Řešení problematiky sociálního vyloučení Romů nástroji sociální práce je již
od začátku odsouzeno k nezdaru. Sociální práce některé symptomatické projevy
pouze zneviditelňuje, neodstraňuje však hlubinnou příčinu sociální vyloučenosti.
Ta bezpochyby leží v oblasti psychických existenciálních traumat a bariér.
V lednu 2012 jsem vydala v nakladatelství Blinkr
knížku,
zabývající se romskou otázkou. Jedná se o práci populárně pojatou, která však
staví na vědeckých základech.
Kniha nepřináší konkrétní návrhy na řešení „romské otázky“, ale vychází z
obecného lékařského bonmotu, že dobrá diagnóza je půlka terapie. A o dobrou
diagnózu právě usiluji. Zároveň doufám, že tato útlá knížka rozproudí skutečnou
vědeckou debatu nad věcí, debatu, kterou dosud ve vědeckých kruzích bolestně
postrádám. Právě její absence byla jedním z podstatných důvodů, proč jsem se, ač
vzděláním nikoliv psycholog, do této pro mne značně nelehké práce v jiné vědecké
oblasti, než je moje vlastní, pustila.
Úhel pohledu
„Romskou otázkou“ jsem se dostala do závěrečné polohy ve své snaze o uchopení
tématu a porozumění romské problematice vůbec, v České republice zvláště.
|
Poděkování |
| Svou předmluvou práci podpořili politik, sociolog a prognostik doc. Ing. Fedor Gál, DrSc., a psychiatr, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagog prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych. Oběma jim za to patří můj dík, ovšem obzvláště děkuji Cyrilovi Höschlovi, který byl po celou dobu, kdy jsem pracně hledala, jak dané téma uchopit, mým usilovným popouzečem a popoháněčem. Jako obzvlášť účinná metoda se ukázalo jeho rozdávání jednotlivých kapitol mého nedokončeného textu různým novinářům i kolegům s tím, že se jedná o „zásadní text“. Pod jejich palbou mi pak nezbylo nic jiného než se vzchopit a text, pro mne místy velmi osobní, a proto bolestný, dopsat. |
Protože nejsem psycholog, bylo mým největším problémem metodologické uchopení
daného problému. Spolehla jsem se proto na vedení odborníka, jehož teoretické
úvahy jsem naplnila svými poznatky.
Coby ideová kostra mi posloužila publikace známého amerického profesora
psychiatrie Irvina D. Yaloma Existenciální psychoterapie, v níž se autor zabývá
čtyřmi velkými tématy lidského života – smrtí, svobodou, existenciální izolací a
absencí smyslu života. „Romská otázka“ se k Romům vztahuje v Yalomem
definovaných okruzích, a to zejména s ohledem na životní pocity české a
slovenské romské komunity.
Ve svém výkladu užívám ve skloubené podobě širších poznatků práva, která jsou
mým vlastním oborem, filosofie i psychologie, stejně jako faktu, že jak z titulu
„romské manželky“, po rozvodu z titulu „matky romského dítěte“, ale zejména z
titulu někdejší romské političky jsem měla přístup i do nejintimnějších sfér
romské komunity.
Zároveň však usiluji o zachování racionálního odstupu, umožňujícího i
emocionálně vypjaté osobní zkušenosti intelektuálně analyzovat, uvést do zcela
nových logických souvislostí a nastínit východiska pro skutečná řešení soužití
romské menšiny a majoritní společnosti.
Východiskem pro řešení vztahu české majoritní společnosti a Romů je teze, že
Romové se musí vypořádat se základními existenciálními úzkostmi, způsobenými po
tisíciletí trvajícím ohrožením jejich duševní integrity i nejistotou fyzického
přežití, kterými jsou setrvale stíháni. Musí přijmout svůj osud a fakt, že jsou
Romové.
Teprve na základě tohoto vlastního sebepřijetí mohou začít pracovat na
odstranění všech svých determinujících úzkostí, které opakovaně prožívá každá
generace, vystavovaná vždy znovu a znovu existenciálnímu ohrožení;
transgenerační přenos úzkostí minulých generací pak úzkosti a traumata nově
přicházejících generací opakovaně posiluje. Výsledkem dnešního stavu romské
populace je posttraumatická stresová porucha, jíž trpí celé generace Romů, a
která ve značné míře ovlivňuje jejich chování.
Posttraumatická stresová porucha
Tato porucha a přenos vzorců chování v rámci rodiny jsou dobře známé a velmi
dobře zmapované u obětí židovského holocaustu, ba i u obětí arménské genocidy z
let 1915 – 1918. Z výzkumů vyplývá, že u potomků židovského holocaustu se
objevují psychická traumata, charakterizovaná zejména „nespecifikovanou
zranitelností“ ještě ve třetí generaci.
U Romů se o žádnou takovouto analýzu nikdo z psychologů, psychiatrů či
historiků nepokusil, ačkoliv Romové osud Židů za 2. světové války plně sdíleli.
Navíc důsledkem romského utrpení nebyl vznik samostatného státu tak, jak se to
stalo v případě Izraele, ale po hrůzách II. světové války pro Romy následovalo
další utrpení a pokusy o úplnou kulturní a národností asimilaci, která trvala po
celou dobu komunistického režimu.
"Kvůli zmírnění
existenciálně stresujících faktorů si Romové osvojili určité vzorce chování,
nedovolující jim vyjít z jejich sociálního vyloučení."
Následný nástup demokracie pak pro Romy neznamenal tutéž naději a vznik týchž
příležitostí jako pro Čechy, ale naopak jim přinesl úplnou ztrátu sociálních
jistot, především ztrátu zaměstnání a také nikoliv četné, leč s úpornou
pravidelností se opakující rasově motivované útoky, mající často zcela fatální
smrtelné důsledky.
Proto je poměrně logické, že velmi často neadekvátní a pro Čechy
nepochopitelné jednání Romů je důsledkem nikoliv přímé příčiny, ale výslednicí
mnoha předchozích zkušeností a existenciálních utrpení, kterým byli vystaveni.
Kvůli zmírnění existenciálně stresujících faktorů si Romové osvojili určité
vzorce chování, nedovolující jim vyjít z jejich sociálního vyloučení. Tyto
vzorce chování jim ovšem na druhé straně garantují zachování duševní integrity,
která se jeví jako zásadní pozitivní faktor přežití na úrovni skupinové i
individuální. Bohužel tyto vzorce bývají často neslučitelné s obecnými hodnotami
majoritní společnosti.
Sociálně-patologické chování Romů však má pro ně samotné zásadní pozitivní
význam, neboť sytí jejich psychické potřeby a dává jim možnost žít při zachování
osobní integrity. Je proto zcela neadekvátní usilovat o odstranění těchto vzorců
chování bez odstranění příčin, které tyto jednání vyvolaly a které je i nadále
sytí.
Výklad pak dochází k závěrům, že řešení problematiky sociálního vyloučení
Romů nástroji sociální práce je již od začátku odsouzeno k nezdaru, neboť
sociální práce některé symptomatické projevy pouze zneviditelňuje, neodstraňuje
však hlubinnou příčinu sociální vyloučenosti.
Ta bezpochyby leží v oblasti psychických existenciálních traumat a bariér,
která tato traumata stavějí. Protože je všeobecně známo, že nikdo nemůže být sám
sobě terapeutem, je zřejmé, že chtít po Romech, aby tyto bariéry překonali sami
svou vlastní vůlí, je zcela nerealistické.
Nové řešení staré otázky
To, že příčiny sociálního vyloučení Romů leží zcela jinde, potvrzuje i
jednoznačný fakt, že přes obrovské úsilí všech vlád, které se romskou otázkou od
roku 1989 zabývaly, tyto snahy nepřinesly prakticky žádný efekt a rozhodně
nepřinesly systémové zlepšení. Naopak, výsledkem těchto snah je národnostní
napětí, vzrůstající anticiganismus a naprostá neschopnost převážné části Romů
začlenit se do majoritní společnosti.
"Směr
ukazující řešení „romské otázky“ je aplikovatelný v celé Evropě nejen ve vztahu
k Romům, ale je možno jej do určité míry vztáhnout i na problematiku imigrantů."
Postupy prosazované a provozované vůči Romům vládou České republiky jsou
naprosto neúčinné. Vycházejí totiž z toho, že problém Romů je problémem
sociálním. Sociální vyloučení je však pouze důsledek situace, v níž se Romové po
staletí nacházejí.
Ve své práci přináším nové paradigma, umožňující vytvořit východisko k
hledání jiných strategií pro řešení romské otázky, strategií s reálnou nadějí na
skutečný a trvalý úspěch. Směr ukazující řešení „romské otázky“ je aplikovatelný
v celé Evropě nejen ve vztahu k Romům, ale je možno jej do určité míry vztáhnout
i na problematiku imigrantů, zejména z jiných kulturních a náboženských oblastí.
Jeho ekvivalenty je možné extrahovat i pro porozumění dalším národnostním
konfliktům.
Jsem si vědoma toho, že najít skutečné řešení je zcela nad úkol jedné osoby.
Proto předkládám tuto svou knížku odborné veřejnosti a doufám, že se mými tezemi
bude nejenom kriticky zabývat, ale především začne na základě nastíněného směru
hledat způsoby, jak romskou otázku nejen řešit, ale skutečně vyřešit.
