Kosovští Romové v srbské enklávě

Pořád tam čeká. Podám mu balíček. Je v něm krásně křupavý čerstvý rohlík s
čokoládou. Nenadšeně natáhne ruku. Chce peníze, prý euro. „Ne, euro ti nedám,“
řeknu česky a trochu zklamaně, že se do papíru ani nepodíval. Cvaknu spoušť a:
„Mám tě, ty nevděčníku. Jo, máš ale tak smutné romské oči. Snad je to pravda, že
tady v tom srbském klášteře bydlíš, protože jsi sirotek, kterému Albánci zabili
rodiče,“ rozprávím si sama pro sebe. Odcházím a věřím, že přece jen rád a
hladově otevře ten pytlík a zakousne se do pochoutky.

Gračanica, slza historie

Bránu kláštera hlídají dva vojáci. Vlaječka se žlutým křížem na modrém poli
prozrazuje, že rodiny mají v Norsku. Když projíždí obrněný vůz či alespoň khaki
gazík, okamžitě vyskočí do pozoru, zasalutují, palec se lehce dotkne modré
čepice. „Houby práce, houby služba,“ řekl by si dnešní návštěvník, kdyby neznal
historii jen několik let starou. Tahle obec Gračanica je srbskou enklávou
obklopenou kosovskými Albánci. V létě 1999 se sem sestěhovali narychlo a ve
strachu Srbové z dalekého širokého okolí. To když se vraceli kosovští Albánci z
utečeneckých táborů v Albánii a dalších bombami nekropených států. A nejen
Srbové. Před rozlícenými repatriovanými Albánci tehdy za zády s vojáky NATO
prchali i Romové. Často právě oni byli prvními terči albánské msty. Prý
spolupracovali se Srby. A to se jim jako vesměs muslimům, tedy příslušníkům
stejného náboženství, neodpouštělo.

Bez záště

Klášterní setkání s klukem Amirem, možná že se jmenuje trochu jinak, ale mluvil
tak potichu a ustrašeně, že uši slyšely toto jméno, mi dalo naději, že pár Romů
tady na Kosovu přece jen potkám. Ale kde je hledat?

„Ano, tady v Gračanici bydlí Romové,“ ochotně informuje blonďák, co odpoledne
provází skupinu irských vojáků ve zmíněném slavném a jednom z nepobořených
klášterů. Když vojákům vysvětlí, jak důležitý je tento objekt z dvanáctého
století pro srbskou identitu, vrací se ke mně a dává mi kontakt prý na toho
nejdůležitějšího Roma v obci.

Neváhám a predsednika jménem Hamit Serifomič jdu hledat.

„Jo, Romové bydlí na druhém konci vesnice,“ překvapivě opět ochotně ukazuje
prodavačka levného šatstva. Stejně pohotově a mile mě posunuje k romským obydlím
i prodavač všehochuti a hlavně zeleniny. Cože zde chybí ten nezaměnitelný
opovržlivý nádech hlasu, který u nás ihned prozradí postoj tázaného k „cikánům“,
říkám si v duchu. Když něco nevím, tak se zeptám. „Ne, my vůbec nemáme s Romy
žádné problémy,“ diví se zelinář mé otázce na zdejší vzájemné vztahy. Ještě se
zeptám, čímže udělám těm Romům radost. Podle rady kupuji čokoládové oplatky.

„Romy poznáte, jsou o poznání tmavší než my,“ usměje se a já odcházím ve směru
napřažené ruky.

Káva se srdcem

Obyvatelstvo na konci obce lze rozlišit opravdu jen podle pleti. Žádný
nepořádek, žádné vraky aut, žádné hloučky hlučně halasících dam. Jen pár dětí
hraje fotbal na plácku před polozbořeným domkem. A také hospůdka. V ní čtveřice
mužů hraje karty. Otvírám sešit se jménem zdejšího „predsednika“, novodobého
vajdy.

„Aaaa, toho samozřejmě znám,“ zvedá se elegán v brýlích. „Je to můj švagr.“

Než se stačím vyptat na cestu, už spolu kráčíme k poslednímu stavení v obci.

„Já jsem tu teď na návštěvě, jinak bydlím v Itálii, v Pise,“ dozvídám se cestou.
„Je tam hodně Romů z Kosova. Nežije se nám tam špatně.“

Ve dveřích domku s předzahrádkou nás vítá Hamit Serifomič. Za ním vykoukne
několik mladých žen, ale vzápětí mizí, zřejmě v kuchyni. Snědá paní domu se
tváří trochu podezíravě. Ale jen na chvíli. Za tu chvíli si stačím sednout na
pohovku do vzorně uklizeného pokoje a začít vysvětlovat, kdože vlastně jsem.
Úplně stejně jako v českých romských rodinách přede mnou záhy přistane šálek s
kávou. Paní domu postupně taje, sedá si podle svého zvyku na zem. „Já jsem
muslimka,“ komentuje klasický turecký sed, v kterém si zjevně libuje. I
oblečením dává najevo, že tradice je pro ni důležitá.

To už nejsme v místnosti jen tři. Na pohovku usedají dospělé dcery. Hlavní slovo
má ale Riza. Ušatý předškolák rozbaluje oplatky a nabízí mi je jako první. Hned
se skamarádíme. Riza rád kreslí a hned to předvede. Jeho mladší bratr je o
poznání klidnější.

Návštěva se mění v kamarádství, ukazují se fotky, na té nejdůležitější je otec
kluků s kytarou. Právě hrou na ni si teď vydělává kdesi v zahraničí.

Dnes po návratu marně přemýšlím, jakouže řečí jsme to vlastně mluvili. Vím ale,
o čem.

Sousedi si sedí

V Prištině, tedy v sotva osm kilometrů vzdáleném hlavním městě nedávno
jednostranně vyhlášeného nezávislého Kosova prý před rokem 1999, tedy před
invazí NATO, žily tisíce Romů. Dnes tam jsou prý jen tři kuči, tedy domy
obydlené Romy. Ostatní utekli. Někteří sem do Gračanice, většina však do Srbska,
Černé Hory nebo jinam do zahraničí. Dnes v Gračanici žijí Romové soustředěni na
jednom konci obce. Před invazí NATO žili zdejší Romové roztroušeně mezi ostatním
obyvatelstvem. Ale zdejších sto dva romských rodin nevnímá svoji enklávu v
srbské enklávě jako ghetto. Děti chodí do školy v obci, kamarádí s ostatními
dětmi v Gračanici, sousedství i osud „arestovanýchů“ v ghettu je spojuje.

Obyčejný život?

Romská část obce má svého muže číslo jedna. Je jím právě Hamit. Romové si ho
před lety zvolili. Má jako předsednik-předseda významné slovo. Je to čestná
funkce, poradní hlas, hlas v zastupitelstvu obce. Za práci, která spočívá v
registraci vozidel, dostává Hamit sto dvacet euro měsíčně. Nic moc. Přesto se
snaží dětem zajistit vzdělání. A daří se mu to.

Od Rizi dostávám nakreslenou turecky sedící babičku, a od té nyní již velice
přátelsky podanou ruku na rozloučenou. Hamit se rozhodl pro společnou návštěvu
místní knajpy. Usedáme vedle stolu karbaníků, dávám si zdejší – nutno říci, že
dobré – malé pivo. Hamit požádá o vodu. „Ten dům, kde jsme byli, je ale
pronajatý. Na můj dům spadla bomba,“ prohodí jen tak mimochodem. To probudí moji
zvědavost. Opouštíme tedy karbaníky a jdeme na exkurzi do nedávné minulosti.
Nejdeme ale daleko. Pár dětí si hraje fotbálek na plácku před polorozbořeným
domkem. „To je můj dům,“ ukazuje predsednik Hamit. „Když spadla bomba, tak děti
naštěstí nebyly na Kosovu. A mně se jako zázrakem nic nestalo.“

Osud nikoli ve vlastních rukách

Do odjezdu autobusu, který mě odveze do kosovskoalbánské Prištiny, zbývá hodina.
Hamit se rozhoduje, že mi nadále bude dělat společnost. Vcházíme do útulné, ale
prázdné restaurace v srbské části obce. Srbská majitelka nás vidí ráda. Dostávám
dvojku skvělého vína a tradiční čevapčiči. Srbský brigádník Slobodan je student
elektrotechniky. Nad svojí existencí v Kosovu krčí rameny. „Kdybych tu měl
prácí, tak Kosovo nikdy neopustím. Jsem tu doma a miluji Kosovo.“

Obdobně se cítí doma i Hamit.

Odjíždím albánským autobusem, který málokdy v obci staví, musí se hodně mávat.
Je 13.června. Navíc pátek. Za dva dny vejde v platnost nová kosovská ústava. Pro
menšiny, tedy nejen pro Srby – natož pro Romy- tam moc práv zakotveno není. A
vláda Kosova se skládá prakticky z členů bývalé UCK, ještě nedávno trůnící na
seznamu nebezpečných teroristických organizací. Koho z dnešních milých hostitelů
zde najdu za pár měsíců?