Dne 16. 9. 2008 rozhodl Vrchní soud v Praze, že bývalí policisté Marek
Vraštil a Karel Berousek se musí omluvit rodině Danišových (matce a synovi) za
to, že v květnu roku 2003 kolem půlnoci vnikli protiprávně do jejich bytu.
Vraštil se jim musí omluvit také za to, že je napadl, a zaplatit třem členům
jejich rodiny náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 110 000 Kč.
Marek Vraštil se navíc musí omluvit paní Danišové za to, že ji v bytě napadl,
udeřil ji pěstí, strkal do ní atd.
Po jeho útoku byla čtrnáct dní v pracovní neschopnosti.
Kromě fyzického násilí častoval Vraštil paní Danišovou vulgárními výrazy, z
nichž některé měly rasistický podtext – za to se jí musí též omluvit. Synovi
náleží Vraštilova omluva dále také za to, že ho napadl, škrtil a nadával mu, v
důsledku tohoto napadení byl týden v pracovní neschopnosti. V trestním řízení
byli oba útočníci odsouzeni ze trestný čin porušování domovní svobody pouze k
podmíněným trestům. Orgány činné v trestním řízení z nevysvětlitelných důvodů
vůbec neprověřovaly indicie o možném rasovém motivu útoku, ačkoli hned od
počátku šetření věděly o rasistických nadávkách, které Vraštil použil. Z
letargie neprobudilo vyšetřující orgány ani to, že je na jejich pochybení v
trestním řízení upozorňovali právníci Ligy lidských práv, kteří rodinu po celou
dobu zastupovali. Stejně tak neteční byli i k celkem jasnému podezření, že
zejména Marek Vraštil mohl svým jednáním spáchat i další trestné činy např.
ublížení na zdraví či násilí proti skupině či jednotlivci. České soudy bývají
podle mne často přehnaně opatrné ve svém rozhodování a též značně skoupé, pokud
jde o náhradu nemajetkové újmy v penězích. Z těchto důvodů je zmíněné rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze, který nejenže správně odhalil a odsoudil rasistický
podtext nadávek, ale přiznal obětem útoku i náhradu nemajetkové újmy,
jednoznačným úspěchem.
Potud je vše dobré. Podívejme se však na celý příběh ještě jednou z jiného úhlu
a zamysleme se nad tím, jaký signál vysílá zmíněný rozsudek Vrchního soudu v
Praze. Představte si, že se něco podobného stane vám. V noci, když spíte,
vtrhnou do vašeho bytu cizí násilníci, které jste nikdy neviděli, napadnou vás a
ostatní členy vaší rodiny, budou vám nadávat a vyhrožovat. „Cikáni zkurvení, vás
by bylo nejlepší vystřílet!“ – mimo jiné i to křičel bývalý policista Vraštil,
jak potvrdily oběti jeho útoku. Jak byste se cítili? Jakou náhradu za vytrpěnou
újmu byste požadovali? Jednotlivým členům rodiny Danišových soud přiznal jako
náhradu nemajetkové újmy v penězích 50 tis., 20 tis. a 40 tis. korun. Zda toto
zadostiučinění vnímají jako dostačující také Danišovi, to mohou posoudit jen oni
sami.
Přiměřené zadostiučinění např. ve formě omluvy nebo i v penězích musí plnit
několik základních funkcí. Předně musí představovat satisfakci za to, co museli
prožít.
Další významnou funkcí náhrady nemajetkové újmy, kterou dle mého názoru české
soudy podceňují, je funkce preventivní. Rozsudek má protiprávní jednání jasně
odsoudit a odradit potenciální následovníky, kteří by snad chtěli provést něco
podobného. Rozsudek soudu v sobě odráží taktéž hodnoty, na nichž je tato
společnost vystavěna a jichž si váží. Úcta k hodnotám, jako je lidské zdraví,
život, soukromí či nedotknutelnost lidské osobnosti, se musí zrcadlit v normách,
kterými se naše společnost řídí. Jak ve světle těchto kriterií obstál rozsudek
Vrchního soudu v Praze? Odsouzení rasově motivovaných nadávek, stanovení
povinnosti obou žalovaných omluvit se příslušným členům rodiny Danišových a
povinnost žalovaného Vraštila zaplatit na náhradě nemajetkové újmy 110 000 Kč
patří k jednoznačným pozitivům tohoto rozhodnutí, ačkoli přiznaná náhrada měla
být podle mého názoru výrazně vyšší.
Kde však rozsudek kulhá daleko za tím, že by plnil výše popsané funkce? Soud
nestanovil druhému žalovanému – Berouskovi – žádnou povinnost nahradit rodině
Danišových nemajetkovou újmu. Zřejmě se mu zdálo, že když v noci někomu
protiprávně vnikne do bytu a přihlíží tomu, jak jeho „kamarád“ policista bije
jeho obyvatele a nadává jim, postačí, když se jim za to písemně omluví. Nejsem
si jist, do jaké míry je v tomto případě doporučený dopis satisfakcí pro
poškozené či jak moc odradí někoho od toho, aby jen přihlížel násilí, kterého je
svědkem. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v této části jistě neplní svou funkci
satisfakční ani preventivní. Co je ovšem nejsmutnější, vyjadřuje postoj
příslušných soudců k hodnotám, jako je soukromí či lidská důstojnost. Rozsudek
ve vztahu k žalovanému Berouskovi připomíná spíše napomenutí malého dítěte ve
smyslu, že něco takového se přece nedělá. Jenže Berousek není malé dítě, ale
bývalý policista, který spáchal trestný čin. Pouhá omluva za jeho jednání je
tedy málo.
