Manažerka z dětského domova? Proč ne

Je jí dvacet, je drobná a hezká – zvlášť když se jí po tváři rozlije široký
úsměv.

A že se Jana Čonková usmívá docela často. Studuje, s partnerem bydlí v podnájmu
a pracuje pro pražskou Hospodářskou komoru.

Přitom její život dlouho šťastný nebyl a důvodů k úsměvu mnoho neměla. Od sedmi
let vyrůstala v dětském domově. „Máma nás opustila a odešla do Německa. Táta
nezvládl postarat se o tři děti,“ vypráví Jana klidně, jako by klábosila o
počasí.

Jen pro pořádek, stejný začátek životopisu mělo v roce 2007 v Česku přes pět a
půl tisíce dětí. A ještě jedno podobně smutné číslo – podle statistik
ministerstva vnitra překročí jedenapadesát procent dětí, když opustí dětský
domov, zákon.

Mnozí skončí za mřížemi. „Někteří si chtějí užívat, chytnou se party, ale nemají
na to peníze. A taky to mají trochu v sobě,“ uvažuje Jana.

Ona naštěstí patří do té menší půlky. Možná i proto, že jí před rokem pomohl
projekt Peppermint.

Kdyby jej nebylo, asi by se Jana trápila v některé nemocnici, protože z dětského
domova ji poslali studovat zdravotnickou školu. „Jenže já se té práce bála,“
vysvětluje.

Telefonát Šárky Kuželové, šéfky Peppermintu, tak přišel právě včas. „Jana chce
pracovat s dětmi z dětských domovů. Proto jsme ji poslali na praxi do
Hospodářské komory, aby se naučila administrativu a práci s počítačem. Teď může
nastoupit jako manažerka projektu Peppermint pro severní Čechy,“ povzbuzuje
dívku Kuželová.

Jana se po takovém proslovu jen plaše zapýří. „Myslím, že můžu takovým dětem
pomoct. Jsem Romka, která si to všechno prožila na vlastní kůži. Vím, co
potřebují, a můžou se mi víc otevřít,“ zamyslí se a svraští čelo. Vteřinu se
mračí, pak se jí obličej zase rozsvítí: „Aby to člověk zvládl, musí sám chtít. A
to já chci. Proto jsem teď klidná a šťastná.“

První pomoc: práce a byt

V Česku byste napočítali dohromady 178 dětských domovů, ve kterých loni
bydlelo celkem 5 663 dětí.

To je téměř šest tisíc smutných příběhů, jež mizerně začínají a které mohou také
špatně skončit.

„Trestné činnosti se po odchodu dopustilo 51 procent z celkového počtu dětí,“
píše se ve zprávě ministerstva vnitra. Nejčastěji se v trestním rejstříku
takových dětí, které v osmnácti nebo devatenácti letech vypustí vychovatelky do
velkého světa, objevují krádeže či podvody, 15 procent z nich má na svědomí
násilné trestné činy, výjimečně i vraždy.

Co s tím? „Dětem chybí pomoc. Ne masová a anonymní, ale konkrétní péče. Sehnat
jim práci, bydlení, pomáhat jim přechod zvládnout,“ vypočítává Šárka Kuželová.

Dobře ví, o čem mluví – šest let se snaží tímhle způsobem dětem z dětských
domovů pomáhat, před rokem kvůli tomu založila v Praze projekt Peppermint.

Děti si rozeberou podnikatelé Prozatím projektem prošlo pětasedmdesát dětí.
Některým Kuželová sehnala pronájem bytu, jiným zase zaměstnání.

„Příští rok spustíme s pražskou Hospodářskou komorou velký projekt pro čtyři
desítky dětí. Ty si mezi sebe rozdělí čtyřicet podnikatelů, kteří je zaučí a pak
jim nabídnou místo,“ vysvětluje princip pomoci Kuželová.

Své budoucí zaměstnance si budou podnikatelé vybírat ze všech možných domovů.
Jedním z nich je i ten v Dolních Počernicích. „Pro ty, kteří chtějí v životě
uspět, by to byla velká motivace. Zvlášť pokud by jim Peppermint pomohl sehnat
taky bydlení,“ přál by si ředitel domova Martin Lněnička, byť tuší, že ne
každého taková nabídka nadchne.

Ani Kuželová nevěří, že by byl úspěch vždycky stoprocentní. „Proto si děti
vytipováváme,“ připomíná šéfka Peppermintu, pro niž je zřejmě nejobtížnější
zajistit osmnáctiletým výrostkům a slečnám byt.

Aby se děti k bydlení dostaly co nejrychleji, hledá Peppermint pronájmy –
obecních i soukromých bytů.

„Držíme se toho, aby mělo jedno dítě jednu garsonku. První půlrok bydlení
platíme, pak se na činži podílejí stále víc. Do dvou, maximálně čtyř let by ji
měly platit samy,“ dodává.