Já si myslím, že přinejmenším všichni školáci, a to od prvňáčků až po ty skoro dospělé, se na ně těší. Prázdniny – to není jen volno od školy. To je také léto, sluníčko, borůvky, tábory, dobrodružství, nová přátelství a samožřejmě i prá-zdninové lásky… Opravdu si všechny děti užijí skvělé prázdniny? Obávám se, že nikoliv.
Okolo dvaceti tisíc dětí vyrůstá v různých typech ústavních zařízení. Jaké prázdniny mají tyto děti? Dětské domovy se jistě snaží pro své děti, které o prázdninách v zařízeních zůstávají, připravit hezký program.
Pořádají pro ně tábory, jezdí na výlety a dostanou se i k moři.
Jinak na tom bývají děti, které si na část prázdnin „vypůjčí“ jejich rodina. Po návratu si dva romští kluci líčili své zážitky. Petr byl u svého tatínka, který bydlí na okraji menšího městečka.
V okolí žije ještě pár příbuzných romských rodin. Petr trávil většinu dne s bratranci u řeky. Jedli, když měli hlad, domů chodili, až když se setmělo, a po večerech se ještě společně klábosilo, zpívalo a tancovalo. Vychovatelky si sice stěžovaly, že po návratu od táty je Petr jak z divokých vajec, ale Petr si prázdniny u táty moc užil a dělal si reálnou naději, že by se mohl k tátovi vrátit nastálo. Pavlík měl jinou zkušenost. Jeho máma žila u příbuzných v jedné místnosti v Praze. V okolí nebylo žádné vhodné místo pro hry desetiletého osamělého romského kluka. Jednou se Pavlík vydal na dětské hřiště. Jenže co tam sám má dělat? Snažil se skamarádit s menšími kluky, co si hráli na houpačce. Ale se zlou se potázal. Jen co se k nim přiblížil, přihnala se k němu jejich máma a na Pavlíka začala křičet, ať si dětí nevšímá a táhne pryč. Pavlík se vrátil domů. Zbytek času, který měl být s mámou, proseděl vedle ní v zakouřené místnosti. Nikdo se o něj nezajímal. V bytě se neustále střídali noví a noví lidé, hádali se, občas poprali a Pavlík se jich bál. Celou dobu se nudil. Jedinou zábavou mu byla zapnutá televize, na kterou se mohl dívat od rána do hluboké noci. Opravdu se těšil zpátky do dětského domova. Tam mu aspoň v noci nebylo špatně od žaludku z cigaretového dýmu, kterého byl mámin byt plný.
Některé děti si užijí část prázdnin s lidmi, kteří si je berou na takzvanou hostitelskou péči. Adélka a Verunka byly romské sestřičky. Byly poprvé na táboře a tam se seznámily s dospělou vedoucí Jitkou. A byla z toho oboustranná láska na první pohled. Když se loučily, oplakaly to všechny. Vedoucí by si ráda vzala holky do pěstounské péče, ale nešlo to. A tak si je brávala občas na víkendy a na co nejdelší dobu o prázdninách. Ten čas, kdy byly Adélka s Verunkou u Jitky, využily společně maximálně. Chodily nejen na výlety, ale i do kina či do cukrárny. Holky se učily vařit a starat se o domácnost. V koupelně se cachtaly ve vaně nekonečně dlouho, myly si vlasy, líčily se a zkoušely si spousty různých účesů. Díky Jitčině povzbuzování dokončily základní školu a nastoupily na učební obor v blízkosti Jitčina bydliště.
Existují také děti, které už s dětským domovem na prázdniny nejezdí. To jsou děti, které se dostaly do adopce nebo do pěstounské péče. Mají teď novou maminku a tatínka. Jejich život je najednou úplně jiný. Někdo se totiž zrovna o ně osobně zajímá. A nejen dneska, také zítra, za rok, za deset let… Mají někoho, kdo obdivuje, co už se naučily a co se jim povedlo. Mají někoho, kvůli komu má cenu se snažit něco naučit a něco dokázat. Madlenka s Janičkou byly romské sestry a do nové rodiny se dostaly až v sedmi letech. Zpočátku je nic nebavilo. Pořád se nudily a z nudy zlobily. Neuměly nic, ani si hrát. A protože přišly do rodiny před prázdninami, čekaly je dva měsíce dobrodružství. Hned na začátku prázdnin si celá rodina vyrazila na dovolenou na kolech. Holky jezdily pomalu, opatrně a do každého kopce kola tlačily. Ale stále se zlepšovaly. Jezdily po jižních Čechách od rybníka k rybníku. Tam se naučily nebát vody a posléze dokázaly udělat i pár temp. Vyzkoušely si i pádlovaní v kanoi. Večer seděly u ohně, zpívaly písničky a poslouchaly příběhy, které jim nová maminka vyprávěla. V noci spaly ve stanu. Ohromně se jim zvedlo sebevědomí z toho, co dokázaly. Těšily se do školy, až se budou moci pochlubit paní učitelce, co zažily. Ale jejich maminka ví, že se díky společně prožitým prázdninám také naučily mít rády své nové rodiče a důvěřovat jim ve všech náročných situacích. A to je to, co je důležité.
