Miroslav Kováč: Hledejme v sobě to, co nás spojuje, namísto toho, co nás rozděluje

Narodil jsem se jednoho chladného prosincového rána do rodiny romského
dělníka, v přiděleném podnikovém bytě. Stal jsem se nejmladším ze tří
sourozenců. Otec byl svědomitý pracovník a proto si ho všude vážili. Rodiče si
vzali půjčku na zařízení, kterou spláceli.

Táta měl zálibu v četbě a hudbě, alkoholu neholdoval. Víkendy jsme trávili
procházkami v parku, kde v tom čase bylo vždy hodně lidí, kteří si mohli
poklábosit nejen s Romy, zatímco my, děti, jsme si hrály na pískovišti a
houpačkách. Když mamince skončila mateřská, nastoupil jsem do jeslí a následně
do mateřské školy. Ve třídě (ve školce) nás bylo asi třicet dětí, z toho asi
čtyři Romové. Tehdy ghetta téměř nebyla a naše sídliště obývaly jak romské, tak
„bílé“ rodiny, s převahou majority. Tehdy bylo i více školek a jeslí. Pamatuji
si už jen útržky – no, když se podívám na fotky z těch časů, vzpomínám si dobře,
že jsem se cítil osamocen, protože děti mě nechtěly vzít mezi sebe a dívaly se
na mě skrz prsty, jakoby se strachem. Našly se jen asi čtyři děti, které mě
braly normálně a s nimiž jsem dokonce kamarádil.

Pak jsem nastoupil na základní školu a spolu se mnou asi pět romských dětí.
Ve škole se mi moc líbilo, bavilo mě psaní, čtení a různé jiné (tehdy pro mě)
hry, jako třeba výtvarná výchova a tělocvik. Ve třídě jsme, ale my, Romové, byli
jakoby bokem, pouze pár výjimek se odvážilo s námi spřátelit. Situace se otočila
až ve druhé třídě, do níž jsme se ale dostali jenom dva, ostatní byli přeřazeni
do zvláštní školy. Nechápal jsem to a pociťoval ztrátu kamarádů bolestně.

Pak se – jakoby zázrakem – odvážilo se mnou komunikovat více dětí, s nimiž
jsme našli společnou řeč. Ve třetí třídě jsem z Romů už zůstal sám, až do páté
třídy. Tehdy se moje škola sloučila s jinou a žáci museli přestoupit jinam,
protože z mé původní školy se stala škola zvláštní.

V nové škole jsem poznal dva další romské kluky a jednu holku a hned jsme se
skamarádili. Další spolužáci už nebyli tak odměření, proto jsem si zanedlouho
našel více kamarádů. Pak se rodiče rozhodli přestěhovat do rodinného domu, takže
jsme zanechali městského života a odstěhovali se na venkov. Nastoupil jsem tam
do sedmé třídy, kde jsem byl jediný Rom, protože ve vesnici nebyl žádný Rom mého
věku. Noví spolužáci byli zpočátku vykulení, téměř se se mnou nebavili, což se
změnilo až časem.

Učitelé mě chválili za vědomosti, do školy jsem chodil čistě oblečený.
Později jsme se s některými spolužáky dokonce dělili o svačinu či jsme si ji
měnili. Postupně jsme k sobě nacházeli cestu, i když jsem cítil, že mezi námi
zůstává malinká propast. V očích spolužáků byla obava a zároveň touha po
poznání. Byli jsme si vzájemně prospěšní v učení, měli jsme stejné názory na
učitele a jejich metody. Do osmé třídy jsme se všichni spřátelili, dokonce mezi
mnou a některýma holkama přeletovaly první pubertální jiskry.

V té době chodili po školách náboráři, kteří nás lákali na profese a já se
odhodlal odejít vzdělávat se daleko od domova, do jiného města. První den na
internátě začal úžasně. Vše bylo nádherné, nové, až do chvíle kdy mě navštívili
na pokoji čtvrťáci s tím, že ONI jsou tady páni a já je musím poslouchat. Všiml
si toho však další čtvrťák, Rom, a hned jim to zarazil. Později jsem se
rozkoukal a zjistil, že v celé škole, kterou navštěvovalo asi 1700 studentů, je
asi 20 Romů. Byli jsme neustále předmětem posměchu starších studentů, a do doby,
než jsme se začali bránit, občas i dostali nakládačku. Pak už si mě přestali
všímat. Školu úspěšně ukončili všichni Romové, až na jednoho, který se oženil a
odešel za manželkou jinam.

Poté jsem nastoupil do zaměstnání, kde mi kolektiv dal okamžitě najevo, že
jakožto Rom a nový kolega musím vykazovat větší úsilí a pracovat více, než ti,
kteří tam mají takzvaně odmakáno, což byli prakticky všichni. Práce mně bavila.
A utíkal při ní lépe čas, takže jsem pracoval jako divý, až jsem se propracoval
k tomu, že mě kolektiv začal respektovat. Vše by bylo krásné, kdyby mně
nepovolali na vojenskou základní službu. Tam už byli jiní lidé. Bylo nesmírně
těžké najít si kamarády, přesto se mi to časem podařilo.

To už ale přišla sametová revoluce. Zpočátku jsme všichni byli nadšení a vše
nás spojovalo. Krátce po nástupu nové vlády však začaly problémy. Vše se začalo
privatizovat a demokracie poprvé ukázala svou tvář v podobě nezaměstnanosti.
Lidi byli houfně propouštěni. A Romové byli mezi prvními, s nimiž se
zaměstnavatelé loučili. Získal jsem první zkušenosti s Úřadem práce a namísto
práce jsem seděl doma. Dny najednou byly dlouhé, doma už nebylo do čeho píchnout
a peněz bylo čím dál míň.

Začal jsem si hledat zaměstnání i proto, že jsem se zanedlouho měl stát
tátou. Ráno jsem se oblékl, vzal dokumenty o vzdělání a potvrzení o délce praxe,
a obcházel firmy. Všude ta samá odpověď: máme plno, nepřijímáme, ozveme se,
nesplňujete podmínky, přijďte za týden. Nakonec se mi povedlo práci sehnat. Po
jistém čase jsem se seznámil s pojmem „reorganizace“, což mě opět nasměrovalo na
Úřad práce. Následovalo známé kolečko se známými frázemi. Tentokrát, už ale byla
doba jiná, začaly útoky na Romy ze strany skinů.

Nastala globalizace a s tím spojená doba internetu a medializace. Najedou
jste za pár vteřin věděli co se stalo v Americe, Rusku nebo třeba v Iráku, ale
taky v Praze nebo Vlkově. Internetem začaly kolovat zprávy, které lákaly čtenáře
na „dobrý titulek“, například o Romech, kteří nechtějí pracovat, jsou
nevzdělaní, líní a špinaví, žijí ze sociálních dávek, vybydlují byty…
Důsledkem toho byla práce už téměř nedostupná. Jediné co se dalo sehnat, byla
práce na černo. Řekl jsem si práce, jako práce, a bral jsem, co bylo. Byl jsem
spokojen s tím, že nějak zabezpečím rodinu, zaplatím poplatky spojené s bydlením
a jakž takž udržím standard. Pak, ale nastal zlom. Dozvěděl jsem se, že tato
práce se mi nezapočítává do důchodového pojištění a že v případě úrazu zůstanu
bez prostředků. To mne dostalo. Když jakkoli onemocním, nebudu mít z čeho uživit
sebe a rodinu.

Začal jsem si hledat legální práci, ale to byl skutečně tvrdý oříšek. Po
internetu se šířilo stále více a více zpráv o údajných zločinech Romů, o údajné
nepřizpůsobivosti a nezpůsobilosti. Začal masivní útok na občany, jako jsem já –
na Romy. Většina médií přejímala neověřené zprávy a vytvářela senzace z
čehokoliv, jen aby vzrostla prodejnost, návštěvnost a sledovanost.
Objevily se diskuse, především internetové, které se staly rázem měřítkem
morálních hodnot člověka. Jedinci se na nich mohli prezentovat bez obav z
konfrontace, vytvořit si jinou identitu, šířit anonymně nenávist, zveličovat,
osočovat, hanobit, lhát.

Tito diskutéři tak mohli mít pocit, že veřejně vyjadřují to, co musí v běžném
životě v sobě potlačovat, a že jim to pomáhá postoupit v jimi smyšleném žebříčku
etických hodnot. Romové se náhle stali těmi nejhoršími vyvrheli společnosti a to
bez rozdílu! Najednou se i ti nejposlednější, zaostalí násilníci, zloději a
vrazi, v tomto žebříčku „ocitli“ výše, než nejslušnější Romové! Rom se stal
rázem synonymem zla. Tady už nehraje roli člověk, ale barva pleti a příslušnost
k jedné ze společenských menšin.

Dokonce i z některých Romů se stali rasisti nebo tzv. anticiganisti, protože
tenhle velmi silný a dlouhotrvající společenský tlak na nich zanechal stopy.
Člověk má tendenci se nějakým způsobem ventilovat a tak se pro některé Romy
stali objektem skryté xenofobie třeba Vietnamci. Vnímají je jako cizince v
negativním slova smyslu, mluví s nimi s neúctou (třeba tím, že jim tykají) a
dělají si z jejich mluvy posměšky a viní je za to, že našinci „berou“ práci.
Nicméně nepáchají na nich násilnosti, nesnaží se je vrátit do jejich země a
naopak je litují, že při odchodu za lepším životem museli opustit své blízké.

Dá se klidně říct, že rasisté tady vždy byli a vždy budou. Záleží ovšem na
tom, do jaké míry se my, ostatní, necháme rasismem a xenofobií ovládnout a jak
daleko při tom zajdeme. Stojí nám zato ničit to, co dokázali naši předci a v co
se vyvinula naše civilizace? Chceme být výstrahou pro budoucí pokolení, nebo mu
naopak ukázat, nakolik jsme evolučním vývojem pokročili? Není lepší budovat a
zpevňovat, aby se vše v mžiku nezhroutilo? Jsme natolik moudří, abychom se
poučili z dějin?
Pokud chceme spolu žít, hledejme v sobě to, co nás spojuje, místo toho, co nás
rozděluje.

KAM DÁL?



Miroslav Kováč: Romové se snaží, chyba je i v majoritní části společnosti