Kudy vede cesta k motivaci?

Od 1. 1. 2009 se mění některá pravidla vyplácení dávek v hmotné nouzi. Protože se tato změna týká i části romské populace, podíváme se změně na zoubek s ohledem na tuto skupinu. Co si myslí někteří úředníci tří obcí o této změně? A jak se k tomu stavějí samotní uživatelé dávek?
Chce to trochu počítání.

O co jde: pokud bude člověk pobírat dávky v hmotné nouzi více než půl roku, nebude zařazený do institutu aktivní politiky zaměstnanosti, tedy pracuje na veřejně prospěšných pracech či brigádně, pak se dávka zvaná příspěvek na živobytí sníží na pouhých 2020 Kč, tedy na výši existenčního minima. To je dávka, která člověka opravdu k jásání nepřiměje. Toto snížení se týká všech společně posuzovaných osob. Pokud ovšem osoba začne pracovat ve prospěch obce, pak si může přijít na další peníze. Pokud o tuto službu člověk požádá a bude pracovat dvacet hodin měsíčně v tzv. veřejné službě neboli obecně prospěšných pracech, pak se dostane na výši životního minima, tedy na 3126 Kč. Při odpracování třiceti hodin za měsíc si polepší o další stokoruny, na 3679 Kč. Počítejme: jde o přibližně 55 Kč za hodinu.

Vykřičená radnice

Do Litvínova respektive Janova jezdím víc než kamkoli jinam. Případ tohoto sídliště zná už snad každý. V číslech jde o dva a půl tisíce Romů v lokalitě, která má osm tisíc obyvatel. Severní Čechy se potýkají s největší nezaměstnaností v republice vůbec, tedy 14,9 % /číslo prosinec 2008/ a je zcela jisté, že díky ekonomické krizi v tomto roce stoupne. Co se týče délky nezaměstnanosti, 63 % z celkového počtu nezaměstnaných je bez práce více než šest měsíců. Tedy s největší pravděpodobností se změna bude týkat většiny dnes již nezaměstnaných.
„Už máme deset lidí pojištěných,“ hlásí litvínovský místostarosta Martin Klika. Práce je prý dost. Hlavně tito lidé budou uklízet janovské sídliště, tedy místo, kde bydlí. Čety po deseti lidech se budou „otáčet“ po týdnu. Měsíčně proto tímto způsobem zaměstná radnice čtyřicet lidí. Martin Klika se změnou stoprocentně souhlasí a těší se na první pracovníky. S velkým nárůstem zájmu ale nepočítá. I tak problém s eventuálním velkým návalem Litvínov prý lehce zvládne. Pracovat pro město znamená pracovat i v zařízeních zřízených městem, tedy například v domovech důchodců.

To, že v lokalitě žije hodně dlouhodobě nezaměstnaných, se v Litvínově jeví v tomto případě jako výhoda. Veřejná služba si totiž vyžádá i dost aktivity a financí od samotné obce. Kromě pojištění musí obec pracovníky vyškolit v bezpečnosti práce, zaškolit v dané pracovní činnosti, nakoupit pracovní pomůcky, zajistit výdej a odevzdávání pracovních nástrojů a zajistit dohled nad pracovníky. Koncentrace pracovníků na údržbu jednoho místa je dobrá. Pro malou obec či pro obec s menším počtem dlouhodobě nezaměstnaných jde o zatížení, které se rovná minimální efektivnosti.

Jiná obec, jiný problém

Obcí, která se sice na danou situaci připravuje, ale má o vhodnosti zavedení pochyby, je například Náchod. Město registruje do pěti set dlouhodobě nezaměstnaných. Model zvolený Litvínovem, který má velkou část dlouhodobě nezaměstnaných právě v Janově a zároveň plánuje úklid na tomto sídlišti, je v Náchodě nevyhovující. Pokud bychom se soustředili například na dlouhodobě nezaměstnané z romské populace, jde o více lokalit. Koncentrovaná práce pod dohledem je tak komplikovaná. Navíc je samozřejmě zajímavější pro člověka pracovat na svém, tedy v místě bydliště. Jarmila Šenková, terénní sociální pracovnice, uvádí: „Pokud do toho nepůjdou technické služby, je pravděpodobné, že se ani město do toho nepohrne. Znamenalo by to zaměstnat dalších deset lidí na provoz této služby, tedy úředníků, dohlížejících atd… To si obec nemůže dovolit.“ Technické služby jsou s.r.o. zajišťující úklid pro město.

Tři oslovení místní Romové však o práci zájem mají. Například Petr Dzurko by ale samozřejmě raději pracoval trvale. Jan Varga by byl rád, kdyby po pár měsících mohl být k technickým službám přijat alespoň třeba na rok. I Iveta Balážová by se na obecně prospěšné práce prý přihlásila: „Každá koruna dobrá, ale i psychicky je lepší trvalá práce a taky trvalý příjem.“ V lepší spolupráci s technickými službami nevěří ani Jarmila Šenková: „Vždy nám zaměstnají lidi jen na půl roku. Klienti, se kterými pracuji, neumějí většinou šetřit, a tak jsou pak bez peněz.“ Po diskusi se svými klienty a vysvětlení pravidel terénní pracovnice nabyla dojmu, že po vzoru těch prvních, kteří by si alespoň pár set korun k existenčnímu minimu přivydělali, by se mohl zájem i lavinovitě zvednout.

Nad Kladnem už není rudá záře

Jisté pochybnosti o efektivitě této změny bez následných kroků má i Kladno. Agendu má na starosti dr. Helena Raifová, vedoucí oddělení sociální prevence. „My jsme to počítali a došli jsme k částce asi 600 Kč výdělku při zhruba těch dvaceti hodinách měsíčně. My jsme připraveni institut veřejné službu zřídit, ale nepředpokládám, že by Romové nebo další dlouhodobě nezaměstnaní o tuto službu projevili zájem.“ Kladno „disponuje“ skupinou 946 občanů, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní. Početně je tato skupina konstantní, jde prakticky o stejné lidi. Podle vedoucí odboru sociální prevence zatím žádné kroky nepřiměly tyto občany shánět si intenzivně práci. Nemá důvěru ani v institut veřejné služby.
Hlavní mínus vidí v nulovém lepším výhledu pro pracovníka. „Efektivní bych to viděla, kdyby po několika málo měsících takto odpracovaných hodin následovala možnost dlouhodobějšího zaměstnání. Možná, že tomu v budoucnu tak bude, třeba se ten institut bude teprve vyvíjet.“ V tomto kontextu zmiňuje výbornou partu složenou především z Romů, která donedávna pracovala v rámci veřejně prospěšných prací pro město. Jenže smlouva k 1. únoru 2009 zanikla. Právě na tuto partu myslí při zřizování institutu veřejně služby. „Rozhodně bychom to v první řadě nabídli jim.“ Jenže uvažujeme o jinak laděných dlouhodobě nezaměstnaných ve městě. „Oni si to také umějí spočítat. Řeknou si: No, to bych byl blázen dvacet hodin dělat za pětistovku, to raději půjdu jednou někam na noční a mám pětistovku hned.“ Paní vedoucí by raději viděla, kdyby efektivněji pracoval úřad práce. Ten má několik rekvalifi kačních kurzů, ale podle dr. Rajfové jsou málo orientované na dlouhodobě nezaměstnané klienty. „Důležité je, aby měli rekvalifi kace na možnosti těchto lidí. Například pomocné síly do kuchyně, do nemocnic, hlídače, skladníky, dělníky….“ Rekvalifi kovat je v kurzech počítačové techniky vidí jako problém. „Počítače ano, ale důležitější jsou dělnická povolání. Na co jim jsou počítače, když nejsou vyučení? Někteří nemají dokončené ani základní vzdělání.

Myslím, že politika zaměstnanosti patří úřadu práce.“ Do hovoru zasahuje i Antonín Lukáč, kladenský poradce pro národnostní menšiny. Práce úřadu práce se mu jeví mizerná. „Mělo by se pro tyto dlouhodobě nezaměstnané dělat více. Ptal jsem se tam: Proč jsou tito lidé dlouhodobě nezaměstnaní? Problém se projevuje zvláště u Romů. Pokud dostane Rom doporučení a předem zavolá, tak místo je. Ale když přijde pak osobně, tak řeknou, že už ho právě obsadili.“ Takto se firmy chovají běžně a bez sankcí se tak zřejmě budou chovat i nadále.

Pan Lukáč popisuje další vývoj: „On potom přijde na úřad práce a pracovnice pokrčí rameny. Ona přece ví, jak to je, či ví, že to místo je stále volné. Nic se neděje. Ona řekne, no oni vás nevzali, tak přijďte za tři měsíce. Proč tam nemůže jít na jednání osobně? Proč nemůže říct: Já jsem z úřadu práce, tady je můj průkaz, sedněme si a pojďte se o tom pobavit? Proč jste ho nevzal? Tam a tam máte volné místo! Když se ale podnikatelům a firmičkám nic neděje a pro úřad práce je jednodušší, když jen řekne: Tak víte co? Přijďte příště. To bude pořád stejné. Takto je velice jednoduché Romy odmítat. A co Rom? Po několika takových zkušenostech přestane mít energii pořád jen obcházet pracoviště…“ Paní vedoucí ale přiznává: „Hýbe se to v sociální sféře, ale to je otázka generací a také přístupem některých úředníků. Když už třeba klienty ani nepustí do kanceláře, tak si zavírá cestu s nimi spolupracovat.“

Nenaladění…

Vydávám se na kladenský úřad práce. Paní ředitelka je vstřícná žena, ale odkazuje mě právě na paní Rajfovou. I o rekvalifi kaci dlouhodobě nezaměstnaných má pochybnosti. Vydávám se tedy chodbou. Je začátek měsíce a u oddělení nových klientů stojí asi stovka lidí z majority.

Na jiné chodbě se pokouším oslovit některé Romy. Ani mě nenechají domluvit a odcházejí posílajíc mě hodně daleko a do tmy střev. Ani se nedivím. Je na mě vidět, že tu jsem jen host.

Poukázky?

Při studování popisu změny mě překvapila jedna poznámka, nijak zvláště zdůrazněná. Zmíněná dávka příspěvku na živobytí může být vyplácena buď hotovostně nebo v poukázkách, respektive kombinací hotovosti a stravenek. Zcela nedávno – tedy ani ne před rokem – zavedl vyplácení některých dávek Litvínov. Ze strany ombudsmana si prožila radnice zdrcující kritiku. I například Kladno používá k výplatě stravenek, prý ale nikoli plošně.
Na rozdíl od úředníků si klienti právě stěžují na tento způsob výplaty. Je to ovšem ten správný nástroj na pátrání po práci?

V pravý čas? Asi nikoli Podobný režim, jako je institut veřejné služby, byl už před několika lety zaveden na Slovensku. Následoval po dramatickém snížení sociálních dávek. Je pravdou, že v mnohých obcích se systém osvědčil. Nicméně velká část Romů zvolila raději práci v zahraničí, zejména v České republice. Často takto živí celou rodinu i osadu. Naši dlouhodobě nezaměstnaní budou těžko hledat zahraniční práci. O práci nyní přicházejí tisíce lidí. Je pravděpodobné, že velká část z nich za rok a půl spadne do kategorie dlouhodobě nezaměstnaných. Obávám se, že si toto ministerstvo práce a sociálních věcí zcela neuvědomilo. Doba krize – o které se neví, jak bude hluboká a jak dlouho bude trvat – není zrovna ideální chvíle na tuto změnu.

KAM DÁL?


RV 03/2009