Když miluješ, není co řešit

Dnes už to není nic neobvyklého. Alespoň ve velkých městech určitě. Snědý
arabský klučina drží za ruku modrookou zrzku, Afroameričanka s copánky se u
tramvajové zastávky objímá s blonďákem. I během prvního máje (lásky to času) to
na Petříně začíná vypadat poněkud pestřeji. Láska stírá kulturní rozdíly,
překonává stereotypy a sbližuje lidi, kteří by se možná nikdy nepotkali. Jak ale
na „exotické“ partnery pohlížejí přátelé, rodina, blízcí?

S otevřením hranic, vstupem do Evropské unie a možností cestování za studiem
či za prací i v dříve národnostně homogenním Česku přibývá párů národnostně a
etnicky smíšených. Podle letošních údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ) žije
legálně v tuzemsku téměř půl milionů cizinců. Nejčastěji jsou to Ukrajinci,
následují Slováci a Vietnamci. Ve skutečnosti však číslo bude ještě mnohem vyšší
– nelegální přistěhovalci ani lidé, již obdrželi české občanství, totiž
samozřejmě zahrnuti nejsou. Ukrajinská i vietnamská komunita jsou víceméně
(minimálně v první vlně) velice uzavřené, jejich život je často podřízen práci a
vydělávání peněz pro rodinu stále zůstávající v rodné zemi. U Slováků, s nimiž
jsme ještě před necelými osmnácti lety tvořili jeden stát, se zase nedá mluvit o
zásadních kulturních rozdílech či jazykové bariéře. S kým tedy mladí Češi chodí?
Se studenty přijíždějícími přes nejrůznější stipendijní programy – jen díky
nejznámějšímu evropskému programu Erasmus dorazí ročně kolem čtyř tisíc mladých
mužů a žen. Další možností jsou pak azylanti nebo jejich potomci či cizinci mimo
výše jmenované skupiny. A tady už je situace mnohem zajímavější pro všechny
zúčastněné.

***

Zdeňkovi a Marině je čtyřiadvacet, oba studují vysokou školu. Na gymnáziu
spolu chodili do stejné třídy. Každý se ale kamarádil s jinou partou lidí.
Zdeněk prý ani nevěděl, že Marina je původem z Arménie. Na konci prvního ročníku
se ale dali dohromady. „Devatenáctého června oslavíme osmileté výročí,“ říká s
hrdostí mladá studentka s krásnými zrzavými vlasy, která žije v Česku už dvanáct
let.

* Téměř celý první ročník na gymnáziu jste o sobě moc nevěděli. Co vás
nakonec dalo dohromady?

M: Zaregistrovala jsem, že Zdeněk existuje, ale jinak jsem si ho vůbec
nevšímala. Pak jsme se jednou společně se spolužákama v hospodě bavili o
Kmotrovi od Maria Puza. Hned nato mi Zdeněk tu knížku přinesl, protože věděl, že
si ji chci přečíst. To bylo už ke konci školního roku. Když jsem začala Kmotra
číst, se Zdeňkem jsme tak našli společné téma. Věděl, že na mě musí přes knížky.

Z: To je pravda, věděl jsem, že je chytrá. Marina pro mě ale hlavně
představovala úplně jiný typ holky, než na které jsem byl zvyklý. Jinak se
chovala, byla daleko temperamentnější a živelnější než ostatní, měla specifický
způsob oblékání. Imponovalo mi to a později i přitahovalo.

* Co okolí, spolužáci, rodiče? Řešili váš vztah? To, že máte každý jiné
kořeny, rozdílné kulturní zázemí?

M: My jsme to ve třídě asi půl roku tajili. To víte, v pubertě začít chodit s
někým ze třídy – to je pomalu bráno jako incest. Rodiče Zdeňka ale přijali
naprosto otevřeně. Čekali, že si jednou přivedu pravděpodobně českého kluka. Já
se s místními Armény stýkám poměrně krátkou dobu. Myslím si, že stejně tak jsem
byla přijata i Zdeňkovými rodiči.

Z: Mě Marinini rodiče přijali bezvadně.

* Co se ti líbí na českých klucích nejvíce?

M: Jsou úplným opakem Arménů. Myslím si, že jsou hlavně rozvážní a klidní, to
mi vyhovuje ze všeho nejvíc. Muži od nás z Arménie jsou někdy až přespříliš
temperamentní a výbušní. I co se týče fyzické přitažlivosti dávám přednost
českým mužům.

* Vy sami na sobě spatřujete nějaké kulturní rozdíly?

Z: Určitě. Marina vyrůstala úplně v jiných pohádkách, jiných večerníčcích, v
jiné hudbě. To se nepochybně v tom soužití nějak promítne. O to to ale bylo a
stále je zajímavější. Pořád máme jeden na druhém co poznávat.

M: My jsme to na sobě začali poznávat později. V šestnácti, kdy jsme spolu
začali chodit, se prostě zamilujete a neřešíte kulturní rozdíly. To přišlo až
tak kolem dvacátých narozenin. S těmi odlišnostmi se setkáváme poměrně denně.
Například když se opije Zdeněk, je klidný, hodný, až lísavý. Opijí-li se ale
naši Arméni, to je třeba připravit se na vše možné i nemožné.