Marie Havlenová-Saudková: Umět říct drogám NE

Úspěšná malířka Marie Havlenová Saudková (1978) svedla ve svém mládí
dlouhý boj s tvrdými drogami. Závislost na návykových látkách přivedla dceru
známého českého fotografa Jana Saudka na tři roky do vězení. Nakonec ale nad
drogami vyhrála. Dnes je šťastně vdanou matkou tří dětí, věnuje se malování a
pomoci lidem, kteří se ocitli ve stejné situaci jako kdysi ona sama.
 

Jaká jste byla jako malá, co vás bavilo?
Byla jsem taková normální holka. Měla jsem ráda koně, což mi vlastně vydrželo
dodneška. Taky jsem ráda kreslila. Pořád jsem malovala nějaké obrázky a všichni
mi říkali „Jé, to je hezký!“ Myslím si, že jsem se od té doby moc neposunula. Se
základní školou to u mě bylo trochu složitější. Nenechali mě propadnout, radši
mě vyhodili. Na některé učitelky nevzpomínám ráda. Ale většina škol, které jsem
navštěvovala, byla docela fajn. Třeba do té poslední, kterou jsem dokončila teď
v září, jsem chodila opravdu s chutí.

Váš
otec je známý fotograf. Jaké je být jeho dcerou?
Rodiče si vybrat nemůžeme. Moc příjemné to nebylo, ale svého tátu bych rozhodně
neměnila. Je to těžší třeba v tom, že když něco provedete, snadněji se dostanete
do novin. Přesto se s tím člověk naučí nějak fungovat a třeba to i využít. Ale
nikdy se mi nepodařilo toho zneužít ve smyslu, že bych měla někde protekci.
Naopak. Když jsem byla ve vězení, byla jsem tam prostě až do posledního dne, i
když ostatní rodiče svoje děti dostávali ven na podmínky. Táta nikdy nikoho
nepodplatil. V tom jsem to měla na jednu stranu horší, zároveň ale vlastně
poučnější.
 

Varoval vás někdo před drogami, když jste byla malá?
Žádné informace jsem neměla. Bylo víc věcí, o kterých jsem toho moc nevěděla –
například o sexuální výchově, šikaně nebo alkoholu. Moji rodiče se mnou o
takových tématech v podstatě nemluvili. Narodila jsem se v roce 1978. V té době
něco jako občanská výchova teprve začínalo, takže ani ve škole jsme moc
informací nedostávali.

Kdy a proč jste poprvé vyzkoušela drogy?
Drogy jsem zkusila hodně brzy, poprvé asi ve třinácti. Bouřila jsem se proti
životu, proti tomu, co bylo tehdy doma, že se naši rozešli… Ale přesný důvod už
nevím, byl to prostě takový odboj. Navíc mě to s mými kamarády k drogám strašně
přitahovalo, takže to byla asi jen otázka času, kdy si nějakou obstaráme. Tvrdou
drogu jsem zkusila poprvé asi v patnácti letech, možná trochu dřív.

Tušili něco zpočátku rodiče, babička, vaše okolí?
Těžko říct. Nejspíš něco tušili, ale přestože se snažili, moc toho neudělali. V
osmé třídě jsem byla dva měsíce na pozorování na psychiatrii, protože už v té
době to se mnou nebylo k vydržení, což měly na svědomí právě drogy. Přitom si
vzpomínám, že se i na tu psychiatrii daly v pohodě pronést. Běžně jsme tam
kouřili trávu na záchodě, a když jsme třeba tři noci nespali, nikdo si toho
vůbec nevšiml. Rodiče mě pak dotáhli taky do DROP-INu za panem Kloučkem. Co se
ale dá dělat s člověkem, který je umanutý brát drogy? Posadili si mě tam, hodinu
jsem mlčela a pak jsem šla zase domů. Rodina se mi snažila pomoct, ale fungující
šťastné zázemí jsem neměla. Když to není doma v klidu, je pak podle mě docela
jedno, kam si jdete pro pomoc.
 

Napadlo vás zpočátku, když jste drogy jen zkoušela, co všechno se může
stát? Že se můžete stát závislou, předávkovat se a zemřít?
Já jsem v té době vlastně umřít chtěla. Myslím, že k drogám, alkoholu a jiným
návykovým látkám vlastně patří pocit, že si člověk neváží sám sebe a nechce žít.
Riziko se váže hlavně k tvrdým drogám. Často jsme je míchali s dalšími látkami,
aby droga měla silnější nástup. Říká se, že na některou drogu si může člověk
vypěstovat návyk hned po první dávce. Můžu potvrdit, že je to pravda – například
u heroinu. Začínala jsem hrozně brzy, takže jsem se stala závislou ještě dřív,
než jsem si to stačila pořádně uvědomit.
 

Uvažuje takový člověk o budoucnosti, o tom, co s ním bude za dvacet let?
Člověk se závislostí takhle moc neuvažuje. Přemýšlí o tom jednom přítomném dni,
aby si sehnal drogu. Na zítřek nemyslí. Pro člověka, který tím neprošel, je to
těžko představitelné. Je to jiný svět, kde středem všeho je droga a nic jiného.
Otázky kolem zdraví nebo čistého svědomí jdou totálně stranou a droze se
podřizuje všechno.
 

Pokoušela jste se někdy s drogami přestat?
Přestat jsem se snažila skoro celou dobu, co jsem drogy brala. Snaha s drogami
skončit je u narkomanů takový průvodní jev. Byla jsem několikrát v léčebně v
Bohnicích, ale nešlo to. Abstinenční příznaky jsem vždycky nějak překonala, ale
hned potom jsem si podepsala revers, abych mohla z léčebny odejít. A když mi
ještě nebylo osmnáct, utíkala jsem.
Nebyla jsem schopná překonat prázdnotu, kterou ve mně drogy zanechaly. Bývá to
hrozně stresová věc. Člověk musí celý den jen shánět peníze na drogu a v
důsledku vlastně krást. Je to kolotoč. Vzpomínám si, že jsem potřebovala třeba
tisícovku na den, což byly obrovské peníze. Tolerance vůči droze rychle klesá,
takže pak vám není dobře, ani když si dávku dáte. Musíte ji zvyšovat a dávat si
víc a víc.

Co
je podle vás na drogách nejnebezpečnější?
Velké nebezpečí je v tom, že naprostá většina lidí si myslí, že se jim to nikdy
nemůže stát. Taky jsem si dlouho myslela, že s tím můžu přestat, když budu
chtít. Ale to už bylo pozdě. Člověk si často neuvědomuje nevratnost života.
Hodně mých přátel, kteří drogy brali, zemřelo. Nedá se to zvrátit.
 

Byla jste tři roky ve vězení. Co bylo pro vás na pobytu nejhorší?
Nejhorší bylo, že to trvalo dlouho. Člověk je odloučený od svého života, od
domova. Naštěstí jsem vycházela dobře se spoluvězni a s některými si dokonce
dodnes píšu. Na druhou stranu díky tomu, že jsem ve vězení strávila více času,
jsem musela závislost na heroinu překonat. Cítila jsem se nějakou dobu prázdná,
ale zvládla jsem to. Ve vazbě jsem byla rok a ve výkonu trestu dva a půl roku.
 

Proč jste se do vězení dostala?
Za krádeže a vydírání se zbraní. S jednou kamarádkou jsme pod vlivem absťáku
hrozily prodavači v obchodě, aby nás pustil, jinak ho nakazíme HIV. Stydím se za
to dodnes, i když se to stalo už strašně dávno a měla jsem kvůli drogám sníženou
příčetnost. Mrzí mě to. Člověk si kolikrát myslí, že už to má za sebou, ale není
to tak.
 

Když vás pustili, co byla první věc, kterou jste udělala?
Pamatuju si, že jsem šla na benzínovou pumpu, tam jsem si půjčila nůžky a
ustřihla jsem si nohavice u kalhot, protože mi bylo horko (smích).
 

Lidé váš příběh znají. Stalo se vám někdy, že na vás koukali skrz prsty?
Občas se to stane. Snažím se to ale házet za hlavu. Pro mě je důležité, co si o
mně myslí Bůh a jestli se dokážu k lidem chovat dobře. Pokud si o mně někdo
myslí, že jsem to zvládla díky slavnému tátovi nebo že mám velký barák, nezajímá
mě to. Když už mě někdo na ulici zastaví, spíš mi řekne, že mi drží palce.
 

Jste v kontaktu s přáteli, kteří s vámi brali drogy? Povedlo se jim
abstinovat jako vám?
Mám dvě kamarádky, kterým se to podařilo. Potom mám jednu, která je ve vězení. S
ní jsem začala drogy brát. Píšeme si. Považuju ji za svoji nejlepší kamarádku.
Známe se od šesté třídy. Doufám, že to taky zvládne.

Snažíte se kvůli svým zkušenostem s drogami své tři syny víc chránit?
Ze synů se hlavně snažím vychovat lidi, kteří mají svůj vlastní názor.
Vysvětluju jim, že když jim bude někdo drogu nutit s tím, že jsou přeci
kamarádi, není to dobře. Snažím se o tom s nimi otevřeně mluvit. Doufám, že si
tenhle základ v sobě ponesou a nedovolí jim, aby do drog spadli. Důležitá je
schopnost vlastního rozhodování a umění říct ne.

Kdybyste mohla vrátit čas, udělala byste něco jinak?
Asi ne. Nebyla bych to totiž já. Samozřejmě že jsem udělala věci, kterých
lituju. Jsem ale vděčná i za tyhle tvrdé zkušenosti. Je fakt, že se mi teď o tom
dobře mluví, když jsem to přežila a zvládla drogy překonat. Ale asi bych
neměnila.

Andrea Jančová, Lenka Jandíková, Stanislava Kožnarová a Tereza Špačková (ZŠ
Kladruby)

foto: Lukáš Houdek