Karel Hvížďala: Prestižní média musí bourat stereotypy

Stereotypů se nikdy nezbavíme, patří k základním nástrojům žurnalistiky. V
posledních měsících jsme svědky stále stereotypnějšího a většinou negativního
zobrazování Romů a příslušníků dalších menšin. Je to příčina probíhající krize
nebo neexistence nebo nedodržování etických kodexů v redakcích? Jak by měla
média s těmito stereotypy nakládat a jak je máme my jako čtenáři přijímat? O tom
všem je tento rozhovor s novinářem a spisovatelem Karlem Hvížďalou.

V posledních měsících se v českých médiích stále častěji objevují případy,
kdy je uváděna etnicita Romů i v případech, kdy pro událost, která je v článku
popisovaná, nemá žádný význam (krádeže, rvačky, vandalismus). Jsou tím
posilovány už tak dost silné negativní stereotypy veřejnosti o Romech. Kde
vidíte příčiny toho, proč se tak děje?

Jde evidentně o projev xenofobie, byť třeba jen latentní a ne zcela vědomé či
přiznané. Tolerance k jinakosti představuje kulturní výkon, kterého je schopen
jen člověk a musí se mu učit. Jak víme z přírody, xenofobie je přirozená
vlastnost živých tvorů: zrzaví mravenci bojují s černými, srny zabíjí srnečky
albíny, či dají-li děti hajného kolouškovi na krk červenou mašli, ostatní srnci
kolouška ubodají svými parohy.

Základy stereotypů je třeba hledat ve výchově v rodině, ve školách i v chování
lidí, kteří ve společnosti vytvářejí vzory, a tím společnost kultivují nebo
naopak negativní stereotypy tradují dál: Vzpomeňme na minulého premiéra, jak se
vyjádřil o předsedovi úřednické vlády panu Janu Fischerovi: nehodnotil ho jen
jako úředníka, ale dodal, že je Žid. Takové chování je ve staré Evropě již mimo
normu. Za takové situace se nelze ničemu divit.

Změna stereotypů chování potřebuje hodně času: ve Spojených státech se první
černí studenti na univerzitách objevili až ve druhé půlce minulého století a
prvním afroamerickým prezidentem je až Obama. V sousedním Německu se ve vládě
objevil první ministr asijského původu Philipp Rösler rovněž až v poslední
vládě, tedy po 65 letech boje s rasovými předsudky. U nás v politice ani mezi
moderátory v televizích nenajdeme ani jednoho Roma či Vietnamce.

Nejčastěji se stereotypní a negativní zobrazování objevuje v regionálním
zpravodajství a regionálních denících. Proč právě tam?

Důvody mohou být minimálně dva: Za prvé v některých regionech mají s
etnickými menšinami větší problémy, než Pražáci, kde sídlí celostátní média a
tradičně tu žije spousta cizinců. Za druhé asi etické kodexy těchto médií nejsou
tak přísné, pokud tam vůbec existují. Problém je ale už i v označení: Někdy mám
dokonce pocit, že jsme propadli bludnému klamu z nového pojmenování a domníváme
se, že říkáme-li cikánům Romové, tím je tento problém vyřešen.

V uzavřených lokalitách (regionech) může hrát roli i efekt, který se nazývá v
sociologii médií spirála mlčení. Lidé nechtějí být izolováni se svými názory.
Ten, kdo má pocit, že jeho názor je většinový, cítí se být silnější. Každý, kdo
vidí, že jeho názor ztrácí podporu, umlká. Tolerantní lidé jsou zřejmě v
některých lokalitách v menšině a tato situace se odráží i v médiích.

Stereotypizující fotky však překvapivě často na svých stránkách České noviny
uvádí i zpravodajská agentura ČTK. Je to podle vás přijatelné?

Podle mě zveřejnění stereotypizující fotografie vedle zprávy o tom, že se
podle OSN diskriminace Romů v Česku a na Slovensku zhoršuje, v očích lidí ze
staré Evropy jen tuto zprávu potvrzuje. Moc dobře si pamatuji, když jsem po
návratu z emigrace viděl pořad pánů Šimka a Krampola, ve kterém zesměšňovali
Vietnamce, jak jsem byl najednou nervózní: měl jsem strach, že je každou chvíli
v želízkách odvedou z jeviště. Nic takového se nestalo, a lidé se dobře bavili.
Něco takového by se třeba v sousedním Německu nemohlo už stát. Nebo přesněji
řečeno: v době, kdy jsem tam žil.

Podílí se na tomto trendu probíhající finanční krize a nutnost médií bojovat
o každého čtenáře a diváka?

Každá krize zhoršuje vztah k minoritám, protože hledá viníky. Svádět ale
cokoliv na Romy, Vietnamce či jiná etnika je vždycky infantilní: je to stejné
jako svádět špatné známky na učitele a nezamýšlet se nad vlastní odpovědností.

Problém Romů je samozřejmě velmi starý a řešit ho by vyžadovalo velké výdaje,
protože řešení je spojené s investicemi do jejich vzdělání, aby cítili větší
odpovědnost sami za sebe a aby na to, že se dovedou sami o sebe postarat, byli
hrdí. Tento problém se ale netýká jen minorit, ale i Čechů a Moravanů, kteří
žijí na periferii společnosti.

Pamatuji se, že v době hojnosti ve Švédsku hodně Romům pomohlo zavedení
pojízdných škol, které s Romy kočovaly. U nás by už něco takového nebylo třeba,
naši Romové nekočují, ale soustředit se na jejich vzdělávání, to by měla být
naše hlavní starost. Výsledky by se ale objevily až za několik generací. Bohužel
v současnosti se často dělá politika jen na jedno volební období, a proto je
zaměřená pouze na viditelná a efektní řešení bez dlouhodobých dopadů. Takový
přístup nemůže přinést žádné skutečné výsledky.

Máte bohatou zkušenost s německou mediální scénou. Jak pracují německá média
se zobrazováním početné skupiny Turků a dalších národnostních menšin? Mění se ta
situace v posledních měsících?

Na to nemohu odpovědět, protože tam již dvacet let nežiji a v německých
médiích, která sleduji, se nic v tomto směru nemění, protože tam se dodržují
velmi vysoké etické standardy.

Důležitou roli hrají v tomto případě interní předpisy samotných médií jako
například etické kodexy. Některé z nich (především u veřejnoprávních médií)
uvádí, že se budou vyhýbat stereotypům. Většina českých médií však tyto kodexy
vůbec nemá. Máme jako čtenáři nějakou možnost chtít po médiích, která čteme, aby
je dodržovala nebo aby je vůbec měla?

Samotné kodexy nic nevyřeší, pokud je nebudeme dodržovat, pokud se nezmění
výchova ve školách, pokud na univerzitě nebude při výuce žurnalistů kladen velký
důraz na etiku a pokud se nebudou eticky chovat ti, co vzory chování ve
společnosti vytvářejí, to znamená hlavně politici, kteří jsou lidem stále na
očích.

Právo přece není nic jiného, než suma pravidel, na které se společnost
domluvila, že je bude dodržovat, ale k tomu musí být ve společnosti silná
společná vůle, která tu – zdá se – chybí.

Teoretici médií Pamela Shoemakerová a David Reese v jedné ze svých prací píší
o takzvaných mediálních rutinách, které jsou organizačními příčinami
konstruování reality ve zprávách. Do jaké míry se právě ony projevují na
opakovaném negativním zobrazování Romů a dalších menšin v médiích?

Existují dva druhy rutiny: jedna nastavuje řemeslné standardy (uvádění
protikladných názorů, prezentaci dodatečných důkazů, používání přesných citací v
uvozovkách, rozčlenění informace do přesného pořadí atd.) O tom píše třeba. Gaye
Tuchmanová, která v roce 1978 vydala Making News, studii o konstrukci reality a
v ní říká: „Ukázalo se, že posuzování zpráv je výlučná, posvátná dovednost, že
je to jedinečná schopnost novinářů, která je odlišuje od ostatních." Jenže,
taková dovednost se získává mnohaletou praxí. Propouští-li se z redakcí kvůli
úsporám zvláště lidé starší, kteří mají vyšší platy, tato dovednost z redakcí
mizí. O tom píší zase třeba WSuper rozhoorinfried Schulze či Elisabeth Noelle-Neumannová,
která tvrdí, že publikum posuzuje média selektivně, ale selekce končí, jakmile v
médiích nastane shoda, jakmile přestanou existovat možnosti výběru. Problém této
druhé negativní mediální rutiny je velmi aktuální zvláště v době krize, kdy se
stále snižují redakční stavy: redaktoři mají na vše mnohem méně času, a proto se
do médií snáze dostávají různá klišé a zprávy v médiích jsou si velice podobné.

Za tento stav mohou ještě dvě skutečnosti. Za prvé to, že po dvou totalitách,
kdy všechna média psala (většinou) stejně a byla jen hlásnou troubou ideologie,
se lidé přestali dívat na předložené informace jen jako na jednu možnou verzi
skutečnosti, kterou je občan nucen porovnat s jinými mediálními konstrukcemi a
se svou zkušeností a na základě toho si pak učinit vlastní názor. Tato schopnost
práce s médii se u nás zapomněla, zakrněla a tomu, co je v novinách či v
televizi, se příliš věří. Společnost zpohodlněla, už neví, že něco se dovědět a
něco si myslet je práce.

Další problém spočívá v obsazení redakcí: u nás některé deníky dělá jen 50
redaktorů. V sousedním Německu se diskutuje, jestli je možné vydávat prestižní
deník s méně než 300 redaktory a The New York Times či Washington Post i po
krizi dělá 1000 redaktorů.

Stereotypů ani předsudků se nikdy nezbavíme, nelze je vymýtit z naší mysli.
Kudy ale může vést cesta k tomu, aby s nimi média pracovala tak, aby sloužily
spíše pozitivně než negativně?

Stereotypů se skutečně nelze zbavit, dokonce patří k základním nástrojům
žurnalistiky, protože zjednodušují chápání složitých problémů. Prestižní média
ale musí zároveň stereotypy bourat. Tím ale, že je bourají, vytvářejí zase nové
stereotypy, které pak bourá další generace: dynamická a vzdělaná společnost
chápe vztah ke stereotypům jako nekonečný proces jejich bourání a tvorby.

Publikováno s laskavým svolením autora