Můj děd byl světský, rodina mé matky před první válkou „od gávy ku gávě
fornovala“ (od vesnice k vesnici v maringotkách jezdila) a já jsem měl – a nejen
proto – vždy rád Romy. A teď mám rád i policajty, i když mě dvacet let naháněli.
Ještě raději mám ale právní stát. Proto jsem nepodpořil petici za svobodu pro
Martina Barkóciho, Roma a bývalého policistu. O vině a trestu rozhoduje soud!
Barkóci byl odsouzen, asi nespravedlivě, ke třem letům vězení. Prý kryl dva
Romy. Ti kvůli drogám v Karlových Varech v roce 2007 zbili dva muže, Roma a
Neroma.
Nerom byl ale osobou jednající ve prospěch policie, něco jako agent-provokatér.
A za to krysaření, tahání se s fízly, ho chtěl někdo vlastnoručně sejmout, jako
tu Máňu. S touto morálkou před sto lety sympatizoval i můj otec,
anarchokomunista.
Policista ve službě Barkóci ale na místo přijel až po mlácení. A soud pak vyšel
jen z výpovědi utajeného svědka. Předtím tam padaly výroky o bílých sviních. Už
předseda senátu Vrchního soudu Jiří Lněnička ale neuznal rasistickou motivaci
jednání policisty Barkóciho. Odsouzen byl za to, že prý útočící Romy kryl.
Ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová podala nyní Nejvyššímu soudu stížnost
pro porušení zákona. Krajský soud v Plzni a odvolací Vrchní soud v Praze
Barkóciho odsoudily ke třem letům vězení. Podle ministryně ale porušily zákon,
rozsudek podle ní spočívá na nesprávném posouzení skutku.
To samo o sobě vítám, Nejvyšší soud za místopředsednictví Pavla Kučery, který je
v přátelském spojení s ministryní Kovářovou, jistě vinu či spíše nevinu Martina
Barkóciho znovu řádně posoudí a rozhodne o její stížnosti. V souladu se zákonem
ministryně nařídila jeho propuštění z vězení, tedy přerušení výkonu trestu.
Všimla by si ministryně rozsudku, kdyby se za Barkóciho nezvedla vlna
solidarity, od policajtů a Romů, ale i od gádžů, ba i od jednoho senátora? A
proč stížnost k porušení zákona smí podle zákona podávat jen ministryně, nikdo
jiný? Co takhle dát možnost ji podat státnímu zástupci? To by ovšem musel být
nezávislý na vládě.
Když nahrazovala Francie před dvěma sty lety feudální moc buržoazní demokracií,
hodně stavěla na vládě a ministrech. V justici tam měli prezident republiky a
ministr spravedlnosti velkou působnost. V posledních letech o ni přicházejí
nejen ve Francii. O amnestii i u nás už nerozhoduje jen prezident, ale spolu s
ním i vláda. A pravomoc ministra při promíjení trestů vyhošťovaných cizinců, při
řízení o milostech, při řízení o stížnosti pro porušení zákona a při vydávání
osob a předávání věcí se oslabuje, ba ze zákonů mizí. Snad jednou zmizí úplně.
To všechno píšu věda, že Martin Barkóci je možná nevinen, nebo že jeho vina je
menší, než rozhodly dva soudy. A že justiční revize takových případů je nutná.
KAM DÁL?
