Lidé na dně Eiffelovky

Champs-Elysées, přepychové kavárny, Eiffelova věž, Louvre a obrovské velkolepě nasvícené výkladní skříně se skupinkami dam v norkových kabátech s pokyvující hlavou při pohledu na nejnovější kolekci kabelek. Tohle je pro většinu lidí Paříž – město milenců, umění a luxusu. Stačí našetřit několik tisícovek a vyrazit na třídenní poznávací zájezd do jednoho z nejobdivuhodnějších míst v Evropě. Prohlédnete si obraz Mony Lisy, navštívíte Sacre-Coeur a při té příležitosti se necháte portrétovat na slavném náměstíčku na Montmartru. Ne každého by ale napadlo, že jen několik set metrů za Montmartrem začíná nevalně proslulá předměstská čtvrť Saint-Denis, kde žije komunita několika set rumunských Romů.

Stačí vystoupit na nejmenované stanici metra a vydat se kolem výškových budov zahraničních firem a továrních komplexů. Za několik minut dojdete k pařížskému obchvatu, který na mohutných a vysokých pilířích prochází několika předměstími. Pokud procházíte kolem tohoto nekonečného mostu, potkáte cestou hned několik malých komunit, které žijí v polorozbořených karavanech a k nim přilepených přístavcích. Celé sídliště je vždy symbolicky odděleno kovovou mříží s plachtou. O něco dál se nachází rozblácená louka uprostřed všeho toho skla mrakodrapů a nově vybudovaných bytových komplexů. Už zdálky vidíte kouřový opar, který se vznáší za nevelkým kopečkem, který je třeba překonat. Pokud se na něj rozhodnete vyšplhat, otevře se vám pohled na obrovské množství slumů poskládaných do systému hliněných ulic.

Romská kolonie tu vyrostla přibližně před čtyřmi lety, kdy přišla první skupinka (která se na tomto místě usadila) romských imigrantů z okolí rumunského města Oradea, které se nachází u maďarských hranic. V současné době zdejší osada čítá více než čtyři stovky obyvatel a každý týden přibývá několik dalších jednotlivců. Pro ty se během jednoho odpoledne postaví nové slumy na okraji vybudované kolonie, a tím se vytvářejí nejdelší ulice.

Místní opustili Rumunsko kvůli honbě za přeludem. Počítali s tím, že v Paříži najdou bez větších problémů práci, o kterou je v současné době v Rumunsku nouze, nebo se o ně v případě potřeby postará francouzská sociální politika. Sen se ale rozspadl jako domeček z karet hned po příjezdu. Nikdo na ně s otevřenou náručí nečekal a nikdo jim nepomohl. Proto museli začít žít na ulici a posléze si najít vhodné místo pro vybudování sídliště. Další krutý náraz je čekal při hledání práce. Jelikož nejsou jako rumunští občané příslušníky EU, nikdo je bez pracovního povolení nezaměstná. Šance na získání povolení jsou téměř nulové.

Bonjour, madame!

Zdejší Romové se živí, jak se dá. Kolem osady je vidět několik vypálených kruhů v trávě, kolem kterých postávají ohořelé nákupní vozíky, ve kterých muži a některé děti vypalují měděné kabely, které našli u silnice a na jiných místech ve městě, a zbavují je tak gumového obalu. Měď se potom se sebraným železem odnáší do nedaleké sběrny. Výdělek není sice moc velký, ale pokud se do sběru zapojí celá rodina, podaří se občas najít dobrý úlovek.

Úplně nejrozšířenějším „zaměstnáním“ je tu žebrota jak před branami kostelů a hojně navštěvovaných pařížských památek, tak u vchodů do stanic metra. Na jednom místě se jich často sejde hned několik (navzájem se neznají) a nastává boj o nejprestižnější místa. Navzdory genderovému rozdělení rolí žebrají ženy i muži – ačkoli procento žebrajících žen je přeci jen vyšší.

I když si celá rodina denně vydělá více než deset euro, na pokrytí všech nákladů pro chod rodiny to nestačí. Proto ženy denně chodí do některých supermarketů, kde zaměstnanci rozdávají prošlé potraviny, které by jinak skončily v kontejneru. Díky tomuto systému pak mohou místní děti jíst například mléčné výrobky a jiné druhy pro ně cenově nedostupného zboží.

Můžeme se domluvit

Jedná se o skupinu především kalderašských Romů, kteří mluví kalderašskou romštinou (kalderaštinou), jež vzhledem k původu mluvčích obsahuje mnoho rumunských slov. Od slovenské romštiny se liší, ale některá slova a gramatické jevy jsou stejné nebo podobné. Kalderaština je tedy mateřštinou většiny obyvatel této komunity. Jedná se o jazyk každodenního života. Vedle romštiny většina dospělých a dětí ovládá rumunštinu a někteří umějí velice dobře nebo obstojně francouzsky – především děti, které zde nastoupily francouzské do školy.

Společenský kohoutek

Místní Romové nemají ve svých obydlích přívod vody ani elektřinu. Pro vodu proto musí chodit dva až tři kilometry k veřejnému „vodovodnímu kohoutku“, který je dostupný v parku uprostřed nově vybudovaného sídliště vystavěného převážně pro komerční účely. Už z dálky můžete vidět frontu postaviček s barely, které u svého čekání emocionálně rozhazují rukama a nahlas si vyprávějí o svých příhodách. Chození pro vodu se tedy považuje za společenskou událost. Malý prostor kolem kohoutku je dobrým místem pro navazování nových vztahů a k diskusi mezi Romy z různých skupin, protože se tu scházejí členové hned několika komunit.

Komunita se potýká i s množstvím zdravotních problémů, které se několikrát týdně přímo na místě pokoušejí řešit mladí Lékaři bez hranic, kteří se věnují především těhotným ženám a kojencům.

Kam s mrtvým?

Problémy nastávají, když někdo z obyvatel kolonie zemře. Jelikož se zde Romové necítí jako doma a jsou stále velice připoutáni ke své vlasti, kam se chtějí jednou vrátit, nepohřbí v žádném případě ani tělo zemřelého člena rodiny ve Francii. Proto je čeká velice nákladný krok. Musí poslat nebožtíka do Rumunska a tam ho posléze důstojně pohřbít se všemi příslušnými rituály. Rodina většinou nemá na tak nákladný převoz peníze. Proto se solidárně na přepravu zemřelého skládá celá komunita, jelikož každý ví, že se jednou ocitne ve stejné situaci a bude potřebovat pomoc ostatních. Každý tento znak solidarity bere jako samozřejmost a Romové ani na vteřinu o této alternativě nepochybují.

Četníci nejen ze Saint-Tropez

Policie je tématem, které je zde neustále aktuální. Všichni místní se celkem agresivních policistů čím dál více bojí. Mnoho z Romů totiž nemá platné povolení k pobytu, nebo mají už propadlé vízum a nevrátili se do Rumunska, aby si ho prodloužili, a proto jsou v zemi nelegálně. V poslední době se navíc zdá, že se pařížská policie na romské kolonie zaměřila víc než kdy jindy a dělá pravidelné denní i noční razie, při kterých za nadávek a ponižování policisté prověřují všechny přítomné osoby. Každý musí bez rozdílu věku před dům – ať prší, či sněží. Osoby, které se tu zdržují nelegálně, potom eskortují letadlem zpět do Rumunska a takoví lidé získají razítko do pasu, které dává stopku jejich dalšímu vstupu na území Francie. To vše se stane v lepším případě. V horším případě donutí Romy, aby opustili svou vesnici a zmizeli. Lidé tu proto neustále žijí ve strachu a sebemenší náznak nebezpečí příchodu policie způsobuje davovou hysterii. Toto ale není problém jen komunity v Saint-Denis. Tento postup se týká všech komunit žijících v podobných ghettech na území celé Paříže.

Byl jsem svědkem kmenového soudu kris, na němž se vůdce skupiny snažil vyřešit, kdo ohrozil dobré jméno celé komunity tím, že se dopustil nějaké drobné krádeže, a uvrhl tak celou komunitu do nebezpečí. Romové si zde stojí za čistým obchodováním a žebrotou a tvrdě trestají každý projev kriminality. Proto na odhaleného viníka čeká nejkrutější trest, kterým je vyloučení z komunity.

John & John

V malé chatrči o velikosti tři na dva metry žijí dva bratři John a John. Do komunity přišli před půl rokem, kdy už nějakou dobu žili v pařížských ulicích. Co je na nich tak zvláštního? Určitě už jen to, že se dva bratři jmenují úplně stejně. Ještě zajímavější ale je, že nejsou Romové jako ostatní, ale jsou gádžové z Bukurešti. Do Paříže přijeli stejně jako ostatní za prací. Prodali svůj majetek v Rumunsku, opustili práci a jistotu. Rozhodli se pro lepší život na Západě. Když ale dorazili do Paříže, zjistili, že potřebují pracovní povolení, které nemají. Ocitli se tedy zase ve stejné smyčce jako Romové. Během několika dnů utratili všechny své úspory a už nebylo návratu. Propadli se na absolutní dno. Náhodou ale potkali skupinku Romů, která je zavedla do své kolonie, kde jim místní „náčelník“ nabídl ochranu a pomoc. Romové postavili gádžům mezi sebou skromný příbytek a John s Johnem se zapojili do komunity. Stejně jako ostatní sbírají železo a snaží se v odpadcích najít ještě použitelné věci, které spraví a prodají místním Romům. A tak to jde zase dál a dál. Johnové popíjejí kávu uvařenou v kastrůlku nad ohněm a čekají na vstup Rumunska do EU. (Tento nový rok začal přijetím Rumunska a Bulharska do EU – pozn. redakce.)

Kolik za něj?

Já osobně jsem v této komunitě strávil dva týdny. Do Paříže jsem se přijel zabývat odlišností slovenských Romů – jak v tradicích, tak v jazyce – od skupin žijících na území této metropole. Hned z dálky si mě při příchodu měřila skupinka mužů pracujících na stavbě nového domku na okraji komunity. Asi o sto metrů dál ještě na spáleništi dohoříval dům, který stál původně na místě, kde se stavěl dům nový. Ve spáleném domě zemřel jeho vlastník. Kdyby se do něj nastěhovali noví nájemníci, mohlo by se stát, že by se k nim vracel duch zemřelého. Proto se takto nepoužitelný dům musel nahradit domem novým, který bude sloužit jako bydliště nově příchozích Romů z Rumunska…

Velice důležitou úlohu má v životě zdejších Romů obchodování. Obchoduje se se vším, co se kde najde, a také s osobními věcmi a majetkem, i když na výměně často jeden z obchodníků prodělá.

Dnes se zde nejčastěji vyměňují mobilní telefony, které často nefungují nebo nemají SIM kartu. Jen aby proběhla směna, jsou obchodníci ochotni vyměnit telefon mnohem vyšší hodnoty za telefon levnější. V některých případech se to potom dořeší například doplatkem. Jednoho obchodu jsem se osobně zúčastnil. Romové se se mnou snažili vyměnit můj mobilní telefon za svůj. Dlouhému přesvědčování jsem odolal, a tak začali vyměňovat mezi sebou. Utvořily se dvě skupinky – každá u jednoho ze dvojice obchodujících. Ti rozhazovali rukama, nadávali, lamentovali. Ruce i peníze létaly vzduchem, až nakonec peníze zůstaly ležet na zemi a nikdo je nechtěl sebrat, protože jeden z mužů nechtěl na výměnu přistoupit. Nakonec si musel vzít své peníze zpátky a všichni se zklamaně rozešli.

Závěrem

Romská komunita v Saint-Denis se ocitla v bludném kruhu, ze kterého se možná nikdy nevymaní. Doufejme, že se jejich situace díky pomoci mladých lékařů a neziskových organizací zlepší. Doufejme také, že se sezení a vyčkávání u kávy vyplatí a vstup Rumunska do EU situaci místních od základu změní. Zarážející na tom všem ale je, že se nikdo z těchto Romů nechce v nejbližší době do Rumunska vrátit, protože přes lepší životní a hygienické podmínky je tamní život mnohem těžší a způsob, jak naplnit krky hladových dětí, stále komplikovanější. Proto každé ráno v dešti s nadějí vychází natahovat ruce ke kostelům čím dál více lidí, kteří stejně jako Saint-Deniští Romové hledají nový a lepší život.