Martin Uhlíř: Krupka-Brno: malý krok pro Roma, velký skok pro českou společnost

Titulkem parafrázujícím slova amerického astronauta Neila Armstronga po
dobytí Měsíce se vracím k událostem z loňského roku. Podle mně stojí za to je
připomenout, jelikož šlo o dění v lecčems přelomové, minimálně pokud jde o
soužití Romů a majoritní části společnosti v České republice. Devátý duben v
Krupce a první květen v Brně. Obě akce měly podobné "zadání" (občanský protest
proti pochodu příznivců DSSS oblastmi obývanými Romy) a dělily je od sebe pouhé
tři týdny. Přesto měla každá z nich diametrálně odlišný průběh a následný dopad.

V Krupce jsem byl očitým svědkem toho, jak příslušníci policie své motto
„Pomáhat a chránit“ uplatnili výhradně vůči pochodu příznivců extremistické DSSS.
Tvrdě naopak zakročili – za použití pyrotechniky a koní – proti místním Romům a
dalším lidem, kteří se rozhodli zastat bližního v nouzi. Co dodat? Neonacisté v
Krupce české policii nadšeně tleskali.

Traumatický zážitek z Krupky po třech týdnech vystřídala euforie v Brně.
Nejenže „blokádníků“ tentokrát dorazilo výrazně více než příznivců DSSS, ale
navíc šlo o široké spektrum lidí: lidé středního věku, senioři, na místě bylo
vidět i několik rodin s dětmi. Akci brzy naplno ovládl humor, dobrá nálada a
soudržnost – atributy tolik připomínající atmosféru manifestací konce roku 1989.

Pokud by Policie ČR uplatnila stejný postup jako tři týdny předtím na severu
Čech – což se nedalo předem vyloučit – domnívám se, že by hrozil masakr
(vzhledem k značnému počtu lidí v uzavřeném prostoru). Mimochodem, blokádu
přišlo fyzicky na místo podpořit několik známých osobností, například senátor
Jaromír Štětina či předseda SZ Ondřej Liška. Velký dík patří zejména
organizátorům iniciativ „Brno blokuje" a "V Brně neonacisty nechceme“ za
perfektní propagaci a koordinaci. Výsledkem bylo, že se scénář z Krupky
neopakoval, ze strany policie nedošlo k rozprášení blokády a neonacisté namísto
tleskání byli nuceni stáhnout ocas a odklonit svůj pochod podněcující nenávist
mimo plánovanou trasu.

Zatímco případ „Krupka“ se podle mne pro policii stal mementem (ačkoli žádné
pochybení veřejně nepřiznala), „Brno“ se stalo mustrem, jak podobné události
zvládat s čistým štítem i do budoucna. Škoda jen, že nemálo novinářů o brněnské
akci referovalo navyklým způsobem "pravicoví radikálové vs. Romové a levicoví
extremisté" a vůbec nepochopilo, jak zlomové události se stali svědky (tedy
pokud o události nepsali rovnou od redakčního stolu).

Za všechny bych zmínil příklad ostudného selhání

reportéra veřejnoprávní České televize Luboše Rosího, který ve večerní
zpravodajské relaci vytvořil dokonalou iluzi střetu „dvou skupin, které se
chtěly rvát“.

Domnívám se, že brněnská akce znamenala i vzpruhu pro sebevědomí romské
komunity. Nemálo lidí z většinové části společnosti „obětovalo“ volné nedělní
odpoledne a jelo do Brna se jich zastat. Zároveň představovala událost cenný tip
do budoucna, jak v podobných případech postupovat. Ukázkou mohou být události z
počátku letošního dubna v mosteckém Chanově. Fiasko, které Vandasovci na místě
utrpěli, asi nejlépe ilustruje následující ukázka z online reportáže Mosteckého
Deníku:

„14.57 – Kuriozní situace. Asi dvě stě Romů se shromáždilo před jedním z
paneláků a udělalo si velikonoční romskou zábavu. Tancují a baví se. Dělnickou
stranu začali naprosto ignorovat a hlouček radikálů tak zůstal osamocen.“

První český prezident Václav Havel kdysi prohlásil, že základem demokracie je
občanská společnost. (Porovnejte s třeskutě hloupým výrokem současného
prezidenta Václava Klause: „Občanská společnost je polemikou se svobodnou
společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil do konce svých
věků proti ní bojovat.“) Loňské události v Krupce a Brně jasně ukázaly, co zmůže
občanská angažovanost.

Občanů, kteří se aktivně a nezištně angažují ve prospěch vyšších entit, než jsou
oni sami nebo jejich blízká rodina, je v téhle zemi potřeba jako soli. Romů,
kteří pracovali a pracují ve prospěch své komunity a potažmo české společnosti
je jistě mnoho a myslím, že je velmi potřebné, aby takoví lidé dostávali větší
prostor v médiích a byli tak inspirací a pozitivním vzorem pro ostatní.

Záměrně nebudu jmenovat žádné "zasloužilé osobnosti", ale dvě nová jména:
Drahomír Radek Horváth a Patrik Banga. Oba jmenovaní mají můj velký respekt za
odvahu vyjadřovat se kriticky nejen vůči české majoritě, ale i dovnitř vlastní
komunity, za což nějdy sklízí silnou kritiku. (Nevylučuji, že se mohli pod
mediálním tlakem dopustit pár nepříliš obratných výroků, ale kdo z nás nikdy
nepochybil? Kdo nic nedělá, nic nezkazí.)

Nezbytným předpokladem k nápravě bývá schopnost sebereflexe. Osoba nebo
společenství schopné pojmenovat svá vlastní pochybení získává ve slušné a
vyzrálé společnosti na důvěryhodnosti a respektu. Vedlejším – a také pozitivním
– efektem je skutečnost, že se vytváří prostor, aby k něčemu podobnému dospěla i
druhá strana, v tomto případě majoritní společnost. O co lépe se nám spolu bude
žít, pokud se budeme snažit být kritičtější vůči sobě samotným a více tolerantní
a chápaví vůči druhým, než jak to obvykle činíme!