Co je vlastně „romské“? A kde jde pouze o bídu? Téma čísla otvíráme textem,
který se zamýšlí nad tím, jak uchopit problém s obyvateli českých ghett.
Xenofobní výroky senátorky Liany Janáčkové či břeclavského zastupitele Tomáše
Nepraše navrátily pozornost k občanům našeho státu žijícím v podmínkách
sociálního vyloučení. Typické pro probíhající diskuse je, že při nich dochází k
definování sociálnímu skrze etnické. A nemám tím na mysli pouze „černé ludry“
Tomáše Nepraše či „cikány“ Liany Janáčkové, nýbrž i „Romy“ Anny Šabatové.
Užívání etnických kategorií v souvisloti s „Romy“ je však problematické.
Manipuluje se přitom s kolektivní identitou, která je jejím potenciálním
nositelům připisována zvenčí, bez ohledu na skutečnost, zda je jim vůbec vlastní
(antropolog Petr Lozoviuk hovoří o tzv. etnické indiferenci) či zda o ni alespoň
stojí. Jeli je daná manipulace podložena lidovými předsudky a stereotypy, etno
politickými zájmy či prostým humanismem, je přitom víceméně lhostejné. Pokud
bychom totiž parafrázovali výrok vlivného norského antropologa Thomase Hyllanda
Eriskena, ve všech zmiňovaných případech se tak či onak dopouštíme „etnického
terorismu“.
Etnizující praxe má negativní dopad přímo na životy konkrétních jedinců. Ti
jsou používáním etnické nálepky šikováni do homogenních („problémových“)
etnických („romských“) komunit, úrodného humusu rozličných ideologií etnické
„odlišnosti“ a segregace, na kterých může rašit nejen „vysoká“ romská kultura,
ale i xenofobní výroky na adresu domnělé etnické skupiny.
Etnická definice problému navíc zastírá jeho sociální aspekt, resp. původ.
Vzorce chování typické pro tu kterou sociální situaci jsou zaměňovány za vzorce
chování typické pro příslušníky té které etnické skupiny. Vzorce chování
sociálně vyloučených jsou ovšem velmi podobné – bez ohledu na to, zda se jedná o
„Romy“ v Ústí nad Labem či „Portorikánce“ v New Yorku.
Ilustrativně řečeno, novinářka Jarmila Balážová, jež sebe samu definuje jako
„Romku“, sdílí zajisté mnohem více se mnou než s „Romem“ obývajícím předlické
ghetto. Stejně tak hollywoodská hvězda Jennifer Lopezová, která se otevřeně
hlásí ke svému „portorikánskému“ původu, má více společného s anglosaskými
kolegy z branže než s typickým obyvatelem Bronxu, který je označován za
příslušníka portorikánské menšiny. Každodenní žitý život jedince neodpovídá
uměle vytvořeným hranicím kolektivních identit, jejichž propagátory jsou
politické elity, ale spíše sociální pozici člověka. Pro porozumění lidskému
jednání je tedy mého názoru podstatný sociální kontext, nikoli etnicita.
Namísto popisu sociálně zakotveného problému jako problému „etnického“ se
naštěstí nabízejí i jiná řešení. V rámci sociálních věd vznikla řada teorií,
které od diskreditované kategorie etnicity odhlížejí. Naopak kladou důraz právě
na rovinu sociální. Jedním z takových konceptů je tzv. kultura chudoby. Termín
již na konci padesátých let minulého století formuloval americký antropolog
Oscar Lewis. Ve svých úvahách vycházel z předpokladu, že se chudí lidé na svoji
marginální pozici v rámci majoritní společnosti racionálně adaptují. Výsledkem
této (mal)adaptace na nevyhovující životní podmínky je podle Lewise fenomén
kultury chudoby, který je definován jako specifický vzorec jednání,
mezigeneračně předávaný v procesu učení (socializace).
Srozumitelně řečeno, hovoříme-li o kultuře chudoby, máme na mysli
charakteristiky, které si v podmínkách dlouhodobé chudoby a sociálního vyloučení
osvojí pravděpodobně každý, senátorku Janáčkovou a zastupitele Nepraše
nevyjímaje. Kultura chudoby se od kultury sdílené většinovou společností výrazně
liší, ačkoli je v určitém smyslu její součástí (jedná se tedy spíše o
„subkulturu“). Své nositele v prostředí většinové kultury ale spíše
diskvalifikuje. O co lépe se lidé orientují v „kultuře ghetta“, o to hůře a
nepřijatelněji jednají mimo ně. V důsledku toho jsou postiženi vysokou mírou
dezorganizace, kriminality, nezaměstnanosti, negramotnosti, deprivace atp. Účast
v institucích zřízených majoritou, které by byly s to jmenované problémy řešit,
není z jejich stávajících společenských pozic možná. Slovy klasika sociologie
Roberta K. Mertona: dochází k disociaci mezi kulturně předepsanými aspiracemi a
přípustnými cestami k jejich naplnění.
Jak ale podotýká politolog a teoretik multikulturalismu Pavel Barša,
nahlížení na problematiku marginalizovaných skupin obyvatel (v daném kontextu
„Romů“) jen skrze prizma konceptu kultury chudoby s sebou nese jedno úskalí.
Může dojít k přehlížení symbolického aspektu vyloučení, tj. apriorní
stigmatizaci jedinců na základě barvy pokožky. Je přitom ale problematické si
myslet, že je stigmatizace jedinců odstranitelná vytvářením etnické kolektivní
identity (potažmo národnosti) prostřednictvím vysoké kultury. V tomto procesu by
totiž byly využívány stejné nástroje, jaké používají i ti, kteří se stigmatizace
dopouštějí. Dochází při něm k potlačení individuality na úkor kolektivity.
O autorovi| Autor je sociální antropolog a působí v Centru aplikované
antropologie a terénního výzkumu při Katedře antropologie FF ZČU.
