Když se trochu uskromníme, už to nezvládneme aneb reformy

V médiích tolik diskutované reformy současné vlády jsou pro mnohé z nás stále
trochu nejasným pojmem. Pořád dokola můžeme číst a slyšet, že jsou nutné a
nevyhnutelné, ale že jejich současná podoba nemá vždy žádoucí charakter. V čem
vlastně ty slavné reformy spočívají? A zejména: Jak se dotknou jednotlivých
skupin obyvatel?

Nejzranitelnější jsou první na ráně

Prakticky jediní, kdo výrazněji protestovali proti reformám již v průběhu
minulého roku, byli zdravotně postižení, kterých se také reformy dotýkají
nejvíce. Jejich životní situace navíc mnohdy skutečně neumožňuje, aby se
„starali sami o sebe“. Podporu společnosti ve formě finančního zabezpečení
opravdu potřebují, protože se vlastní vůlí nemohou svého postižení zbavit.
Pořádali demonstrace, snažili se společnost na svou tíživou situaci upozorňovat
i články v tisku a na různých internetových portálech. Zdá se však, že jejich
snažení zůstalo bez větší odezvy.

Třicetiletý Jiří je zdravotně postižený a nemůže se pohybovat bez vozíku. Co
se reforem týká, má poměrně jasno. Tvrdí, že reformy ministra Drábka jsou jako
tsunami. Některé jejich dopady uvidí i naprosto nezúčastněný člověk, jiné se
týkají jen určitého segmentu zdravotně postižených: „V mém případě došlo k velmi
nemilému snížení příspěvku na mobilitu. Tato dávka oproti minulému roku poklesla
zhruba o tři tisíce korun. Jsem zdravotně postižený třetího stupně, a tak je
auto pro mě jakousi náhradou nefungujících nohou,“ vysvětluje a dodává, že ceny
benzinu se zvyšují, ale tato dávka nahrazující příspěvek na provoz motorového
vozidla se od dob svého vzniku nevalorizovala.

Na druhou stranu však díky reformě má na příspěvek na mobilitu nárok mnohem
víc lidí. Prakticky každý, kdo vlastní kartu ZTP nebo ZTP/P má na tento
příspěvek nárok. Dříve jej dostávali pouze lidé s vadami nosného aparátu. Jiří
tuto změnu rozhořčeně komentuje: „Kam se poděla adresnost dávek?“

Nedostupné pomůcky

A dále vypočítává, které reformy se dotknou dalších zdravotně postižených.
Například nevidomí nyní nebudou mít hrazené náklady na počítačové kurzy.
Dostanou upravený počítač, počítač s hlasovým výstupem, ale zaškolení na tento
typ počítačů není v legislativě započítané.

Tato vláda odebírá handicapovaným přístup ke kompenzačním pomůckám. Nyní podle
zákona musíte mít 10 % z ceny příslušné pomůcky, jinak pomůcku nedostanete.
„Celá filozofie kompenzačních pomůcek byla panem ministrem Drábkem narušena.
Komunita zdravotně postižených je komunitou, ve které je mnoho nemajetných. Z
toho vyplývá, že také mnoho zdravotně postižených nebude mít přístup k pomůcce a
bude muset třeba zůstat doma. Drábkovy reformy zde působí destruktivně nejen ve
smyslu snižování dávek a příspěvků, ale také ve formě destrukce dostupnosti
kompenzačních pomůcek a péče,“ popisuje Jiří.

Aby toho nebylo málo, dochází k systematické likvidaci sociálních služeb jako
takových. Ministerstvo snížilo krajům dotace o 10 %, kraje poté nadále snižovaly
přidělené dotace, takže se nakonec nedostalo a nedostává na mnoho služeb. V
ohrožení je například raná péče, různé stacionáře a další střediska péče o
zdravotně postižené. Handicapovaní nedostávají péči v místě, ve kterém byli
zvyklí, a musejí často cestovat do mnohem větších dálek: „Takový nevidomý,
nepohyblivý, nebo těžko se pohybující je poté od služby odstřižený a nemá
patřičnou péči, kterou by ke svému postižení potřeboval. Ministerstvo za pomoci
krajů způsobilo rozval péče o handicapované. Něco, co se tady budovalo léta, je
nyní ničeno během několika měsíců,“ vysvětluje rozhořčeně Jiří, který jednotlivé
sociální reformy pečlivě studuje, komunikuje s lidmi, kterých se také dotýkají a
snaží se upozorňovat ne jejich dopady.

Změny se týkají i lidí, kteří trpí celiakií. „Pokud například musíte ze
zdravotních důvodů jíst speciální typy potravin, například bezlepkovou dietu,
není v zákoně přesně ošetřeno, zda bude nadále vyplácen příspěvek na tuto
stravu. Je tu pouze příslib ministra, že snad někdy to bude řešit VZP, která
dané potraviny vyhlásí za hrazené z pojištění. Tento zmatek je velmi nepříjemný
právě pro bezlepkáře a další lidi. Opět je více myšleno na peníze než na zdraví
lidí. Pojídáním nevhodných potravin může totiž dojít ke kolapsu organismu.“
uzavírá Jiří a ještě dodává, že vinou změny zákona musejí chráněné dílny
omezovat svoji činnost a propouštět zaměstnance, aby nezkrachovaly. Ze zhruba 40
000 handicapovaných, kteří jsou zde zaměstnáváni, se mohou stát další
nezaměstnaní, kteří nenajdou žádnou práci.

I matky samoživitelky nemají kde ubírat

Další skupinou, která se se současnými sociálními reformami může ocitnout na
samém dně, jsou matky samoživitelky, pečující o zdravotně postižené děti. Ty od
ledna tohoto roku přicházejí měsíčně až o 5000 korun. Ztratily totiž nárok na
„speciální typ“ mateřské a zůstal jim pouze příspěvek na péči. Je třeba si
uvědomit, že se jedná o děti, které mají zvýšené náklady na živobytí. Jejich
matky se musejí starat o své postižené děti. Nemohou jít do práce, přesto byly
poslány na hranici existence. Rehabilitace, doprava a další péče o děti je
značně nákladná. A například děti s vadami srdce jsou z jakékoli pomoci
vyškrtnuté úplně, jsou brané podle nového zákona jako děti zdravé, i když
nemohou do školek a matky se o ně musejí starat.

Nelehká situace zdravotně postižených a těch, kteří pečují o zdravotně
postižené děti, je umocněna dalším fenoménem, který se týká mnoha skupin
obyvatel. A to je zvýšení snížené sazby daně z přidané hodnoty.

Daň z přidané hodnoty – daň chudých

V rámci reforem současné vlády však kromě tzv. sociálních reforem došlo také ke
zvýšení sazby daně z přidané hodnoty. Hovoří se o tom, že tato změna poznamenala
negativně rozpočty českých domácností a není se čemu divit, jelikož snížená
sazba DPH se zvýšila z deseti na čtrnáct procent. Zdražilo zboží a služby,
zařazené dosud ve snížené sazbě DPH. Jde zejména o potraviny, nealkoholické
nápoje, vodné a stočné, teplo, městskou dopravu, knihy, časopisy a noviny,
ubytovací služby, vstupné na kulturní akce, léky a zdravotnické pomůcky, dětské
pleny či stavební práce.

Zvýšení sazby daně z přidané hodnoty je velmi důležitá okolnost, které se
nepřipisuje dostatečný význam, přestože může výrazně změnit životy mnoha lidí,
kteří se díky tomu dostanou na samé existenční dno. Ne nadarmo se dani z přidané
hodnoty říká daň chudých, neboť právě nemajetné nejvíce postihuje, je-li zvýšena
v případě základních potravin, ubytování a cen energií. To jsou položky v
rozpočtu domácností, které ani při nejlepší vůli nelze obejít nebo snížit.

Lidé, kteří nežijí na hranici existenční nouze, se často domnívají, že stačí,
aby se výdaje domácností trochu omezily. Jenže se ukazuje, že v některých
případech už není kde ubírat. Na konkrétním příkladě Ivana a Růženy se můžeme
přesvědčit, že těch „několik set korun“, o které se jejich rodinný rozpočet
navýšil, způsobilo v jejich životech radikální změny.

Z ubytovny na azyl

Ivan s Růženou už mnoho let žijí na hranici chudoby. Nemají vlastní byt a
protože jsou Romové, jen velmi těžko shánějí nájemní bydlení. Poslední tři roky
bydleli v ubytovně, kde platili za jednu místnost dvanáct tisíc korun. Ivanův
čistý příjem v zaměstnání byl jedenáct tisíc korun, přivydělá si však prací o
víkendech a ve volných dnech, stejně tak jako Růžena dokáže několik tisíc
měsíčně vydělat uklízením. Od státu žádné peníze, stejně jako mnoho dalších
rodin, nepobírají, mají k tomu své důvody. Mají tři děti, nejmladšímu je pět
let.

Poslední tři roky se několikrát snažili získat bydlení, ale marně. Na ubytovně
sice nebyli nijak zvlášť spokojení, ale zdálo se, že jejich situace je
stabilizovaná, udrželi se tam několik let. S lednem 2012 však přišla zásadní
změna. Spolu se zvýšením DPH se zvýšil i poplatek za ubytovnu z dvanácti na
čtrnáct tisíc. To se pro rodinu ukázalo jako likvidační, neboť zároveň se
zvýšily i ceny základních potravin a v rodinném rozpočtu se už nenašlo dostatek
financí k zaplacení bydlení: „Loni se nám občas podařilo vyšetřit i pár korun do
dalšího měsíce, když se nám podařilo vydělat dost peněz, letos jsme nebyli
schopní ubytovnu zaplatit,“ vysvětluje Růžena ve společné kuchyni azylového
domu, kam se spolu s dětmi přestěhovala. Azylový dům se ukázal jako záchrana, má
to ovšem háček. Může v něm být jen se svými dětmi, Ivan je má právo odpoledne
navštěvovat, ale přespávat tam nesmí.

Kuchyň je zde společná, sdílená spolu s dalšími rodinami. Růžena trochu brblá,
že v ní musí stále uklízet i za ostatní, protože ona v tom nepořádku žít
nedokáže, a opravdu během dne stále kuchyň opečovává, jako by byla její vlastní.
Místnost, kterou Růžena obývá se svými dětmi, má deset metrů čtverečních. Ivan
je zde právě na návštěvě, ale ještě neví, kde dnes bude trávit noc. Nastalá
situace z něj udělala napůl bezdomovce. Přespává po příbuzných, na ubytovnách,
kde se dá. Prosí mě, když jejich situaci probíráme, zda bych nevěděla o nějaké
práci, klidně i na nějaký čas v zahraničí, aby vydělal dostatek peněz a svou
rodinu z této prekérní situace dostal.

Stres, který nenadálé stěhování a změna způsobily, se podepsal i na Ivanově
zdravotním stavu. Začal trpět žaludečními potížemi, zvrací krev. Celé odpoledne
probíráme jejich situaci, oba se snaží nalézt nějaké východisko, ale zdá se, že
není.

Bude lépe?

Kromě toho, že rodina se tímto rozdělila, představuje bydlení v azylovém domě
řadu dalších omezení. Od společně sdílených prostor, přes kontroly návštěv,
nemožnost přijímat kohokoliv po sedmé hodině večerní, až po povinnost účastnit
se společných aktivit každé dopoledne. Růžena by se bez sociální péče tohoto
druhu obešla. Jediné co potřebuje je, aby její rodina měla dostatečný příjem.
Nepotřebuje se učit, jak zacházet s rodinným rozpočtem, potřebuje jen, aby plat
jejího muže a její dohromady pokryly rodinné náklady.

Ptají se mě, zda si myslím, že se situace zlepší. Zhoršily se totiž i možnosti
zaměstnání, Růžena nějakou dobu nemohla najít práci. Momentálně uklízí na jedné
fakultěm a když se ptám, jak k zaměstnání přišla, směje se: „Byla jsem už
zoufalá, majitel ubytovny nám vypnul elektriku, protože jsme nezaplatili celý
nájem a já chodila po městě a vlezla jsem do každé oficiálně vypadající budovy a
ptala jsem se jich, jestli neshánějí uklízečku, až mi tam řekli, že mě
zaměstnají. Vstávám ve čtyři ráno, abych se mohla vrátit na snídani domů,
vypravit děti do školy a postarat se o malýho,“ popisuje zjevně vděčná za tuto
možnost. „Čistýho tam mám tři tisíce, není to sice moc peněz, ale na ulici je
nenajdu,“ dodává.

Na jejich dotazy týkající se vývoje, nedokážu odpovědět. Teorie stran receptů na
řešení ekonomické krize a zadlužení států se totiž velmi různí. Podle jedněch
jsou úsporná opatření, která dopadnou právě na takové rodiny, cestou do ještě
hlubší krize, podle jiných jsou nevyhnutelná.

Jak je to s receptem na krizi, jsou reformy nevyhnutelné?

Podle řady ekonomů nejsou receptem na současnou hospodářskou krizi úsporná
opatření, tedy škrty v sociální oblasti, ale je třeba hledat úspory jinde.
Například v potírání korupce, daňových úniků a šedé ekonomiky. Ve chvíli, kdy se
přestane investovat do podpory vzdělání, malých a středních podniků či
infrastruktury, které pomáhají dlouhodobému růstu, se totiž vytváří takzvaný
investiční dluh. Lidé se navíc dostanou do neschopnosti splácet své závazky,
například hypotéky, což má v důsledku velmi negativní dopad na ekonomiku celé
země.

Je tedy třeba položit si otázku, do jaké míry mohou škrty, které se dotknou
nejvíce zdravotně postižených a nejchudších skupin obyvatel, zachránit český
rozpočet. Na nejrůznější sociální dávky připadá necelých devět procent státního
rozpočtu. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že i poměrně malé částky, o které jsou
nyní příjemci dávek ukráceni, zpomalují ekonomiku, zdá se, že škrty a reformy
mohou skutečně současnou krizi spíše prohloubit, než aby ji překonaly.

Budeme-li tedy konkrétní, jak se osudy Jiřího, Růženy a Ivana a jim podobných
promítnou do současné krize? Vládní reformy těmto lidem změnily život. Ve
chvíli, kdy kvůli vyšším cenám či nižším příspěvkům nedokáží uhradit nájem, se
mohou také ocitnout na ulici. To je ten nejhorší scénář a v důsledku znamená i
velkou zátěž pro společnost, protože by se tito lidé stali příjemci další
všemožné pomoci. Děti by například skončily v ústavní péči, což je pro stát
velmi nákladné. Ale i pokud se jim podaří udržet se v záchranné síti, sníží
zákonitě svou spotřebu. Budou nakupovat méně jídla, budou spíše vybírat levnější
potraviny, což v praxi znamená, že jídelníček se bude sestávat zejména z jídel z
mouky a brambor. Budou šetřit na nákupu ošacení a všeho, co může narušit napjatý
rozpočet domácnosti. Nebudou samozřejmě využívat žádných „zbytečných“ služeb.

Nejen oni, ale všichni ti, kterým se sníží standard, budou šetřit, kde se dá.
Střední vrstvy budou méně chodit k holiči, nebudou si objednávat nikoho na mytí
oken, pomoc v domácnosti, apod. To způsobí krach některých společností a zvýší
se nezaměstnanost.

Před touto spirálou varují četní ekonomové. Může totiž znamenat začátek mnohem
hlubší krize, než jaké jsme dosud byli svědky.