Václav Klaus vetoval antidiskriminační zákon, neboť nerovnost, jak opět
poučuje Pozemšťany, je přirozený jev.
Antidiskriminační zákon stanoví velmi důležitá pravidla, která doposud žádný
český zákon neupravoval. V určitém okruhu právních vztahů (zaměstnání,
vzdělávání, služby, sociální a zdravotní oblast) má každý právo na rovné
zacházení a na to, aby nebyl diskriminován. Zákon zakazuje přímou diskriminaci,
tedy jednání, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází s
jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu,
národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení,
náboženského vyznání, víry či světového názoru. Jedná se opravdu o evropské
minimum, původní české legislativní úvahy a návrhy byly mnohem velkorysejší a
pokoušely se o systematičtější a širší právní úpravu podle vzoru vyspělých
západoevropských zemí, s přihlédnutím k českým specifickým problémům v oblasti
diskriminace. Již z popsaného defétistického postoje vlády vyplývá, že naplnění
případné antidiskriminační úpravy skutečným obsahem bude v praxi českých úřadů
velmi obtížné.
ČTĚTE TAKÉ
Klaus vetoval antidiskriminační zákon
Evropská antidiskriminační právní úprava je založena na hodnotě lidské
důstojnosti, kterou má každý stejnou – imigrant, žena s malými dětmi, Rom,
homosexuál, starobní důchodkyně – podle platného evropského práva nelze
připustit, aby určitými pravidly či opatřeními byla lidská důstojnost
kteréhokoli člena společnosti dotčena. Evropská antidiskriminační právní úprava
je také vysvětlena společenským zájmem na obohacení kultury, školství,
pracovního trhu i společnosti prvky jinakosti a plurality. Hodnotou současné
Evropy není hledání konsensu podle dosažené většiny, ale umožnění konverzace
různých sociálních skupin, které diskusi povedou relativně rovnoprávně. Náš
prezident, vysokoškolsky vzdělaný, relativně bohatý, mocný bílý muž, své veto
zdůvodnil tak, že většinu věcí, které antidiskriminační zákon upravuje, již
obsahují stávající právní normy, což není pravda. Prezident dále uvádí, že
antidiskriminační zákon není nutný pro transformaci příslušné evropské směrnice,
což si česká vláda a ministr spravedlnosti ani Evropská unie nemyslí. Prezident
jedním dechem říká, že Česká republika nikoho nediskriminuje, aby pak uvedl, že
se zákon snaží odstranit nerovnost, která je přirozená. Dále prezidentovi vadí,
že touto právní normou se stát snaží uzákonit dobré chování, ke kterému by nás
měla vést výchova v rodině a společenské zvyklosti. Prezident, jak je jeho
dobrým zvykem, v závěru svého stanoviska příkře zkritizoval ustanovení o přenosu
důkazního břemene v diskriminačních věcech, které již jednou jako ústavně
konformní schválil Ústavní soud a které je racionální; i dlužník musí prokázat,
že zaplatil, ačkoli jej žaluje věřitel.
Na rozdíl od prezidenta si myslím, že Česká republika vytváří prostředí pro
diskriminaci – v parlamentu je patnáct procent žen, ačkoli ve společnosti je
jich více než polovina, máme segregované romské školství, za což jsme byli
odsouzeni Evropským soudem pro lidská práva, pracující matky se obávají svému
zaměstnavateli jen naznačit, že mají děti. Antidiskriminační zákon rozhodně
nezmění společenské předsudky, ale postihne nejbrutálnější praktiky zejména v
zaměstnání, školství, v sociální a zdravotní oblasti. Cílem zákona není nastolit
materiální rovnost, ale pouze vyrovnat nezaviněné, nespravedlivé a pro
společnost nevýhodné vydělení určitých osob a v právních vztazích zakázat
porušování jejich lidské důstojnosti, která je nejen kulturní hodnotou naší
civilizace, ale i ústavně zakotveným základním právem.
