naučil jsem se být více vděčný, umět
poděkovat a více si vážit lidí, dobré zkušenosti a mám nezapomenutelné zážitky
na celý život. Inspirovali mě mladí romští gymnazisté, kteří se chtějí stát
doktory medecíny, práv atd… Někteří se rozhodli pro studium vysoké školy v
USA. Posílil jsem si ten názor, že Romové mohou dokázat společně mnoho věcí a to
ne jen v umění, ale musejí držet spolu a nedělat ze sebe gádže…
Co nyní? Vrátil jsem se domů. Honem do školy, všechno dohnat. A teď bychom
každý z nás měli dělat svůj vlastní projekt. Mám potřebu předávat tyto
zkušenosti dál a tak jsem se rozhodl pro tvůrčí uměleckou dílnu pro romské
talentované děti, kterou plánuji na srpen 2010. Romská mládež by měla pracovat
denně min. 8 hodin na svém talentu a k tomu by jim dopomáhali profesionální
romští zpěváci, muzikanti a tanečníci. Cílem je dát romským dětem šanci
zapracovat na svém sebevědomí a talentu, dát jim znalosti z romské historie,
jazyka a hlavně by tak mohli inspirovat další a další.
Ještě než skončím, chtěl bych poděkovat o. s. Miret v Bystrém, které mě
doporučilo, o. s. Naděje v Písku, které mi pomohlo s vyplněním přihlášky a
jiných věcí, dále panu Matěji Šarkozimu za dopravu na konkurz do Prahy a hlavně
Lucii Obenau, která přijela kvůli mě do Prahy z Bratislavy na náhradní konkurz,
Jánu Sekerešovi a Peterovi Kozelnickému, manažerovi tohoto projektu, za to, že
se rozhodli pro spolupráci s americkou organizací Critical Mass Education
Leadership pro romskou a americkou mládež. Byla to dobrá práce, já ji oceňuji a
přeji jim, aby jim vyšly i další projekty, protože Romové a nejen Romové, ale i
ostatní minority potřebují vůdce, kteří ukáží světu, že jsou také lidé a něco
umí. A vy jim k tomu můžete hodně pomoci. Díky a gratuluji.
