Strategie boje proti sociálnímu vyloučení je ten materiál, který měl být už v
polovině minulého roku předložen vládě ke schválení, ale nestalo se tak. Je to
onen materiál, který zpracoval analytik Ivan Gabal spolu s šéfem Socioklubu
Petrem Víškem.
Nevím jestli se mám pochlubit či kát, že jsem patřil mezi ty, kteří přijetí
této Strategie pohřbili, hlavně ve vzájemné součinnosti ještě s jednou paní
doktorkou romské národnosti. To je ta Strategie, která se zaměřovala na skupinu
sociálně slabých a tím i celospolečensky vyloučených Romů a říkala docela bez
obalu, co je třeba dělat, aby tomuto neblahému stavu byl učiněn konec v co možno
blízké budoucnosti. Naznačovala desítky oblastí, v nichž Romové zůstávají pozadu
a co by měli činit, aby se trochu zvetili.
Mimo jiné také bylo řečeno docela bez ostychu, že si za to vše Romové mohou
sami a hlavně jejich tradiční kultura, která jim brání v tom pozvednutí a je
vlastně hlavní příčinou neúspěchu programu jejich integrace. To se pak docela
znelíbilo i široké obci Romů, když ti dva, které jsem jmenoval, problém
Strategie pojmenovali, totiž, že v ní není ani malá zmínka o tom, co a jak by se
mělo kultivovat ve společnosti, protože vztah mezi dvěma skupinami, tedy
společností a Romy není jen jednostrannou záležitostí. Společnost cosi Romům
dluží a to by bylo nutno aspoň pojmenovat. Tehdejší ještě zmocněnec pro lidská
práva Michael Kocáb naznal, že na tom obapolném vztahu je dost pravdy a přijetí
Strategie nechal zamrznout s tím, že se na ní má dále pracovat.
Ten úkol dostala Agentura pro sociální začleňování. O ní už nějaká povědomost
je a proto dál o ní nic nerozvádím. To je krátká historie vývoje Strategie boje
proti sociálnímu vyloučení Romů.
A jak to s ní vypadá dnes?
Nějakým nedopatřením jsem byl jmenován do Mezirezortní koordinační skupiny
pro Strategii. Už sám název říká, že je to skupina v níž jsou zastoupení
zástupci jednotlivých rezortů vlády a já sem rozhodně nepatřím, protože žádným
ministerským úředníkem nejsem.
Chvála bohu, dlužno podotknout, jak za chvíli vysvětlím.
Beru to tak, že to bylo přání posledního zmocněnce, abych měl účast v
koordinační práci pro Strategii, a když už on není ve funkci, poslední náznak
jistého usilování Sekce pro lidská práva zachovat alespoň zdání účasti
veřejnosti na projednávání těchto materiálů. Ať tak či onak, mám možnost
sledovat projednávání této Strategie a vyjadřovat se k výstupům v činnosti
zástupců jednotlivých rezortů a to celkem bez obalu.
Zjistil jsem několik zajímavých věcí.
Původní důvod, pro který bylo přijetí a předložení Strategie pozdrženo, nějak
zapadl a již se s ním nikdo nehodlá zabývat. Jednotlivá rezortní opatření jsou
podrobována pečlivému zkoumání o výši předpokládaných finančních nákladů a při
zjištění, že jsou nad únosnou mez se od nich upouští. Jsou také věci, u nichž je
doporučováno, aby bylo od nich upuštěno, protože, snad, domnívám se, nezapadají
zcela do předpokládaných záměrů vlády, jaksi se tam nehodí. Dokonce hrozí
nebezpečí, že by Strategie mohla být vládou odmítnuta, kdyby tam takových
sporných věcí bylo více nebo kdyby na ně prostě nebyly peníze.
Můj argument, že by Strategie měla obsahovat cíle krátkodobé, to by
byly ty, na něž lze nalézt v rozpočtu peníze a na které i vláda kývne hlavou,
pak cíle střednědobé, třeba ty, které se vládě nezamlouvají, ale musí
připustit, že jsou důležité a že se s nimi něco dělat musí. Viděl bych na
příklad segregaci v českém školství, změnu pravidel vyšetřování trestných činů
Policií, odstranění handicapu ve státní správě vůči samosprávám a podobně.
A pak cíle dlouhodobé, jakousi vízi na dvacet let dopředu, která by
ovšem měla čnít jasně a zřetelně v každém rezortu: na tohle nemáme peníze
ani chuť a sílu, zatím, ale je to náš dlouhodobý cíl. Třeba opatření, která
povedou ke změně ducha ve společnosti a pochopení, jak třeba intolerance ve
společnosti poškozuje i její ekonomiku nejhůře ze všech možných vlivů.
Zdá se, že k takovému přístupu obecně není chuť ani ambice. Vážím si činnosti
úředníků i na rezortech ministerstva, ale na druhé straně vím něco o jejich
povinné loajalitě vůči šéfům, která jim staví meze v jejich práci. Já takové
meze ctít nemusím.
V každém případě však mohu prohlásit, že se nám ta demokracie už pěkně po
těch dvaceti létech zaběhla a ustálila do mezí, které tato vláda i ti dole
přijali jako přijatelnou normu za dané situace. S jistou hořkostí, ale s letitou
zkušeností musím připustit, že to není situace úplně nejhorší.
