Mají Romové důvod oslavovat Listopad 89? Co jim dal a co vzal?

Martin Holík
Webdesigner, fotograf – žurnalista, v Charitě Olomouc dobrovolně pomáhá s
doučováním romských dětí. Fotí život v osadách u Spišské Nové Vsi, hodlá
pokračovat v Rumunsku, Albánii a Kosovu.
Konec komunismu byl určitě přínosem, protože nastala větší svoboda. Člověk
se mohl rozhodnout, co a jak udělá, na jakou školu půjde, jakou práci bude
dělat, kam vycestuje atd. Na jednu stranu je to výhoda, na stranu druhou –
konkrétně pro Romy, nevýhoda, neboť jejich povaha vyžaduje, aby je k rozvoji
sebe sama někdo vedl. Dříve museli pracovat a chodit do školy, dnes ne. Avšak
dřív bylo každému jedno, zda nějaký „Cikán z osady“ bude mít vzdělání nebo ne.
Dnes se stát a neziskovky snaží, aby Romové vzdělání získali a začlenili se do
majoritní společnosti. Další otázkou je, zda o to Romové sami mají zájem. Čili
pro lidi byl pád komunismu přínosem. Teď je však otázkou, zda byl přínosem pro
kulturu společnosti, která rázem upadla, pro ekologii atd.

Jana Horváthová
Ředitelka Muzea romské kultury, Brno (http://www.rommuz.cz).

Určitě mají slavit, i když se to mnohým nezdá jako dobrý důvod k oslavě. Ti,
kteří chtějí něco ve svém životě dokázat nebo změnit k lepšímu, mají větší šance
než dřív. Nemusí se křivit, aby se z nich – Romů – stali rovnocenní lidé. Dříve
se mohli stát rovnocennými jen jako Neromové, což mimo jiné do značné míry
dovedlo dnešní Romy tam, kde jsou, že se stydí za svůj původ, všelijak se
překrucují, zapírají i to, co je zjevné a to je smutné. V tomto patologickém
sebehodnocení je skrytá i část současného problému. Samozřejmě velká část Romů
vnímá jako negativum to, že nemají zajištěnu práci. Jenže potřeba
nekvalifikované práce stále klesá. A proč jsou Romové nekvalifikovaní? A zase
jsme na začátku – u školství. Zkrátka nabyté svobody si nesmírně vážím a měli by
všichni Romové. Ale sama demokracie nestačí, je třeba konečně začít realizovat
programy integrace, o nichž se zatím jen diskutuje a přešlapuje se kolem nich.
Ještě se skutečně koncepčně a systematicky nezačalo.

David Šarišský
Pracuje v brněnském sdružení IQ Roma servis (http://www.iqrs.cz).

V listopadu 89 jsem byl ještě malý kluk, ale vzpomínám si, jak jsme se na
všechno dívali v televizi a hodně se mi líbilo to zvonění klíči. Byl to velmi
symbolické a vím, že pro řadu Romů to bylo velmi očekávané vítězství demokracie.
Jestli ale mají Romové slavit, to si opravdu nejsem jist, poněvadž zrovna Romům
demokracie v ČR ukázala tu horší tvář a každý druhý vám řekne, že za komunistů
bylo líp. Dál asi nemusím pokračovat. Mně osobně však demokracie přinesla jednu
věc – můžu pracovat tam, kde mě to opravdu baví. To bych asi za komunismu
nemohl.

Janko Horváth-Dóme
Básník, aktivita, žije v Janově.
Pro náš romský národ znamenal 17. listopad 1989 naději. Probuzení ze tmy
útlaku a beznaděje. Zpočátku jsme byli nadšeni, zakládali ROiku, po volbách jsme
měli poprvé v historii své poslance v parlamentu. Prezident Havel byl na naší
straně, měli jsme svoje noviny Romano kurko, televizní pořad Romale atd.
Bohužel, posléze začaly útoky fašistů skinheads, měli jsme první mrtvé – Bendík,
Danihel, Biháriová… Dnes, po dvaceti letech, jsme ještě ve větší bídě než
předtím. Romové žijí v holobytech, nemají práci, fašisti z Dělnické strany proti
nám pořádají trestné výpravy (Janov, Krupka). Nemáme nikoho, snad kromě Kocába,
kdo by se Romů zastal. Je to k uzoufání. Jak z toho ven? Jediná cesta je
jednota. Musíme držet pospolu a být k sobě dobří jak chleba. Jinak nevyhrajem
ani „Člověče nezlob se“!

Milan Daniel
Jednatel sdružení Most pro lidská práva (http://www.mostlp.org),
Chrudim.
Nejsem si jist, zda ho mají přímo slavit. Změnu režimu přivítali stejně jak jiní
občané, mnoha z nich však přinesla ztrátu zaměstnání, protože nebyli připraveni
na to, jak budou poměry nastaveny. V tradičně zastávaných, nízko kvalifikovaných
profesích byli často nahrazováni migranty. Celá generace mladých Romů nepoznala
práci jako zdroj obživy. Transformace vědomí toho, že ke změně osobních poměrů
je třeba osobního angažmá, nejen pasivního očekávání, přichází pomalu. Přesto se
však situace zvolna mění. Romští rodiče si uvědomují důležitost vzdělání, na
druhé straně jejich děti vyrůstají mnohdy v takovém sociálním prostředí, které
jejich úsilí podporuje méně než u většinové společnosti. Čest výjimkám.
Protiromský rasismus s tím úzce souvisí. Nejlepší odpovědí na něj je opravdová
sebeemancipace: umím, dokážu totéž co ostatní, jsem si vědom svých práv, ale i
povinností, chci-li, aby mne ostatní respektovali, musím i já respektovat je. A
to včetně dodržování zákonů, zvyklostí a společenských pravidel. Znám řadu Romů,
kteří s tím nemají problém Těm Listopad 89 nevzal nic a dal jim možnost
rozhodovat o sobě ve smyslu veskrze pozitivním.

Robert Sutorý
Terénní sociální pracovník Městského úřadu Hranice, pracovník sdružení
Sam Roma (http://samroma.wz.cz).
Jako každý jiný občan by si Romové měli tento významný okamžik našich dějin
připomenout. Za současné situace se však asi někteří dívají spíš zpátky, do doby
kdy jim podle nich bylo lépe, kdy měli práci, bydlení, bezpečí. Listopad 89 jim
vzal povinnost pracovat. Před ním měli Romové i před jinými občany určitou čest
a hrdost, a to tím, že pravidelně chodili do zaměstnání. Co nám listopad 89 dal?
Možnost cestovat, podnikat. Pozitivní je, že se romská otázka řeší, ale je
pravdou, že Romové se v mnoha ohledech mají hůř.

Jan Mišurec
Mluvčí Sdružení obrany spotřebitelů (http://www.spotrebitele.info/o-sos/o-nas.php),
Praha.
Určitě to důvod k malé oslavě je, ale asi toto vítězství nad komunismem
nikdo neslaví. Co nám 17. listopad dal? Především jsme se stali občany
demokratického státu. Získali jsme tím řadu výhod. Jsme svobodní, můžeme
cestovat a máme právo se veřejně vyjadřovat k různým problémům. Člověk již
nemůže být postižen politickou mocí a nesmí být diskriminován na základě svého
původu, handicapu, pohlaví, vyznání, sexuální orientace či věku. Máme právo na
informace, spravedlivé soudní procesy. Zlepšila se životní úroveň a lidé mohou
podnikat. Příslušníci národnostních menšin mají nyní také možnost publikovat ve
svém jazyce, rozvíjet své tradice a nikdo už nesmí potlačovat jejich hodnoty a
bezdůvodně šlapat po jejich lidské důstojnosti.

Iveta Němečková
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, odbor pro rovné
příležitosti, Praha.
Nejsem Romka a přes veškerou empatii a osobní vztahy s některými za ně
nemohu odpovídat. Snažím se přispívat ke zlepšení příležitostí dětí a mladých
lidí romského etnika při vzdělávání, a to s velkým úsilím. Není to vždy snadné a
jsem ráda, že se daří přesněji pojmenovat, jak jejich situace ve vzdělávání nyní
vypadá. Také si myslím, že stále víc lidí vidí jako správnou cestu inkluzivního
vzdělávání a vytváření podmínek pro vzdělávání všech dětí (včetně dětí romských
a dětí se sociálním znevýhodněním) v hlavním vzdělávacím proudu. Ale opravdu
neumím odpovědět na otázku, co Romům listopad 1989 (a především vývoj
společnosti od roku 1989 do současnosti) dal a co vzal. Změny, kterou události
od roku 1989 přinesly do osobních životů všech, jsou obrovské a jistě ne vždy
pozitivní. Hodně záleží na tom, v jaké životní situaci se kdo nachází, jaké
příležitosti a možnosti si vytvořil, nebo mu byly vytvořeny.

Lucie Sharrii Oračková
Studentka SOŠ managementu a práva v Brně (http://www.sosmap.cz).

Jestli by se měl 17. listopad slavit, to opravdu nevím, má to svá negativa i
pozitiva a nedá se říct, že to byl den výhradně pozitivní pro Roma. Podle mého
se toho pro Cikány změnilo dost, hodně zakázaných věcí bylo povoleno, ale stejně
zůstali v některých ohledech jako kdyby „za oponou“. Z mého pohledu je zásadní,
že na školách se z povinné ruštiny stala povinná angličtina, čili světový jazyk.
Roma se v tu dobu stali rovnoprávnou minoritou, rozvíjející vlastní kulturu.
Ovšem svoboda dosažená roku 1989 měla i své stinné stránky – zvyšující se
kriminalitu nebo nezaměstnanost. Brzy se rozpadlo Občanské fórum, následně se
rozešli aktivisté ROIky. Takže můj závěr? Roma určitě tenkrát byli pro
demokracii, ovšem vůbec netušili, co bude následovat…

Milan Kohout
Výtvarník, žije v USA.
Jelikož žiju v Americe a můžu to z odstupu pozorovat, tak musím s
politováním prohlásit, že se v české společnosti ohledně xenofobie a
rasistických nálad změnilo pramálo. Jakoby byl celý „listopad“ jen změnou
vlastnických práv uvnitř společnosti, ale jen ve prospěch jedné skupiny. Romové
jsou chápáni pouze jako nechtěná součást „jejich bílé kultury“.

Jiřina Šiklová
Socioložka, publicistka.
Měli by ho slavit, protože i jim dal svobodu, možnost přihlásit se k vlastní
národnosti, vytvářet si svoje organizace, vstupovat do politických stran a
propagovat vlastní zájmy. Za minulého režimu se Romové nesměli hlásit k romství
ani k vlastním tradicím, museli se přizpůsobovat tak jako všichni. Všechny
současné problémy romských občanů této republiky byly popsány v dokumentu Chaty
77 č. 23 z roku 1978. Změny po roce l989 byly pro všechny občany až příliš
rychlé. Pro mnohé Romy však ještě rychlejší a tudíž se nestačili přizpůsobit.

Eva Dobšíková
Bývalá učitelka romských dětí, Brno.
Co listopad Romům vzal? Jistoty, že budou mít práci a výdělek. A to i když
si pravidelné práci zvykali s obtížemi, i když jim nebyla šita na míru, i když
trpěli stejně střiženým měřítkem, které se hodilo o něco lépe na jiné etnikum a
strašně moc jich bylo trestáno. Děti režim důsledně nutil chodit do školy, byť
tam nebyly šťastné, absolventy nutil se zaučit nebo vyučit a být zaměstnaný. I
když to šlo těžce, přece to šlo. Podle mých statistik, nejvíc zaučených a
vyučených Romů bylo v 70. letech. Také vznikala tenká vrstvička romské
inteligence.

Anton Lukáč
Poradce pro záležitosti menšin, spoluzakladatel Občanského fóra Kladno.

Myslím, že nejen Romové, ale i dost gádžů nemá co slavit. Mnoho z nás přišlo
o práci, rozvrátily se rodiny, je mnoho bezdomovců. Naše politická reprezentace
od roku 1992 jen hrabe pro svou kapsu a na nás, obyčejné lidi, kašle. Pan
president Klaus a jeho privatizace, to byla jedna velká zlodějina. Víme jak ta
jeho privatizace dopadla. Rušily se podniky, rozprodalo se co se dalo. Proč?
Protože si to přál Západ. Tady je vidět, že Češi si sami vládnout neumí. Dost
podvodníků a zlodějů zbohatlo a zákon je na ně krátký. Každý si může dělat co
chce. Pokud máš balík peněz, tak jsi nedotknutelný, ale běda jak ty chudáku
ukradneš v obchodě chleba pro své děti. Současná úřednická vláda nám ukazuje jak
se šetří. No samo sebou začnou brát chudým, bohatí by je odrovnali. Pan ministr
Janota slíbil ubrat na platech poslanců 20 procent a hle, poslanci udělali bu bu
bu a Janota rychle couvnul. To je, co? Přátelé, prosím vás, nenechte se
válcovat, vy jste ten to stát ke krachu nepřivedli. Ať platí ti, co tento stát
do této situace dostali!
Proto my Romové nemáme co slavit. Všem Romům přeju hodně zdraví. Při volbách si
dobře rozmyslete koho budete volit. Já volím ČSSD.

Božena Kalinová
Ředitelka Společnosti dobré vůle ARGO, Zlín.
Listopad 89 dal nám všem, nejen Romům, příležitost, abychom mohli žít v
demokratických podmínkách. Záleželo na nás všech, jak tu příležitost uchopíme.
Tuto skutečnost je možné oslavovat. Podle mého názoru se Romové za celou dobu
demokracie nedokázali sjednotit, vytvořit politickou, veřejnou a kulturní
reprezentaci a sami si prosazovat své potřeby a zájmy. Naše současná situace
rozhodně k oslavám vhodná není. Ale je to vina nás všech, protože jsme si sami
zvolili představitele našeho veřejného i politického života. Za dnešek tudíž
spoluzodpovídáme my voliči. Námi zvolení představitelé se zabývají pro občany
nepodstatnými věcmi, které slouží jejich vlastnímu prospěchu. Jejich vinou se
naše země stává nedůvěryhodnou. Nezajímá je, že je nutné najít společný cíl, o
který má celá společnost usilovat. Prezidentovy kroky vedou k našemu vyřazení ze
společenství vyspělých států.
Sociálně slabé skupiny se propadají do stále větší chudoby, narůstá
nezaměstnanost a různé sociální dávky tuto situaci nemohou vyřešit. Nedostává se
pracovních míst zvláště pro nekvalifikované síly. Rekvalifikace podporované
státem jsou nedostatečné, bez koncepce a pro mnohé uchazeče nedostupné. Chybí
sociální byty. Někdy se vůbec nedá mluvit o sociálním bydlení. Nájmy totiž
dosahují takových výšek, že státní správa musí nájemníky dotovat. Mohla bych
uvést další důležité aspekty, které je nutné řešit – rasismus, lichva, podvody
apod. A to je jen malá část problémů naší země. V jiných vyspělých zemích by
lidé už dávno protestovali. Doposud jsme měli a zatím ještě máme možnost
demokratickými volbami situaci změnit. Záleží jen na nás občanech, jestli se
budeme vzdalovat vyspělým zemím nebo budeme suverénním, vyspělým státem s
odpovědnými politiky.

Štefan Tišer
Předseda a ředitel Sdružení Romů a národnostních menšin Plzeňského kraje
(http://www.srnmpk.cz).
Listopad 89 znamenal pro Romy zásadní zvrat v tom, že už nebyli nuceni
pracovat a finanční prostředky k průměrnému živobytí dostávali doslova „ pod
nos“. Pro Romy to byl zpočátku důvod k oslavám, neboť žijí přítomností a většina
z nich nemyslí na budoucnost. Postupem času si odvykali od pracovních povinností
a zátěže a počali si zvykat na život bez práce s finančním zajištěním ze
sociálního systému. Pozdě jim začalo docházet, když zabředávali do dluhů,
exekucí a přicházeli o byty, že demokratický systém neznamená, že nemusejí
pracovat a bude o ně postaráno. Přišla však další „vymoženost“, ve skutečnosti
zkáza pro Romy – všude dostupné a propagované herní automaty, jenž velkou část
romských rodin připravily o zbytek toho, co ještě vlastnily. Dalším rizikovým
faktorem je rozsáhlá migrace, zvlášť pro Romy, neboť mají kočovný způsob života
v genech.
Musím konstatovat, že listopad 1989 vzal Romům sebeúctu, zodpovědnost, dobrou
práci a pracovní návyky, ke kterým bylo třeba vést jejich potomky. V tom vidím
problém. Ale protože jsem optimista, věřím, že se Romové z této letargie
proberou, poperou se s problémy, povstanou a půjdou vpřed se vztyčenou hlavou k
lepším zítřkům.

Emil Voráč
Předseda sdružení Khamoro – Romské integrační centrum v Chodově (http://www.khamoro-chodov.cz).

Pro mě jako Roma je tento svátek opravdovým vítězstvím nad totalitním
režimem, uznávám jej a jsem nesmírně šťastný, že se to podařilo. Že se to podaří
– tomu jsem v minulosti teda nevěřil. Měl jsem spousty přátel, kamarádů, kterým
se podařilo utéct za kopečky. Některým ne, až do převratu trpěli a čekali na
druhou příležitost.
Jinak ovšem myslím, že většina Romů důvod k oslavám tohoto svátku nemá, takové
zkušenosti mám nejen u Romů, ale i u starší generace většinové společnosti,
obzvláště když krize vzala spoustě lidí zaměstnání a tím dostala rodiny do
neřešitelných situací. Za bývalého režimu byl zaměstnaný každý a to bez rozdílu
pleti, národnosti či vyznání. Jak je u Romů známo, v každé době jim šlo aspoň o
jistotu, že budou mít střechu nad hlavou a budou moci nakrmit děti. Zní to možná
nepochopitelně, ale taková je zkušenost starších Romů, kteří nezaháněli beznaděj
drogami či jinými omamnými látkami. Prostě měli jakousi jistotu a víc
nepotřebovali. Dnešek pro Romy neznamená jen nejistotu se zaměstnáním a s tím
spojené jiné sociální nejistoty, ale ještě k tomu narážejí na rasismus a
předsudky všude kde se pohybují. Většině Romů bylo i v minulosti zřejmé, že tyto
postoje existují, ale věděli, že zákon nedává rasisticky smýšlejícím nadšencům
šanci se takto chovat, alespoň ne veřejně. Myslím, že tyto faktory nejvíc
ovlivňují většinu Romů v tom, že by raději zůstali v totalitním režimu, který
jim přeci jen dával určité jistoty a hlavně bezpečí pro jejich potomky. V
bývalém režimu si Romové byli jisti, že ať je dětí jakýkoliv počet, co se týče
obživy, ta bude, neboť mají zaměstnání.
Slýchávám často, že se Romové bojí jít tam či onam, prý tohle za komunistů
neexistovalo. Mají pravdu. A tak i když já bych se nikdy nechtěl vrátit zpět k
totalitě, přesto obavy většiny Romů chápu. V demokracii se říká, že každý
jednotlivec by se měl rozhodovat sám za sebe, tak tady aspoň vidím, že Romové
vědí co chtějí. A chápu, že pro mnohé byl určitě zajímavější a plnohodnotnější
ten život před rokem 1989.

Stanislav Daniel
Učitel na policejní škole v Holešově, poradce poslaneckého klubu ČSSD,
žije ve Zlíně.
Domnívám se, že celá česká společnost včetně Romů má co slavit. Jde zejména
o svobodu každého člověka, o možnost podnikání, různé možnosti seberealizace a
celkové uplatnění ve společnosti. Mnozí Romové jsou úspěšnými podnikateli a
dokázali se uplatnit na trhu práce i jako zaměstnanci v soukromé či státní
sféře. Na druhou stranu Romové na demokratickou společnost nebyli připraveni a
dodnes mnozí nejsou schopni pochopit, co vlastně demokracie obnáší. Demokracie
je nejen svoboda, ale také zodpovědnost – k sobě, ke svým dětem a společnosti.
Zatímco se mnoho z nich domnívá, že demokracie je jen o tom, že si každý může
dělat co chce. Demokracie je založena na dodržován zákonů a pravidel. Listopad
vzal mnoha Romům povinnost pracovat, což považuju za špatné. Pracovní návyky se
vytrácejí a mladé generaci chybí motivace a pozitivní vzor. Mnoho Romů přišlo o
zaměstnání, někteří práci nehledají a pobírají sociální dávky, které v
současnosti jsou již pro mnohé nedostačující. Romové se stávají marginalizovanou
skupinou, došlo k nárůstu ghett, ztížily se podmínky pro integrační proces. V
době socialismu nebyla možná absence ve školní docházce. Mládež měla dostatek
nabídek k učebním poměrům i pro žáky se slabším prospěchem a zároveň měli
možnost pracovního uplatnění.

Iveta Kováčová
Moderátorka, zakladatelka a zpěvačka skupin Triny (http://www.triny.cz)
a Camael (http://www.camael.cz)
Oslavovat by měli stejně s ostatními částečně nabytou svobodu. Pro Romy, na
rozdíl od Čechů, tohle není neznámý pojem. Je podstatou jejich života. Možná ona
je tou největší a zdravou „brzdou“ jejich zdárného začleňování do společnosti.
Pouze přijímat bezhlavý diktát od pověřených lidí-politiků, kterých si nevážíme,
kteří otevřeně lžou, nenasytně kradou, podvádějí a ničím si nezískali náš
respekt, není Romům vlastní. Stejně jako lpění na hmotných statcích.
Skutečnost je ale bohužel taková, že jsme dnes obecně jako lidstvo pozapomněli
na to co dokážeme, co bychom měli od života chtít. Stali jsme se nesoběstačnými
– čekáme, až nás někdo nakrmí, vzdělá, dožadujeme se a platíme za to, aby se o
nás někdo, byť mizerně, postaral. Tím k naší škodě získávají „pijavice“
společnosti navrch. Přitom by všichni takoví za přirozených okolností už dávno
stáli proti „zbytku“ světa. Chybí nám všem samostatně myslící lidé, důvěra ve
vlastní síly, chuť chopit se vlastních otěží a schopností tak, aby se každému z
nás společnými výdobytky dostávalo totéž – naplnění základních potřeb života.
Nic navíc. Kdybychom nechtěli zbytečně víc, byli bychom zdravější, celá planeta
i vesmír by se svobodně a volně nadechl a pokračoval ve svém přirozeném
samospádu života i smrti se všemi výhodami i nebezpečími.
Dokázal by tuhle změnu přinést další „listopad“? Pokud ano, měli bychom chtít
zažít ještě jeden a přát si mnohem víc, než jen agresivně a bezskrupulózně
dosahovat pro sebe co nejširšího materiálního blahobytu. Romové, zdá se, nemají
chuť zvyknout si na tenhle cizí, vyumělkovaný, soutěživý svět se spoustou
nesmyslných pravidel. Ještě se zdravě, instinktivně, i když bezmocně, vzpěčujeme.
Mnohé z nás to naštěstí stále silně a neomylně táhne k našim kořenům, k pravdě
života, k podstatě bytí. Nejen našeho, ale všeho lidstva, a to je víc než
sympatické.
Nevím, jestli „listopad“ rozmnožil řady racionálně uvažujících, intelektuálně
uvízlých a zaslepených jedinců, proto bych si přála, aby alespoň neodnesl
jedinou báječnou věc, kterou nejen Romové jeho příchodem ztratili – jednoznačné
a nezpochybnitelné právo na práci. Tím totiž mnozí přišli v této dané
společnosti o všechny další možnosti života, řekla bych přímo o právo na
existenci.

Saša Uhlová
Vystudovala romistiku na FF UK.
Před rokem 1989 se státní moc snažila, aby se Romové přizpůsobili většinové
společnosti. Ve snaze o asimilaci sahal stát k takovým opatřením jako řízený
rozptyl, nucené stěhování, likvidace „cigánských sídlišť (ulic, čtvrtí, osad)“ a
zákaz kočování. Dalšími nehumánními praktikami bylo mnohdy násilné odebírání
dětí z rodin, sterilizace žen. Vše prostupující dohled a intervence vzaly mnohým
Romům víru ve vlastní schopnost mít svůj život ve vlastních rukou. Mnohdy
drastické asimilační snahy nebyly ve své hlubinné podstatě upřímné. Na jedné
straně byla sice Romům zajištěna práce, na straně druhé tento režim vytvořil
segregační systém školství, který absolventům zvláštních škol zavřel cestu ke
vzdělání a tudíž k integraci.
Po roce 1989 mají Romové, coby čeští občané, větší svobodu. Svobodu slova a
teoretickou svobodu volby zaměstnání, pohybu a vzdělání. Latentní rasizmus
spolčenosti se však postupně proměnil v otevřeně rasistické chování zhoršující
se tím, že velká část populace nese špatně ztrátu svých sociálních jistot a
Romové pro ně představují viníky. Najít si byt či práci pro Romy, na kterých je
vidět, že jsou Romové, je obtížné. Navíc mají mnozí Romové oprávněný strach z
pohybu po ulici. Ten je primárně způsoben útoky neonacistů, je však zmocněn
nečinností policie a soudů a zejména pak předvídatelnou pasivitou kolemjdoucích.
O diskriminaci ve školství se začalo mluvit a jsou zde patrné snahy situaci
zlepšovat a podporovat Romy v tom, aby dosáhli vysokoškolského vzdělání. Část
Romů se propadla do hlubin sociálních vyloučení a jejich situace je v médiích i
společenským konsenzem vydávána za jakési romské specifikum…
Situace se přechodem z reálného socialismu na systém tržního hospodářství prostě
změnila pro každého různě. Záleží na té konkrétní situaci každého jednotlivce či
rodiny a na místě, kde bydlí. Tudíž nemohu vyslovit jasný názor, zda tuto
dějinnou událost mají Romové oslavovat. Záleží na nich.

Vyšlo v Romano hangos 18-2009 na
http://www.srnm.cz