Po smrti Václava Havla se zkoumá, kdo se mohl těšit z jeho
přítomnosti nebo kdo se dokonce s ním osobně mohl setkat nebo setkávat, a to
třeba ještě v době, kdy ho nikdo neznal. To je pochopitelné, protože Václav
Havel byl a zůstane výjimečnou osobností světového formátu. Žádná taková jiná se
tu momentálně nenachází.
Ale v tom nevidím podstatu jakýchkoliv zásluh nebo ocenění.
Podstatu vidím v tom, kdo se dokázal vnitřně ztotožnit s jeho názory a kdo je
také prosazoval v životě, v politice a v práci. To by mohlo být považováno za tu
pravou devízu z Havlova odkazu plynoucí. Chci se tohoto odkazu držet. Z tohoto
pohledu by mnozí ve skrytu duše zaplakali, zkoumajíce své ledví, známe přece své
papenheimské! Ale tak to v životě i smrti chodí!
Díky okolnostem jsem poznal Václava Havla už dávno. Nikoliv
, že bych ho znal osobně, nebo se s ním stýkal, ale proto, že okamžikem vzniku
Charty 77, o níž se Václav Havel zasloužil, jsem kolem sebe poznal mnoho přátel,
které postihl stejný osud jako mne, totiž, že ztratili kvalifikovanou práci a
ocitli se na okraji společnosti, pokud ne přímo ve vězení. Náhle jsem se necítil
tak osamělý a moje psychika se podstatně vylepšila.
Můj švagr, Milan Šimečka senior, snad nejznámější disident
na Slovensku, patřil do Havlova kruhu, jak se dnes říká. Od něj jsem se dovídal
o všech dokumentech Charty 77, o činnosti lidí kolem Václava Havla i jeho
samotného, o jeho věznění. Z té doby vzpomínám na jeho vyprávění, že různé
konspirativní schůzky měly na programu i divadelní hry. Mezi disidenty bylo
přece několik známých hereckých osobností. V rodinném archívu se nachází snímek,
na kterém tento můj švagr v jedné takové hře vystupuje jako kardinál Richelie, z
toho soudím, že šlo asi o recesistickou hru o třech mušketýrech.
V Brně byl také široký diskusní klub, který vedl Jaroslav
Šabata. Vše se dálo dosti konspirativně, takže schůzky mezi protagonisty z Prahy
a Brna nebyli tak časté a často jim tajná policie zabránila. Jednou se stalo, že
mi Milan Šimečka řekl: „Karle čeští a polští disidenti se schází u Smrku na
hranicích mezi Polskem a Československem v Jeseníkách. Postav tady chalupu a
budeme se scházet u tebe“.Těch schůzek se účastnil i Havel. Tehdy jsme všichni
jezdili na lyže do těchto míst. Já jsem tu myšlenku pojal vážně a skutečně jsem
tam tu chalupu začal stavět. Než jsem ji stačil dostavět, začali se čeští a
polští disidenti scházet na pražském hradě a Milan Šimečka starší se stal
nejbližším Havlovým poradcem na hradě. Ale to už začal jiný příběh.
Jako poslanec České národní rady jsem se pak dostal i do
těsné blízkosti Václava Havla a měl možnost ocenit i jeho práci pro Romy a jeho
vstřícný přístup k nim. Připomenu jen dvě věci. První z nich byla podpora
vybudování památníku romským obětem v Letech u Písku péčí kanceláře prezidenta a
jeho osobním přístupem. Druhou bylo pořádání jakýchsi kulatých stolů s
příslušníky romské reprezentace ve vile. Amálka , které moderoval Michael Kocáb.
Havel byl vždy přítomen a já mohl ocenit jeho přístup i chování při té
příležitosti. Byl vždy pozorným a tichým sledovatelem diskusí, které pak vždy
uzavřel naprosto přesným hodnocením situace a co by bylo záhodno činit.
Havel odchází v době, kdy by ho bylo nejvíce třeba. To, co
se děje ve společnosti a čemu nechávají často volný průchod i naše autority,
bylo Havlem nepokrytě kritizováno. Nejde jen o tu kritiku. Jde o kultivaci
společnosti. V tomto procesu nám bude Havel velmi chybět.
