Asi každému chlapci je vzorem jeho otec a u mě tomu nebylo jinak. Již jsem sám otcem, ale vzpomínky na dětství se mi vracejí. Ke svému tátovi jsem vzhlížel jako k tomu největšímu hrdinovi a byl jsem pyšný na to, že právě můj otec je šífák. Nyní jdu v jeho šlépějích a romantické představy vystřídala každodenní dřina. Dobrodružné sny vystřídalo chladné vystřízlivění. Práce na lodi je velice namáhavá a zodpovědná činnost, ale kousek těch dětských snů a představ v tom pořád lze cítit.
Spousta kluků z Děčína je z „šífácké“ rodiny, a proto jsou již odmalička spjati s takřka posvátnou řekou Labe. Zvládají základní lodnickou terminologii dřív, než se naučí vyjmenovaná slova. Již na základní škole jsem věděl, co je to „ajmr“, „puclab“, „pachole“, „šrek“, „flígrovat“, „bord“, „raum“ atd. Labe loď, loď a Labe… vždy jsem chtěl figurovat v tomto svazku, který je nepochybně věčný a má až mystickou auru. Je to nepopsatelný zážitek sledovat vodní hladinu, kterou čeří sto metrů dlouhé plavidlo ovládané jen dvěma muži, kteří vědí, co je třeba k tomu, aby loď plynule proplouvala klikatým a zrádným říčním korytem.
Člověk musí za svým snem jít a být dostatečně důsledný. Děkuji Bohu, že můj sen se mi splnil i za cenu prozření a ztráty romantického nádechu. Ve chvíli, kdy jsem nucen a povinen odvádět profesionální výkon na palubě a ve strojovně, nezbývá mnoho času na poetické představy a kochání se krajinou. Vstávám v 5 hodin, ranní toaleta, ranní cigareta, ranní káva… vše do 15 minut a pak rychle na špičku do strojovny. Nahodit kotel, nahodit generátor, nahodit kompresor. Překontrolovat množství nafty, vody, oleje, mazadel a v nutném případě doplnit, dolít, dotankovat, dočerpat, namazat, nachystat, a to vše během pár minut. Rutinní procedury se opakují ihned po přeběhnutí 80metrové paluby: na zádi lodi v hlavní strojovně. Těsně před šestou hodinou se objeví kapitán a jde rovnou do kormidelny. Hlásím, že loď je nachystaná k vyplutí. Nahození motoru, následuje protočení lodního šroubu a voda ihned vzpění a zbělá v rozdováděném vlnobití kolem kormidel. Nečekám na povel a běžím automaticky na přední palubu, kde očekávám, až se mi ve vysílačce ozve jasný a stručný pokyn: zahoď to. Okamžitě povoluji „haupšlak“, který je „fest“ na „půtru“. Odmotám těžké lodní lano a vyvléknu konec opatřený okem z pacholete, které nás celou noc drželo nekompromisně u břehu. O zadní úvaz se již postaral kapitán, a tak jako vždy týmová práce slaví úspěch. Pomalu a obezřetně se vzdalujeme od břehu a míříme do plavební dráhy ohraničené zelenou a červenou bojí. Míříme do Hamburgu, do té Mekky všech labských plavců, do přístavu s velkým P, o kterém se vyprávějí neuvěřitelné historky a který je i pro mě svatým grálem každé plavby. Prozatím se však musím soustředit na veškerá úskalí, která nás po tři dny cestou dlouhou 600 kilometrů teprve čekají.
Za pár hodin to bude první zapeklitý oříšek v podobě průjezdu mosty klenoucími se přes řeku v Drážďanech. A každý z nich zaměstná mou pozornost natolik, že nebude možno ani po očku sledovat krásu této perly na Labi. Jedinou starostí je udávání přesných pokynů kapitánovi do vysílačky a hlášení vzdáleností k pilířům, které jakoby z vody úmyslně vystupovaly v tu nejnevhodnější dobu. Člověku se až pozastaví dech nad tím, jak zrádný to úsek plavby v porovnání s malebností krajiny s panoramatem města, kterým projíždí. Mám-li být však upřímný, tak nejkrásnější je Labe u nás v Děčíně. Zámek hrdě usazený na majestátním vrchu nad řekou. Po proudu oba břehy lemují hluboké hvozdy nebo unikátní pískovcové útvary. Skálu střídá hustý les, anebo se naopak nad korunami stromů vysoko v kopcích dramaticky tyčí skalní masiv. Vlevo Žleb, vpravo Hřensko. Domky na příkrých svazích drží na svém místě pro mě nepochopitelná, zřejmě nějaká vyšší moc, něco nadpozemského. Jsem fascinován těmito výjevy. Neznám krásnější kousek světa.
Ačkoliv jsem toho procestoval mnoho, tak musím suše konstatovat, že nic se nevyrovná tomuto pohledu z paluby lodě. Mám rád svoji práci i přes tu dřinu a navzdory rukám věčně umazaným od oleje či vazelíny. Mám rád krajinu, kde se narodili moji rodiče, já a kde právě vychovávám svoji dceru. České Švýcarsko je pozoruhodný krajinný úkaz a řeka Labe je nádherná ve své nespoutané síle. Ze zamyšlení mě vyrušil křik divokých kachen a hus. Loučí se se mnou panenská příroda a v duchu si slibujem, že za pár dní se opět vrátím domů a vše bude v těchto končinách tak úžasné jako doposud. Důstojné a poetické.
Vyšlo v Romano hangos 19-20/2010
