Malá velká romská galerie

Kai Dikhas je název nové berlínské galerie soustředěné striktně na současné
romské umění. Malému prostoru utopenému mezi obchody lze mnohé vytknout,
základní myšlenka je ale dobrá – nebude to o nás a bez nás.

Místo vidění, jak byl název galerie přeložen z romštiny do němčiny a
angličtiny, není snadné najít. Nejen že se nachází v jednom z nejproblémovějších
a nejrychleji se měnících koutů Berlína, navíc je součástí nově postaveného
„centra kreativity“, v mnohém připomínajícím spíše stylový obchod. Z jedné
strany doslova zavalena dvoupodlažním krámem s potřebami do domácnosti či
kanceláře v eko kvalitě (od krabic na cédéčka a fotoalb přes kancelářské stoly a
židle se tu dá sehnat vše až po stolní hry a dětské dalekohledy), z druhé na ni
navazuje ještě moderní copy shop a tiskárna pro velkoformátové plakáty a
bannery.
Mezi nimi skryté překvapení velikosti 6 na 12 metrů. – Kai Dikhas, skromný
prostor, jehož velkou část zabírá ještě nevyužívané schodiště a stánek
všemožných publikací a především hudebních nosičů společnosti Asphalt Tango
Records, vedoucího hlasu v oblasti východní a gypsy hudby.
Po velké reklamě, která dubnovému otevření galerie předcházela, je první dojem
rozpačitý. Co může chodbička mezi obchody se stylovými zbytečnostmi, otevřená
letos v dubnu levicovým nakladatelstvím Aufbau Verlag, nabídnout? Ovlivnit?
Vzbudit?

Jeden lístek

„Chceme ukázat veřejnosti, že se Romové zuby nehty nedrží folklóru, jak je
často prezentováno,“ začíná s popisem konceptu galerie její umělecký ředitel
Moritz Pankok. Určujícím pro program galerie má pak podle jejího ředitele být
samotné umělecké dílo a romství jeho autora. „Rozhodující přitom nejsou náměty
díla, ty s romstvím a Romy nemusí mít nic společného, mnohem důležitější je, aby
se opravdu jednalo o umělecké dílo, tedy ne dokumentární, a aby sám umělec byl
romského původu. Nechceme prezentovat díla gádžů inspirovaná Romy, žádné o nás
bez nás,“ rozhorluje se Pankok, Nerom.
Zásadnost „nálepky“ Rom pak Pankok vysvětluje nutností prolomit stigmatizaci
spojenou s touto etnickou skupinou. „Případy, kdy úspěšní Romové, zatajují svou
identitu, protože se bojí ztráty popularity, nejsou výjimečné. Zároveň chceme
působit i opačně a ukázat večným pochybovačům, že i Romové mohou být umělci,“
říká Pankok.
I když objevovat nové, zatím neznámé umělce je deklarovaným posláním galerie,
prvními vystavujícími je trojlístek etablovaných romských tvůrců: Lity Cabellut,
Delaine Le Bas a Alfred Ullrich. „Záměrně jsme vybrali tyto proslulé tvůrce,
galerie je teprve na začátku, takže jí chceme touto cestou dát dobré jméno,
pomoci najít si své místo na slunci,“ vysvětluje Pankok s tím, že následující
vystavující už bude mladá krev.
Kai Dikhas otevřela výstavou portrétů katalánská umělkyně Lity Cabellut,
inspirovaná pro tuto sérii anadaluským zpěvákem flamenka Camarónem de la Isla.
Cabellut živořila až do svých 13 let, kdy byla adoptována, po barcelonských
ulicích, teď má za sebou výstavy ve významných síních či účast na 53. a 54.
biennále v Benátkách či 3. pražském biennále. „Kai Dikhas je velmi intimní a
vlastně opravdu symbolický prostor, protože vyjadřuje pozvání k seznámení s
romským národem. Tento malý prosotor dává možnost tváří v tvář poznat jeden
lístek z toho obrovského stromu romství,“ napsala v mailu k nové romské galerii
Cabellut.

Okamžik pro diskriminaci

Koncept galerie může působit tak, že ti, co volají po rovném přístupu, jej
sami nedodržují. „Ano, v jistém slova smyslu se jedná o diskriminaci, tedy její
pozitivní formu. Samozřejmě se můžeme ptát, nakolik je legitimní. ale myslím si,
že právě nyní je pro ni ten správný okamžik,“ hájí koncept Pankok. Pozitivní
diskriminace má v tomto případě vyplnit propast, která ve společnosti vznikla
minulou i současnou diskriminací Romů. Návíc sama o sobě neomezuje Neromy,
protože galerií, kde vystavují, či příležitostí ke společným akcím (viz výše
zmíněná biennále), je víc než dost, a mezi nimi i ty specializované. Momentálně
je v Kai Dikhas k vidění instalace složená z figurín, stanů a plakátů s názvem
Hon na čarodějnice, v němž jeho autorka Delaine Le Bas spojuje středověké
pronásledování se současnou diskriminací Romů. Le Bas je příslušnicí po Británii
kočující skupiny Travellerů, etnické skupiny, která ještě před pár desítkami let
byla pravidelně fyzicky napadána a ze svých tábořišť vyháněna. Zkušenost, kterou
může obohatit své dílo, je pak nenahraditelná. V září ji v galerii vystřídá Sint
Alfred Ullrich zabývající se různými tiskařskými technikami, kresbou i rytím,
jehož velká část příbuzných byla zavražděna v koncentračních táborech během II.
světové války. Zkušenost, kterou si romští umělci s sebou nesou (ať už předaná
či současná) je zároveň nejlepším argumentem pro výhradně romskou galerii.

„Je mi ctí být součástí takového veskrze lidského projektu. Tato galerie
překypuje různými záměry, chce integrovat a sdílet jednu určitou kulturu se
světem. A to je pro mě důležitější než velké síně a muzea, to je samotný smysl
umění,“ říká Lita Cabellut.