Kalibová: Nastavení hranic svobody projevu chrání osobní důstojnost člověka
Oslovili jsme dva odborníky Jana Charváta z Institutu politologických
studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a Kláru Kalibovou, právničku
a ředitelku občanského sdružení In IUSTITIA, aby se podělili o svůj
pohled na problematiku vymezení zákonných pravidel svobody projevu. Navzájem
spolu polemizují nad těmito otázkami:
Má být založení, podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení
práv a svobod člověka (§403), vyjadřování sympatií s takovýmto hnutím
(§404) či popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování
genocidia (§405) hodnocena jako trestný čin tak, jak je tomu v českém
trestním právu?
Mělo by být vymezení svobody projevu v ideologické oblasti věcí
trestního zákona?
NEPŘEHLÉDNĚTE
Charvát: Problém s neonacizmem nevyřeší série zákazů, ale argumentační převaha
Názor Kláry Kalibové:
Na úvodní otázku lze nalézt mnoho různých odpovědí. Pro uspokojivé řešení
je podle mého názoru klíčové oprostit se od novinářského obrazu tohoto
paragrafu a zabývat se smyslem ustanovení. Takové zamyšlení nás nutně
zavede k hodnotám společnosti, která uvedenou skutkovou podstatu ve svém
trestním zákoníku má. Je nutné zamyslet se nad tím, kde si jako společnost
stojíme, jaké jsou, kde leží a co pro nás představují naše hodnoty, jak
tyto hodnoty chráníme a jak hluboce jsme si jich vědomi.
Z jakéhosi záhadného důvodu se vnímání uvedených skutkových podstat
smrsklo na představu, že slouží výlučně ke kriminalizaci hochů nosících
oblečení neonacistických značek či po nocích rozšiřujících jakési
politické nálepky. Do pozadí je tak odsunuto jádro právní úpravy –
ochrana společnosti před organizovanými aktivitami útočícími na poklidné
sociální soužití, diverzitu společnosti a především důstojnost
jednotlivých jejích členů před rasistickou (v terminologii rasovou),
etnickou, národnostní, náboženskou, třídní nebo podobnou záští.
Ustanovení tak navazuje na nejzákladnější právní normu českého právního
řádu, Listinu základních práv a svobod, která právo na ochranu důstojnosti
a rovnosti předpokládá a současně přepokládá i limity svobody projevu.
Není dovoleno takové jednání či takový projev, který by zasahoval do
osobní důstojnosti druhého člověka.
Ustanovení není určeno k omezování svobody projevu a už vůbec ne
svobody projevu představitelů jedné konkrétní ideologie. Ze svobody projevu
se totiž svévolně vyloučí každý, kdo zajde za její hranice, dané nikoli
pozitivním právem, tedy zákony, ale přirozeným neoddělitelným právem každé
lidské bytosti být respektován a ctěn.
Shoda v tom, že kriminalizovány by měly být v prvé řadě fyzicky násilné
trestné činy a teprve poté jejich verbální varianta, panuje napříč společností.
To, že v praxi v mnoha případech dochází ke kriminalizaci symboliky a
marginální trestné činnosti, není ani tak problémem právního rámce,
jako přístupu orgánů činných v trestním řízení. Pomýlený úzus by sám
o sobě neměl vést k revizi ustanovení, které má být užito o ochraně
takových zájmů, jako je poklidné soužití lidí v kráse jejich různosti.
Je samozřejmě možné a také nezbytné požadovat změnu státní praxe.
Opakované úsilí o likvidaci zmiňovaného ustanovení trestního zákoníku
má svůj původ v absolutním vyprázdnění pojmu důstojnost, nikoli v touze
po svobodě projevu. Neschopnost vcítit se do postavení člověka, vůči kterému
směřuje nenávistná propaganda, nás zásadně omezuje v možnosti
respektovat a považovat za nutné zákonné ustanovení minimálně do té
doby, než se obětí zášti a nenávisti staneme sami. Pak se nám paragraf
hodí.
Autorka je právničkou a ředitelkou občanského sdružení In IUSTITIA
soustředícího se na problematiku násilí nenávisti.
KAM DÁL?
Charvát: Problém s neonacizmem nevyřeší série zákazů, ale argumentační převaha
