V pondělních Lidových novinách jsme se v
článku Romana Krištofa (LN 19. 7.)
dověděli, že Kocábovi je na vládě hej. Možná že ano, ale spíše ne. Jde-li někomu
o vlastní práci a o to, aby něco rozumného prosadil, dobře ví, jak je právě ve
vládě těžké něco prosadit.
Jsem přesvědčen, že Kocábovi o tu skutečnou práci šlo a jde.
V tom článku jsme se o jeho skutečné práci nic nedověděli. Jen o jeho
prohřešcích. Ty nemohu omlouvat, ale také nic o nich nevím. Raději se zaměřím na
skutečné výsledky práce, protože to je jediná oprávněná metoda, jak zhodnotit
člověka v jeho funkci. Něco o tom mohu říci, protože vše sleduji celkem zblízka
už po dobu asi tří měsíců – od chvíle, kdy mne Michael Kocáb požádal o
spolupráci po mé kritice, že neví, kdo je kdo mezi Romy. Nešlo o to, někoho
odsouvat mimo dění, spíše zabránit tomu, aby se prosadila nedůvěryhodnost. Ta
hraje dosti důležitou roli ve vztazích mezi Romy a majoritou.
Podívejme se tedy raději na fakta. Co se Michaelu Kocábovi podařilo prosadit?
Podařilo se mu to, co předtím jen Havlovi Podařilo se mu dosáhnout změny myšlení
alespoň u té rozumnější části společnosti, pokud jde o přínos Romů do pokladnice
společného boje za osvobození v době druhé světové války. Změna v přístupu a
vnímání veřejnosti o cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u
Kunštátu ukázala roli Romů i vztah tehdejší společnosti k nim v pravém světle.
Přispěla tak k očistnému procesu v tomto vztahu i do současnosti. Romské oběti
se tak staly oběťmi celé společnosti. Vláda na toto úsilí jenom díky Kocábovi
vynaložila i finanční prostředky, které dosud byly tabu. To se zatím nepodařilo
nikomu za uplynulých dvacet let s výjimkou prezidenta Havla, který svoji podporu
tématu cikánských koncentračních táborů v souvislosti s úsilím o změnu nazírání
společnosti na ně i Romy prokázal už v počátcích devadesátých let.
Kocáb tím udělal pro rozvoj demokracie v České republice velmi mnoho. Vztah
společnosti a její úroveň se měří podle vztahu k té nejproskribovanější menšině,
a tou jsou u nás Romové. Svým upřímným vztahem k Romům, snahou řešit jejich
neutěšené postavení i řadou konkrétních opatření zejména vůči samosprávám, kde
se problém v krystalické podobě ukazuje, prokázal dobrý a reálný tah ke
vzdálenějšímu cíli tolerantnější společnosti.
Byl první, kdo byl ochoten připustit, že Češi nemají problém s Romy, nýbrž sami
se sebou. To prokázala i diskuse kolem návrhu vládní Strategie boje proti
sociálnímu vyčleňování a v ní o sporné kapitole o Vnitřních bariérách romského
prostředí, které zde bylo považováno za příčinu nedostatků. Ukázalo se, že „romství“
nebo chcete-li identita Romů není příčinou neúspěchu programu integrace Romů do
společnosti, nýbrž že tento neúspěch je důsledkem neutěšeného stavu české
společnosti a jejího maloměšťáckého vnímání jakékoliv jinakosti.
Tento přístup, za který jsem osobně Kocábovi velmi vděčen, by těžko bylo možno
prosadit u jiného vládního činitele. Možná že tohle je teprve začátek procesu,
který musí nastolit změny společnosti v tom směru, aby dokázala jinak vnímat své
menšiny a lidská práva. Jedině přes ně lze tento boj o kultivaci společnosti
prosazovat.
„Tvrďáci“ z ODS To jsou bezpochyby důvody hodné zřetele, aby jim naslouchal i
současný premiér a jeho koaliční partneři TOP 09 a Věci veřejné. Vše nasvědčuje,
že tomu tak není. Současní „tvrďáci“ z ODS, kteří uznávají pouze individuální
práva a to, že si je má hlídat každý sám, podlehli jen svému velikášství a
momentálnímu úspěchu, který jim neumožňuje vidět pravý stav ve společnosti ani
zoufalou situaci lidí, kteří sami nedokážou změnit svůj život k důstojnějšímu
obrazu. Tito myslitelé popírají ostatně i jiné vlastní autority, které stále
přiznávají, že jsme státem sociálním a solidárním. Vlastně to potvrdil i tvrdý
technokrat Kalousek v nedávném rozhovoru – a to je co říci.
