Martin Čonka: Nemám rád rozlišování

Martin Čonka je jedním z těch Romů, které není moc vidět. Inteligentní, vysokoškolsky vzdělaný mladý muž se zájmem o kulturu, sport, vnější dění a v neposlední řadě i o svou rodinu. I když kauza Čunek nebo případ pana Šarišského udělali své a jeho jméno je o něco slavnější.

O „přešlapech“ Jiřího Čunka se toho popsalo už dost. S Martinem Čonkou ho spojuje trestní oznámení, které na něj spolu s dalšími organizacemi a asi 150 jednotlivci podal kvůli jeho výrokům o Romech. Šetření však bylo pozastaveno, proto se Romka Claudie Laburdová rozhodla, že podá ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí policie. Jejími právními zástupci se stali Martin Čonka a David Máša. Další případ, pod kterým figuruje jméno tohoto mladého muže, je případ pana Šarišského, kterého odmítla zaměstnat majitelka jisté firmy jenom proto, že je Rom. Soud vyhráli.

Na práci Martina Čonky by nebylo nic neobvyklého, kdyby se v posledním čase nediskutovalo tolik o diskriminaci a romské problematice. Novináři se okamžitě chytili šance a začali si spojovat jeho romský původ s už známými případy. Zeptala jsem se proto přímo jeho, jestli při práci s lidmi hraje důležitou roli romský původ, ale také, jak oslaví letošní Vánoce…

Začnu hned zkraje. Poslední dobou se vaše jméno často skloňovalo ve spojitosti s případem pana Šarišského nebo ústavní stížností Claudie Laburdové. V obou případech se poukazovalo na to, že jste Rom podobně jako vaši klienti. Myslíte, že je to při práci rozhodující?
Z čistě profesního hlediska si myslím, že to nehraje žádnou roli; na ústavní stížnosti jsem např. spolupracoval se svým kolegou ze studií, který Romem není. Mnohem důležitější v této souvislosti je, aby advokát, který romské klienty zastupuje, byl prost jakýchkoliv předsudků či snad rasistického smýšlení a chtěl svým klientům pomoci, to však platí pro každý vztah advokát – klient. Nepopírám však, že jsem jistou sounáležitost v těchto kauzách cítil. Claudii Laburdovou a občanské sdružení Athinganoi jsem zastupoval bez nároku na honorář.

Případ Pavla Šarišského 22. 6. 2005 poslal pracovní úřad pana Šarišského do firmy IMAGE-n-west, kde se měl ucházet o pracovní místo dělníka v dřevovýrobě. Majitelka firmy Naďa Mihailová ho nepřijala a do formuláře z úřadu práce to odůvodnila tím, že odmítl noční směny. Na druhý den přinesl potvrzení z pekáren, kde čtyři měsíce pracoval i přes noc. Zpětnou reakci Mihailové popsal pan Šarišský pro Lidové noviny takhle: „Rychle to přeškrtla a napsala, že organizace o mě nemá zájem. Pak mi začala strašně nadávat a urážet mě. Řekla, že my Cikáni chceme jen razítka a že mě nepřijme, protože jsem Cikán a na shledanou. Z její strany to byla nehoráznost a pro mne ponížení.“ Pavel Šarišský z Chebu vysoudil omluvu a 50 tisíc korun. Bývalá jednatelka a majitelka společnosti Naďa Mihailová firmu IMAGE-n-west ale už rok nevlastní, proto se zvažuje, jestli by prostředky na odškodné šlo získat v exekuci.

Pan Šarišský, kterého jste právně zastupoval, se stal obětí diskriminace ze strany

svého zaměstnavatele. V České republice však není takových soudně řešených případů monitorováno mnoho. Proč si myslíte, že to tak je? Myslíte si, že tenhle případ byl ojedinělý?
Je zcela zřejmé, že k projevům přímé či nepřímé diskriminace u nás dochází v mnohem větším měřítku, než jak se dozvídáme ze sdělovacích prostředků či statistik. Ne každý totiž má tolik

odvahy, trpělivosti a vůle jako pan Šarišský, který si jednání zaměstnavatele prostě jen nenechal líbit. Mohu jen doporučit všem, kterým se stalo něco podobného, aby se neváhali obrátit na policii či na soud.

V České republice funguje svého druhu jediná linka, která se věnuje obětem diskriminace, takzvaná Antidiskriminační linka provozovaná občanským sdružením Romea
(více zde…). Myslíte, že může skutečně pomoci při potírání diskriminace a xenofobie? Mají podobné aktivity a projekty smysl? Mezi lidmi panuje dokonce názor, že diskriminace v Čechách neexistuje, a když, tak jenom pozitivní…

Bylo by asi bláhové myslet si, že antidiskriminační linka vymítí problém diskriminace, nicméně každá aktivita, která je schopná pomoci byť jedinému člověku, je nesmírně potřebná. Její důležitost zdůrazňuje také to, že ne každý, kdo se stal obětí diskriminace, má odvahu vše oznámit na policii. Samozřejmě, že v „neromské společnosti“ panuje názor, že diskriminace neexistuje, je přeci lidskou přirozeností nevidět svou malost, která je neslučitelná s ušlechtilostí, o které se většina lidí domnívá, že je jim vlastní. Složitost celé situace spočívá v tom, že xenofobie je založena na předsudcích – zásadně se bojím a nemám rád to, co nevypadá jako já – jak chcete bojovat cestou státní regulace s předsudky hluboce usazenými v mysli lidí, které si ani nemusí uvědomovat? Domnívám se, že je nutné odstranit předsudky lidí – našimi pracovními, sportovními úspěchy, každým úspěchem… My jim (a oni nám) musíme ukázat, že se oni nás a my jich nemusíme bát, že jsme stejní, že chceme mít práci kvůli svým dětem a že oni nás chovají v úctě, stejně tak jako sami sebe. Co se týče pozitivní diskriminace, jsem jednoznačně pro, pokud obsahem tohoto pojmu bude „vyrovnání možností“ a bude se týkat poze těch, kdo chtějí pracovat a vzdělávat se a mají pro to potřebné předpoklady. Když kvůli předsudkům šanci často nedostaneme, je třeba vytvořit uměle možnosti, abychom měli alespoň stejný startovací post s ostatními členy společnosti. Samozřejmě i represivní funkce státu jako prostředek krajního řešení proti potírání diskriminace by měla být zejména efektivní, a hlavně funkční, tak aby ten, kdo se dopouští diskriminačního jednání, měl obavu ze sankce hrozící mu z porušené právní normy.

 

Martin Čonka V letech 1995-2000 studoval na Právnické fakultě Západočeské Univerzity v Plzni. Poté dva roky pracoval jako právník na Městském úřadu v Chebu. Od roku 2002 do 2004 působil jako advokátní koncipient v advokátní kanceláři, pak se znovu vrátil na pozici právníka na Krajském úřadě v Karlových Varech. V tomtéž období (2004-2005) získal doktorát a s ním titul JUDr. Jeho rigorózní práce se týkala rasově motivovaných trestných činů. Přednedávnem si otevřel vlastní advokátní kancelář. Byl členem Kontrolního výboru města Cheb, kromě toho je bývalým členem občanského sdružení Athinganoi, které sdružuje romské vysokoškoláky. Dlouhodobě se věnuje vysokohorské turistice, už patnáct let hraje závodně stolní tenis.

Pocítil jste i vy na vlastní kůži, co je to diskriminace nebo rasismus?
Já osobně jsem tento problém snad ani nikdy neměl, ale vím, že existuje a co strašného dokáže. Diskriminace je schopna fatálně ovlivnit lidský osud. Jak je možné, že o kvalitě života může jednoduše rozhodnout, že jste Rom – nedostanete ani šanci ukázat, kdo jste?

V současnosti snad nejpopulárnější politik Jiří Čunek se proslavil kromě jiného i svými xenofobními výroky o Romech. Podáno bylo na něj hned několik trestních oznámení, které policie odložila. Jaký je váš názor na celou kauzu? Zastupoval jste i Claudii Laburdovou, která podala ústavní stížnost proti rozhodnutí policie…

Trestní oznámení na Jiřího Čunka, jsem v zastoupení asi patnácti romských občanských sdružení a téměř stovky jednotlivců podával i já. Osobně jsem přesvědčen, že se pan Čunek svými xenofobními výroky trestného činu jednoznačně dopustil. Orgány činné v trestním řízení však prozatím trestněprávní odpovědnost nedovodily, když např. dospěly k závěru, že: „Čunek pouze setrval na svých stálých politických postojích“ a že „nelze odhlédnout od vztahovačnosti oznamovatelů“. S tímto závěrem policie a okresního státního zastupitelství zásadně nesouhlasím a v zastoupení mých klientů se obrátím na nadřízené státní zastupitelství s žádostí o prošetření. Nejzávažnější však na celé věci a zároveň i neomluvitelné je to, že daných výroků se dopustil jakožto vrcholný politik, který tímto jako by posvětil a zlegalizoval xenofobní postoje veřejnosti vůči Romům.

Jiří Čunek přednedávnem odstoupil ze své vládní funkce, ne však kvůli svým výrokům. Pocítil jste i přesto po této zprávě určité zadostiučinění?
Samozřejmě. Mám utkvělou dadaistickou představu o našich vrcholných politicích – měli by to být Ti nejlepší, nejzkušenější, nejvzdělanější a „nejmravnější“ z nás, zkrátka Ti nej. Vzhledem k uvedenému je pro mě zcela nepřijatelné, aby někdo, kdo ani neovládá základy rétoriky a svou kariéru založil na výsměchu vůči určitému etniku, byl naším zvoleným zástupcem. Neboť takováto volba je ostudou nás všech, protože je obrazem priorit ve společnosti a odráží náš obraz jako zrcadlo. Vidíte tam tu hloupou hašteřivou maloměšťačku, co vlastní sousedy šidí na mouce?

Ráda bych se ještě zeptala na vaši práci advokáta. Zajímalo by mě, kdo se na vás obrací častěji – Romové, nebo Neromové? Myslíte, že o tom z části rozhoduje i váš romský původ?

Většina mých klientů je vašimi slovy Neromy. Je možné, že Romové si mě vybírají podle mého původu, nemůžu říci.

Setkal jste se kvůli původu s negativní reakcí, respektive nedůvěrou u neromských klientů?

Ne, protože pokud někdo s mým původem má problém, tak si mě jednoduše nenajme.

Proč jste se vlastně rozhodl pro právo? V dnešní společnosti je to ve spojení s Romy ještě pořád neobvyklé…

Matematika je pro mě nepochopitelná tajemně krásná věda, jejíž tajemství nikdy neobjevím. Manuální zručnost je schopnost, kterou nevlastním, ale obdivuji u své partnerky. Takže moc toho na výběr nezůstalo… Teď vážně: právo či jeho aplikace je mocným nástrojem, který ve špatných rukou dokáže zlé věci. Ovládat tento nástroj je velice přitažlivé, mnohdy lukrativní, ale hlavně tím mohu pomoci.

Čím se zabýváte ve svém volném čase?
Sportem – nenahraditelná relaxace, jediná možnost jak ze sebe dostat nahromaděný stres, stolní tenis, tenis, squash, lyžování. Dále vysokohorská turistika, což je spojeno i s cestováním; se svými spolužáky z vysoké školy každý rok v létě vyjíždíme za nádhernými horskými scenériemi. Zdolány máme největší slovenské, rumunské, řecké a bulharské hory, další budou následovat. Samozřejmě i duše potřebuje svou potravu, takže rovněž literatura, návštěva divadel i společenských akcí. Politika jako res publica je pro mě natolik důležitá, že nechci stát stranou a jsem aktivním členem Občanské demokratické strany. Nejvíce ze všeho mě však motivuje a nabíjí úsměv mého synka, když ke mně vztahuje ručičky, aby mě uvítal po návratu z práce. V tento okamžik mám pocit nepřemožitelného ochránce, který je tu pro něj. Nejkrásnější na světě je ten absolutně upřímný úsměv dítěte…

Někteří Romové přiznávají, že žijí spíše „po česku“ než tradičně romsky. Jak je to u vás? A mimochodem, jak se u vás slaví Vánoce?

Já osobně, dalo by se říci, nerozlišuji mezi českým a tradičním romským způsobem života. Cítím se Romem ve svém srdci, nadevše ctím svého otce i matku a rodina je tím největším bohatstvím, co mám. Ke stejným hodnotám, ke svobodě a toleranci, chci vychovávat i svého syna. Na druhé straně vzhledem ke své profesi a obzvláště studiu na vysoké škole, kde jsem potkal své životní přátele, se spíše setkávám s „českou společností“, i když nemám toto rozlišování rád. Vánoce trávím zásadně v kruhu rodinném, symbolizují pro mne pohodu, ale také odpuštění, usmíření, vzpomínání na zesnulé příbuzné. Letošní Vánoce budou zase o něco hezčí, protože je budu poprvé slavit se svým synem. Jenom doufám, že vánoční stromek vydrží nerozebrán po důkladné prohlídce v nestřeženém okamžiku naším malým „montérkem“ alespoň do rozdělování dárků.