Jmenuje se Renáta, vystudovala Univerzitu a s magisterským titulem nyní
pečuje jako sociální pracovnice o Romy v deseti ghettech se sedmi tisíci
obyvateli, žijícími na pokraji bídy v jednom našem městě.
Paradoxně tito nepřizpůsobiví občané nemají ani ponětí, že půvabná dívka s
bílou pletí je ve skutečnosti jednou z nich. Že pochází z rozvětvené romské
rodiny, která se držela vždy starých cikánských tradicí.
Dokonce když se prý její babička vracívala ze svých kočovných cest po
Německu, vždycky jí dovezla nějakou panenku či jiný dárek, který pořídila
populárním cikánským způsobem, když ho prostě čorkla, tedy že si zmíněné dětské
hračky většinou pořídila ,za pět prstů´.
"Moji rodiče jsou nesmírně hodní, sečtělí a pracovití. Moc toužili po životě
gadžů. Protože viděli, že mám to štěstí a jsem jiná, než ostatní cikánské děti,
nechali mě přejmenovat a vedli můj život tak, jakobych nebyla Romka…" vzpomíná
Renáta a dodává, že to nebylo tím, že by se styděli za svůj původ, ale jen se
jim nelíbilo, že mnozí Romové kazí dobré jméno těm ostatním, snažícím se žít
řádným životem.
Dostala se až na vysokou školu, kde studovala jako bílá dívka na výtečnou.
Potom však přecenila na první pohled nerasistickou a přívětivou atmosféru
studentského života a jednou na sebe v naivní představě vše neprozřetelně
prozradila. Počítala s tím, že ji její dobří přátelé pochopí a ještě víc
podpoří.
"Byl to pro mě šok. Všichni ztuhli a rázem se na mě začali dívat přes prsty.
Někteří si dokonce neodpustili jedovaté poznámky, že už je jim teď jasné, proč
se ve škole ztrácely osobní věci a kdože za tím vězel…"
Celá vyhrocená situace se Renáty dotkal víc, než by čekala. Naštěstí měla do
promocí jen rok a tak zatnula zuby a vše úspěšně zvládla. Své zklamání z
pokrytectví svých studentských kolegů však v sobě nosí podnes.
Vybalila se mi i moje podobná osobní zkušenost s naší studentskou mládeží.
Několik roků jsem psal knížku Přežili šest válek o moravských Židech, kteří jako
děti přežili holocaust a vystěhovali se do Izraele, kde už žijí skoro šedesát
roků.
Byl jsem za tímto učelem několikrát v židovském státě a když se vydavatelství
Librex rozhodlo, že rukopis vydá, dostal ho na starost odborný redaktor,
současně profesor Ostravské univerzity. Aby si práci zracionalisoval, rozmnožil
rukopis devatenáctkrát a kopie rozdal svým studentů, aby si je přečetli a
vyjádřili se k nim.
Nevěřil však svým očím, ostatně ani já, když si tato posouzení přečetl.
Sedmnáct začínajících intelektuálů prohlásilo, že obsah knížky nemá hodnotu ani
ceny popsaného papíru, že už je nudí a unavuje, jak Židé neustále škemrají o
soucit světa za to, co se stalo před více než šedesáti roky.
Pouze dva studenti poctivě napsali, že jsou proti tlusté čáře za minulostí a
že mít napořád v paměti holocaust a jeho oběti by mělo být svatou povinností nás
všech.
A to jsem psal o sedmi výjimečných Židech; Namátkou – Hana Ringová z Českého
Těšína přežila plynové komory v Osvětimi zásluhou Schindlerova seznamu, na který
se dostala jako jedna z osmi stovek dělnic v jeho továrně. V závěrečné sekvenci
Spielbergrova stejnojmenného velkofilmu pak hrála spolu se všemi osobami ze
seznamu, které do těch dnů přežili.
Kurt Lanzer z Ostravy byl v první paradesantní brigádě izraelské armády,
Chanan Ron pracoval dvacet roků u Mossadu a Yehuda Bacon vystudoval Akademii
výtvarných umění v Jeruzalémě a stal se z něho jeden z nejvýznamnějších malířů
židovského státu. Dokonce osobně svědčil během věhlasného procesu proti Adolfu
Eichmannovi…
Tolik tedy o dvou minoritách. Možná oba příběhy spolu nesouvisí. Jen však do
té chvíle, než si uvědomíme, že Židé, Jehovovi svědci a Romové byli nacisty
nejvíc vyvražďované méněcenné rasy druhé kategorie…
Vlastně ty minority jsou tři. Ještě studenti. Těch sedmnáct. Věřím, asi
naivně, že více jich už s těmito zcestnými názory není.
A kam je zařadit? Mezi rasisty, antisemity, xenofobií nakažené nácky…?
Možná z každého trochu…
