Milí čtenáři,
léto, pro mnohé vytoužená doba volna, prázdnin, dovolených. Já se na léto těším
v podstatě celý rok, věřili byste? Pořád se něco děje,léto je plné festivalů,
dlouhých nocí plných divadelních představení, dokonce i jisté uvolněnosti lidí,
jsou víc odvázaní, méně „spečení“, ochotněji spolu komunikují a dokonce se
častěji usmívají…
Nejlepší je to vždycky v praxi, když se lidi prostě potkají a něco spolu
sdílí. Takovou možnost nabídl dvě a půl hodiny trvající koncert Gorana Bregoviće.
Patřil k mým nejpříjemnějším kulturním zážitkům za posledních pár let vůbec. 27.
července díky festivalu Praha – Sen letní noci, který letos poprvé uspořádalo
sdružení Luca Praha, mohli zájemci, kteří přijížděli z různých měst, zažít
neuvěřitelnou atmosféru přímo v ulicích Prahy, přesněji u Vltavy a jejího
nábřeží v Praze mezi pražským Karlovým mostem a mostem Legií. Právě ty totiž
ožily nadupanou balkánskou hudbou. A davy proudily po celé Národní třídě.
Všichni chtěli vidět šedesátiletého sympatického sarajevského rodáka Gorana
Bregoviće na pontonu přímo na řece. Byla to opravdu magická atmosféra a já už se
teď těším na příští rok, protože podle slov zástupce pořádajícího sdružení Luka
Praha Vesa Djorema by druhý ročník tohoto festivalu měli ozdobit legendární
Gipsy Kings!
A teď k Romano voďi… Dostává se vám do ruky dvojčíslo, jehož titulka se váže
zcela pochopitelně k prázdninám. Doufám, že uvnitř najdete dost zajímavých
článků. Připomenu aspoň ten, který se váže k období druhé světové války.
Připomínat si utrpení lidí během ní je naprosto nezbytné. A vzhledem k
ubývajícímu poštu přeživších stále více. 3.srpna si v polské Osvětimi připomněli
účastníci pietního aktu 66. výročí likvidace tzv. Cikánského tábora v Osvětimi-Březince.
V tomto rodinném cikánském táboře, ve kterém nalezlo smrt tisíce evropských
Romů, skončila i většina Romů českých a moravských, do té doby internovaných ve
dvou tzv. cikánských táborech v Hodoníně u Kunštátu a v Letech u Písku. Právě o
tom druhém, který se konečně dočkal alespoň částečně důstojnější úpravy píše
kolega František Kostlán. Kateřina Čopjaková pokračuje reportáží psanou ze
soudního líčení nad čtyřmi neonacisty, kteří navždy poznamenali život rodiny
Kudrikových a zejména malé Natálky. Jana Černochová představuje malíře, který má
velmi blízko k Romům. Víte, materiálů, které bych ráda doporučovala, je vícero.
Aspoň doufám! Dvojčíslo jsme se totiž snažili připravit společně se všemi kolegy
co nejpestřeji a nejzajímavěji. A ještě jedna podstatná informace! Toto
dvojčíslo doprovází speciální šestnáctistránková příloha věnovaná Dekádě romské
inkluze. Připravovala se nám díky absenci mediálních výstupů a minimu lidí na ní
v rámci Evropy skutečně aktivně participujících velmi těžko. O to víc ji
doporučuji k přečtení. Dozvíte se z ní, jak se daří naplňovat iniciativu
finančníka George Sorose, který společně s osmi státy a později se přidávajícími
dalšími čtyřmi a Světovou bankou, pokusil nastartovat inkluzi Romů do evropských
společností. Jak se to v jednotlivých zemích daří a zda vůbec by mělo odhalit
právě těchto šestnáct stran. Příjemné čtení!
