Markus Pape: Vztah českých médií k extremismu a diskriminaci

Přinášíme další díl seriálu názorů osobností na vztah médií k
problematice krajně pravicového extremismu a na způsob informování o romské
menšině. To byla základní témata Kulatých stolů, které nedávno pořádalo
sdružení ROMEA. Novinář a publicista Markus Pape na nich hovořil o vývoji
médií ve vztahu k informování o extremismu a diskriminaci. Situace se podle
něj oproti devadesátým letům zlepšila, problémem však zůstává nedostatek
investigativní práce médií. Jeho přednášku přinášíme v nezkrácené formě.

NEPŘEHLÉDNĚTE

Jan Křeček: Média informují o menšinách, když se stanou problémem pro většinu

Jan Charvát: krajní pravice využívá média ke svému prospěchu

Kulaté stoly sdružení ROMEA: Média, extremismus a menšiny

Média v této zemi prošla v oblasti informování o extremismu a diskriminaci
významným vývojem. Ještě v 90. letech se mluvilo výhradně o „skinheadech“. Dnes
se už běžně používá termín „neonacisté“. I problém diskriminace se dnes už tolik
nezlehčuje. Problémem zůstává nedostatek investigativní práce médií,
stereotypizace příslušníků menšin a neposkytování možnosti obyčejným
příslušníkům menšiny se k dané věci vyjádřit.

Malý exkurs na úvod: Mám rád noviny. Když je dnes budu kritizovat, tak to
neznamená, že bych si práce novinářů nevážil. Naopak: Kdysi dávno byla jen
obecní kronika a ta poskytla jenom jen jeden pohled na věc. Dnes městskou
kroniku jako svědectví doby často nahrazují noviny s různými pohledy na věc.
Navíc: já také píšu do novin. Takže má kritika médií platí samozřejmě i na mne.
Problém, o kterém mluvím, bych chtěl vysvětlit na základě mediální prezentace
dvou významných událostí, zvaných „Pogrom na Romech v Písku“ a „Žhářský útok na
romskou rodinu ve Vítkově“.

Pogrom na Romech v Písku – září 1993

V první části přednášky vycházím z analýzy s názvem „Je trestné topit Roma?
Prezentace násilné smrti Tibora Danihela v českém tisku“. Jde o studii Anny
Šabatové, Jiřího Homoláče a Kamily Karhanové, který vyšla v roce 2003 ve
sborníku „Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989“

V pátek 24. září 1993 za bílého dne zemřel v centru města Písek, v řece
Otavě, mladý kluk. Utopil se. V jedné z prvních zpráv o jeho smrti píše
deník Lidová demokracie pod titulem „Smrt při pochodu skinů“: „ ,Atmosféra
ve městě není dobrá a nerad bych se podrobněji vyjadřoval k případu, který
šetří policie,‘ řekl včera zpravodaji LD starosta Písku Tom Zajíček… Zatím
není jasno, zda tato skupina přijela do Písku záměrně nebo zda šlo o
nešťastnou náhodu. U nás v Písku se k hnutí skinheads hlásí pouze několik
jednotlivců.‘ Včera se setkali s několika romskými rodinami zástupci písecké
radnice, aby pomohli zachování klidu, který přispěje k rychlému vyšetření
případu.“ – (tš, LD 28. 9. 93, s. 6.)

Zpravodajství o události zpočátku nepřekračovalo rámec běžného psaní o
trestných činech

v černé kronice. Psalo se o „skinheadech“ na jedné straně a „místních
Romech“ na straně druhé. V tom duchu se neslo i zpravodajství o pohřbu
zemřelého Roma. Cituji ze zprávy deníku Zemědělské noviny „Pohřeb bez
provokací“:

„Cimbálová kapela nechyběla včera v Písku při cestě k poslednímu rozloučení
s osmnáctiletým romským mladíkem Tiborem Danielem, který před týdnem
tragicky zahynul za nepříjemných okolností… Podle slov starosty Písku Toma
Zajíčka se rozhodně nejedná o projev nějaké vyhrocené rasové nenávisti.
Potvrdil to i včerejší klidný a důstojný průběh pohřbu.“ (bm, ZN 2. 10.
1993, s. 3.)

Následně cituji ze závěrů zmíněné studie: „Utváření mediálního obrazu
píseckého případu se vyznačuje několika rysy typickými pro postoj českých
médií k násilným trestným činům, jejichž oběťmi jsou Romové a pachateli
příslušníci majority. Vzhledem k tomu, že Romové a skinheadi jsou nahlíženi
jako dvě nepřátelské skupiny, které mají spolu neustále konflikty, zajišťuje
pouhý souvýskyt těchto dvou kategorií zprávám o událostech, jako byla smrt
Tibora Danihela, dostatečnou koherenci a činí je smysluplné.“

To ale neznamená, že jednání útočníků byl automaticky připisován rasistický
motiv: mladí Romové a skinheadi jsou představeni jako dvě skupiny, které si
vyřizují vzájemné účty. Tomu odpovídají i pojmy „incident“ či „potyčka“,
jakoby se konflikt netýkal majoritní společnosti. Máme tady tzv. relační pár
Romové – skinheadi. Ten „vylučuje“ rasistické zaměření útočníků a brání
čtenářům v hledání jiných příčin události.

V prosince roku 1994 padl první rozsudek okresního soudu v Písku. Dva z
osmnácti obžalovaných byli odsouzeni k podmíněným trestům za výtržnictví,
ostatní byli zproštěni viny. Na to reagoval sociolog Ivan Gabal v deníku MF
Dnes pod titulkem „Zkuste si zabít Cikána“ následujícím komentářem: „V Písku
u soudu vám poradí: musí vás být víc, vyholte si hlavy a zakryjte obličej.
Cikánů se nedotýkejte. Stačí je zahnat do hluboké vody. Ty, co vám budou
bránit, stačí odblokovat. U soudu zastrašujte svědky, lžete, odvolávejte se
na kolektivní odpovědnost, stavte se vlastencem. V nejhorším dostanete
podmínku. Bude-li vás dost, za rok vyčistíte i střední město. Dva roky
pozoruji, jak život tento scénář píše. Bylo jen otázkou, kdy jej někdo
posvětí. … A co stát? Neuzavřené případy zápalných lahví v romském domě i
fašistického řádění v Terezíně… skrytě rasistické a nejapně populistické
výroky pražského primátora v předvolební kampani… překvalifikování
rasistických útoků na přestupky… Česká politika prostě pocit etnické a
kulturní sebestřednosti a uzavřenosti podporuje, čímž rasismu a netoleranci
uvolňuje cestu.“ (MFD 6. 12. 1994, s. 12.)

S odstupem času je třeba se zeptat, zda stát udělal potřebné kroky, aby
zabránil dalším takovým útokům. Jako reakci na tento komentář napsal
tehdejší student právní fakulty Luděk Lisse, dnes vlivný právník, pod
titulem „Pohrdání soudem jako postoj raději ne“ do stejného listu: „Český
vzdělanec posilněn vlnou evropského kosmopolitismu si zadal heroický úkol
zcivilizovat barbary. Při plnění této posvátné ideje se nebojí otevřeně
brojit proti rasismu skrytému v politice i v masmédiích či proti rozhodnutí
soudu. Svým postojem se tak dostává na stejnou stranu jako jeho chráněnec,
jímž je v tomto případě romská populace, totiž na stranu pohrdání soudem,
ergo právem, ergo právním státem.“ (MFD 10. 12. 1994, s. 12.)

Znovu cituji ze zmíněné studie: Jiný možný relační pár Romové – česká
majoritní společnost se v prvních zprávách většinou buď vůbec neobjevuje,
nebo je naznačen pouze proto, aby byl vzápětí popřen. Až když padly první a
velice mírné rozsudky, reflexe vztahu mezi Romy a majoritou se objevuje a
poukazuje na možný rasistický motiv útočníků.“

Uběhlo dalších pět let, než soudnictví dokázalo vynést pravomocný rozsudek.
Cituji ze zprávy ČTK ze dne 30. června 1999: „V pátek 24. září 1993 zahnala
v Písku skupina skinheadů čtyři mladé Romy do řeky Otavy a násilím jim
bránila vylézt z vody, jeden z Romů – osmnáctiletý Tibor Danihel – utonul.
Tato událost byla mnohokrát projednávána před soudem, několikrát se měnila
právní kvalifikace činu i počet obžalovaných. Na počátku bylo obžalováno
osmnáct útočníků z trestných činů násilí proti skupině obyvatel a
jednotlivci a ublížení na zdraví. Téměř šest let po této události, v červnu
1999, uznal Vrchní soud tři obviněné vinnými z rasově motivované vraždy a
pokusu vraždy a odsoudil je k dlouholetým trestům odnětí svobody.“

Postoj medií se změnil až postupem času a v časovém rozmezí několika let. Z
tragicky končící potyčky mezi dvěma nepřátelskými skupiny se stala
rasistická vražda. Co k tomu média vedlo? Hlavně namáhavá práce jednoho
člověka, který se nechal zmocnit poškozenou rodinou, aby ji zastupoval před
orgány činnými v trestném řízení. Anarchista Jakub Polák ve spolupráci s
neziskovými organizacemi, známými osobnostmi a hlavně s kanceláři prezidenta
republiky napadl první soudní rozsudek, kde padly pouze podmíněné tresty, a
dohnal soudy k tomu, aby svůj pohled na celou událost přehodnotily. Díky
jeho práci, ale i díky podpoře jeho práce občanskou společností, se podařilo
přesvědčit soud, aby čin posoudil podle pravdy. Což nakonec vedlo i ke změně
názorů prezentovaných v médiích. V průběhu 90. let se tedy alespoň u jednoho
případu se prezentace případu médii změnila. Stále se však psalo – a to
ještě v roce 1999 – jen o skinheadech, jako kdyby pachatelé nebyli zastánci
určité ideologie anebo jako by čin nebyl politicky motivován. Dodnes navíc
čtenáři novin nevědí, kdo vlastně byl Tibor Danihel a kdo je jeho rodina.
Stal se a v podstatě nadále zůstává anonymní oběti závažného zločinu.

Žhářský útok na romskou rodinu ve Vítkově – duben 2010

Tím se dostáváme k druhému příkladu, který je mnohem aktuálnější a ještě
nezná ani první soudní rozsudek. V sobotu 18. dubna roku 2009 málem uhořela
sotva dvouletá holčička při požáru rodinného domku ve slezském Vítkově.
Ještě před tím, než vůbec vyšly první zprávy v novinách, vyjádřil se
rezident republiky Václav Klaus velice neobvyklým stanoviskem k takové
závažné události: „Nedávno jsem ve městě Vítkov uctil památku Jana Zajíce a
setkání se zdejšími milými lidmi bylo pro mne velkým zážitkem. O to více
jsem zděšen surovým odporným zločinem, který se tu stal. Co za lidi mohou
chtít upálit malé dítě? Tento zrůdný čin musí být vyšetřen a tvrdě
potrestán.“

Chtěl snad pan prezident tím říci, že jiné trestné činy nemusí být vyšetřeny
anebo tvrdě potrestány? Jak se vůbec dostal k této informaci o trestném činu
necelých 12 hodin po události? Prezident republiky mluví o trestném činu už
ve chvíli, kdy policie ještě nestačila vydat žádné oficiální stanovisko pro
média a teprve zjišťuje příčinu požáru. Nemohla to snad být nedbalost při
zacházení s otevřeným ohněm?

Ukázalo se, že nemohla, což policie krátce na to potvrdila oficiální
zprávou. Byl to žhářský útok, se kterým policie už dávno mohla počítat,
protože mu předcházel velký počet žhářských útoků, avšak ne s tak tragickými
následky. Dokonce prezident republiky najednou cítil potřebu tlačit na pilu
a vyzval policii k důslednému vyšetření případu. Už toho zkrátka začalo být
moc.

Případ z Vítkova je zcela atypická kauza. Právě tento případ ale otevřel oči
některým novinářům. Myslím, že další vývoj případu je znám. Po čtyřech
měsících náročné i nákladné vyšetřovací práce několika desítek kriminalistů,
kterou umožnil a podporoval přímo policejní prezident, se v polovině srpna
zhruba 160 policistů zúčastnilo zatýkací akce dvanácti podezřelých. Čtyři
mladí muži byli vzati do vazby a jsou od letošního února obžalováni z pokusu
o rasistickou vraždu. Soud začne v polovině května a média už dnes o nich
referují jako o neonacistech. Proč? Protože členové spolku „Antifašistická
akce“ (Antifa) dlouhodobě sledují aktivity neonacistů a krátce po zatčení
podezřelých zveřejnili na svém webu, kde, s kým a na jakých neonacistických
akcích vystupovali. Antifa je mimochodem nadále posuzována ministerstvem
vnitra jako extremistická skupina.

Čím dále se změnil postoj médií k tomuto případu zásadně? Rodina Natálky se
stala celebritou. A společnost s ní prožívá velké utrpení malé holčičky,
jako by je znala důvěrně.

Kumar Vishwanathan, předseda sdružení Společné soužití od začátku a
dlouhodobě pomáhá rodině Natálky a referuje o ní v médiích. Udržoval kontakt
s médii, ohradil se opakovaně proti výtkám starosty Vítkova, který veřejně
naznačil, že otec rodiny mohl svým stylem života napomoci k tomu, že k tak
závažnému činu došlo. Nakonec některá média poprvé u takového případu
poskytla možnost čtenářům a divákům nahlédnout do duše napadených. Cituji z
rozhovoru, podle autorky dosud nejotevřenějšímu, s rodiči Natálky. (AHA 23.
srpna 2009.)

Otázka reportérky: „Pamatujete si na okamžik, kdy jste si řekli: Budeme mít
ještě jedno dítě?“

Pavel, tatínek Natálky: „Víte, po třech holkách jsem si řekl, že bych chtěl
ještě kluka – fotbalistu.“

Anna, maminka Natálky: „Já jsem mu radši tajila, že čekám holčičku. Viděla
jsem, jak moc chce kluka. Pak jsem to už ale nevydržela, řekla jsem, bude to
holka. A to jste měli vidět tu reakci.“

Pavel, tatínek Natálky: „Řeknu vám, v ten moment jsem byl pěkně otrávený,
chtěl jsem původně Patrika. Ale Natálka mi to pak bohatě vynahradila. Byla
totiž někdy jako kluk…“

Komentář reportérky na závěr článku zní takto: „Ještě dlouho po rozhovoru s
rodiči Natálky jsem sama v sobě probírala, jaký rozměr má hrůza, kterou
tihle lidé zažili. S jakou láskou mluvili o dcerce, jak se mi prvními
otázkami alespoň na malou chvíli podařilo zavést jejich mysl od obav o dítě
jinam – do doby, kdy byli ve srovnání s dneškem prakticky bezstarostní…
Člověk při rozhovoru s nimi naplno pochopí rozměr bestiality, která na nich
byla spáchána. Stále si totiž kladou otázku, proč se jim to stalo. Nikoliv
proč »zrovna« jim. Jsou odmalička kvůli barvě pleti zvyklí, že jsou pro
většinu »jiní«. Ale stále nedokážou pochopit, proč na ně někdo zaútočil v
době, kdy se nemohli bránit. Láska, s jakou mluvili o rodině, byla očividná.
Tihle lidé se opravdu mají rádi a to, co se jim stalo, si neumějí vysvětlit.
„Kdyby byla Natálka nemocná, můžete vinu dávat jen Pánu Bohu, ale my
doufáme, že našeho viníka, který je z masa a kostí, potrestají.“

Tohle je nový a nevídaný prvek v českých mediích. Najednou se napadený Rom
stává v očích veřejnosti člověkem z masa a kostí. Cituji z dalšího
rozhovoru, který vyšel na serveru Romea.cz:

Otázka reportérů: „Všechno obdivuhodně zvládáte. Kde na to berete sílu? Z
čeho ji čerpáte?“

Anna, maminka Natálky: „Tu sílu mi dává Natálka. Nebýt jí, tak, prostě…
nevím… Ze začátku jsem se nemohla ani postavit na nohy. Pomohlo mi, jak se
Natálka postupem času měnila, den za dnem lepšila. Najednou jsem si říkala,
že nemůžu prostě jenom tak zahodit život, že se sebou musím něco udělat,
abych se měla jak o Natálku postarat. Kdo jiný by to udělal? Musela jsem se
sebrat a postavit na vlastní nohy – a to doslova. Věděla jsem, že o děti se
mi nikdo nepostará tak dobře, jako já. To ona mě na ty nohy postavila.“

V českých médií najdeme bohužel dodnes běžně stereotypní, konfrontační a
negativní líčení událostí tykající se Romů. To vede k tomu, že si společnost
znovu a znovu potvrzuje vlastní předsudky. A inspiruje mladé lidi k dalším
rasistickým zločinům. Jen úmorná práce jednotlivců ve prospěch napadených a
jejich podpora ze strany občanské společnosti může tento začarovaný kruh
prolomit, odhalit skutečné pozadí problému, vnášet do popisu problému
nekonfrontační prvky a vylíčit napadané nikoliv jako pouhé objekty
mediálního zajmu ale jako lidské bytosti. V případech rasistického násilí na
Romech investigativní práci z různých důvodů většinou nevykonávají novináři,
ale především tzv. aktivisté anebo spolky typu „Antifašistická akce“.

NEPŘEHLÉDNĚTE

Jan Křeček: Média informují o menšinách, když se stanou problémem pro většinu

Jan Charvát: krajní pravice využívá média ke svému prospěchu

Kulaté stoly sdružení ROMEA: Média, extremismus a menšiny