Nikdy předtím mě nenapadlo, kolik z nás, bílých, se dívá na Romy s předsudky.
Uvědomil jsem si to až před pár lety. Poslechněte si, jak se to vlastně stalo…
Byla slunečná květnová neděle a já se, jako řada dalších poutníků, vypravil
na mariánské poutní místo Svatá hora u Příbrami. Atmosféra na místě byla
nádherná a hluboká. Sledoval jsem rodiny s dětmi, mládež i babičky v krojích,
jak se účastní mše. Pozoroval jsem nádherný oltář vykládaný zlatem a stříbrem i
sošku Madony s dítětem. Je to opravdu hluboké místo… Mše se pomalu chýlila ke
konci. Lidé seděli ve svých lavicích, někteří ještě ponořeni do modlitby a v
kostele panovalo ticho. To ticho se ale najednou proměnilo ve strnulé ticho. Kde
se vzala, tu se vzala skupinka Romů. Bylo jich asi osm a směřovali dopředu,
přímo k oltáři. To není běžné, že by někdo šel dopředu kostela během obřadu,
navíc ve chvíli ticha po přijímání, a tak jsem napjatě sledoval, co se bude dít.
Ano, nepopírám, měl jsem trochu strach. Bylo vidět, že i kněz strnul, lidé
se, někteří s viditelnými obavami, tázavě ptali „Co asi mají za lubem“? Trvalo
to možná minutu, možná dvě, ale zdálo se to jako celá věčnost.
Pocítil jsem velikou lítost
Najednou si ti Romové klekli přímo před oltář a položili tam květiny. Přišli
poděkovat, možná za uzdravení, možná za přímluvu, za nějaký dar, o který
prosili. Cítil jsem obrovské dojetí. Trochu studu, a také velikou lítost!
Kolik z nás se začne bát, nebo tvářit podezíravě, když někde zahlédne
skupinku Romů. Kolik z nás si automaticky chrání tašku s doklady, mobilem a
penězi. Kolik z nás se tváří nedůvěřivě, když u pultu krájí uzeninu romská žena,
když Rom nastoupí do městské hromadné dopravy, nebo třeba když vejde romská
rodina do supermarketu? A kolik Romů si toto naše podezírání nezaslouží. Kolik z
nich trpí našimi předsudky. Kolik z nich nedostane práci jenom pro svou barvu
pleti, přestože to jsou slušní lidé? Kolik jejich dětí má ve škole problémy
najít si kamarády jenom proto, že jsou jiné, a proto, že si rodiče nepřejí, aby
se s nimi děti kamarádily?
Děkuji, že jste!
Nikdy jsem ten problém nepocítil tak palčivě, jako právě tehdy, u oltáře na
Svaté hoře. A pocítil jsem obrovskou touhu říct jim: „Děkuji, že jste přišli.
Děkuji, že jste mi dali lekci. Děkuji, že jste takoví, jací jste…“ Jenomže jsem
měl strach. Ano, přesně ten strach jako na začátku. A tak jsem to neudělal.
Možná, že by nám všem bylo lépe, kdybychom se alespoň občas dokázali podobného
strachu zbavit. Jsem ale té rodině dodnes vděčný za to, co mi dala, co mě
naučila.
