Na konci prvního desetiletí nového millenia existují v oblasti lidských práv
jakoby dva světy. Na jedné straně prozatímní vláda nevolená nikým, zástupci
mezinárodních organizací, ochránci lidských práv, představitelé Židů a Romů, na
druhé straně „většinová společnost“, Dělnická strana a účastníci internetových
diskusi.
První tvrdí, že určití občané jsou de facto oběťmi rasistické diskriminace a
podobně motivovaných útoků. Pro druhé je to pouhý mýtus, diskriminováni jsou
podle nich naopak Češi, a to příslušníky menšin, kteří by jen zneužívali
starostlivost Evropské unie a požadovali neprávem výhody, které jim ani ve snu
nepříslušejí.
Tato polarizace vede k tomu, že ve volebním roku představitelé parlamentních
stran raději bojácně mlčeli, když vláda koncem roku schválila program pro
integraci sociálně vyloučených komunit, než aby ji v takovém úsilí podpořili.
Bojí se totiž o cenné hlasy místních xenofobů. Není tedy divu, že zmíněný
program nemá dostatečnou a nezbytnou podporu veřejnosti – hrozí tak, že dopadne
podobně jako jeho předchůdci. Ani v minulých letech podobné snahy nemohly
zabránit tomu, že stále víc pohledově odlišných občanů skončilo na okraji
společnosti bez naděje na sociální vzestup anebo záchranu ze začarovaného kruhu
chudoby.
Kde se stala chyba? Je to opravdu tak, že česká společnost prostě nemá
prostor pro občany s jinou než bílou barvou kůže ve větším množství než malém?
Anebo že odborníci, kteří už znají cesty ven z „toho“, jen nenašli způsob, jak
je úspěšně „prodat“ společnosti? Přece je už dávno vědecky prokázáno, že chudoba
je výrazně dražší než rovnoprávnost v přístupu ke vzdělání, pracovnímu trhu a k
bydlení.
Evropská unie už přece víckrát jasně prohlásila, že nebude a ani nemůže trpět
na svém území vytvoření sociálních výbušnin typu ghett, neonacistických bojůvek
a hanobení slabých ve velkém. Česká společnost ale není o nic více rasistická
než jakákoliv jiná v Evropě. Jen ji zřejmě vadí, že právě ona by měla začít, že
druzí nejsou na vině a že kvůli tomu právě ona musí udělat první kroky, aby se
druzí mohli vrátit do pozice rovnocenných partnerů.
Možná by k řešení situace přispělo, kdyby společnost a nikoliv jen vláda
vyslala jasné signály ve smyslu: Je to nás společný problém a jen my ho můžeme
spolu řešit. Pojďme si sednout ke kulatému stolu – my, zástupci parlamentních
stran spolu s odborníky a zástupci menšin – a začneme hledat způsob
spoluvytváření světa, který vyhovuje víceméně všem. Dřív, než se neonacisté a
podobně smýšlející lidé dostanou do parlamentu a začnou diktovat ostatním své
způsoby řešení.
Máme na to? Tak začněme, tady a teď – společně. Politici této země, udělejte
první krok! Anebo jsme to my, kteří jsou na řadě?
KAM DÁL?
