Koncem března 2011 proběhne v České republice sčítání lidu, domů a bytů. Účastnit se ho budou nejen čeští občané, ale i cizinci. V roce 2011 se poprvé v historii uskuteční sčítání obyvatel všech sedmadvaceti členských státu Evropské unie. S vyplněním formuláře pomůžou romští asistenti.
Když se zamyslím nad tímto tématem, vybaví se mi myšlenka, a to na panovníky Marii Terezii a Josefa II., kteří zavedli sčítání lidu.
V té době však Romové kočovali. Cestovali z místa na místo pouze v letních měsících a zimu trávili ve starých obydlích. Nevěděli to, co vědí dnes. Pro Romy to však znamenalo zlom, neboť se po dlouhých staletích s Romy začalo počítat jako se skutečnými obyvateli daných uzemí, ne jako s nezvanými hosty. Většina Romů na Moravě stále kočovala. Údaje o počtu Romů v mezivalečném Československu se velmi liší. Odhadovalo se, že se na území nacházelo 70 až 110 tisíc Romů.
Když jsem se zeptala svého otce, jak to bylo u něho, odpověděl, že za komunismu bylo nepovinné hlásit se k jedné národnosti. Romové byli v té době utlačovaní a neměli tolik možností a zkušeností jako dnes. Všichni měli slovenskou národnost. Brněnská historička a romská muzeologožka Jana Horvathová předpokladá, že romskou národnostní menšinu u nás tvoří z 80 procent slovenští Romové, z 10 procent olašští Romové (Vlachiko Rom) a zbývajících 10 procent zahrnuje Romy české a moravské, maďarské (Ungriko Rom) a německé (Sinti). Většina českých a moravských Romů byla totiž za 2.světové války vyvražděna.
V dnešní moderní době jednadvacátého století je více Romů, kteří se k romské národnosti hlásit nechtějí. A důvod? Myslím si, že se bojí zveřejnit veškeré osobní údaje. A přitom žijí romským způsobem života, nemluvě o romských lokalitách, kde spolu žije velký počet romských rodin.
Žijeme v republice, kde je nesnášenlivost vůči Romům docela velká a dotýká se i mě osobně. Jsem Romka žijící i v české společnosti a nemyslím tím jen sebe, ale i celou mojí početnou rodinu. Cítím se být Romkou, jsem pyšná na svůj národ a nemám problémy sblížit se s majoritou. Vždycky s ní vyjdu. Mám také spoustu bílých přátel, kteří ví, jaká doopravdy jsem.
Narodila jsem se v Česku. Má maminka má kořeny v Maďarsku a můj otec na Slovensku, ve vesnici Špišská Nová Ves. Podle občanského průkazu jsem ale národnosti české. Mí rodiče mě a mé sourozence vychovali řádným slušným romským způsobem. Znamená to, že znám naše tradice, kulturu, zvyky. Ale vedli mě i k českým způsobům, neboť mě posílali do školy, kde jsem získávala více zkušeností a naučila se přizpůsobit se české společnosti. Jelikož žiji v České republice, musela jsem se naučit českou řeč a její gramatiku, taky se přizpůsobit českým návykům. K jaké národnosti se budu hlásit já a má rodina? Samozřejmě k romské, protože jsme Romové.
V České republice není žádná základní škola, která je určena přímo pro Romy. Romské dítě to má velmi těžké, když se ve škole ocitne mezi bílými dětmi. Šokuje mě představa, že se mému dítěti budou ve škole smát jen pro jeho barvu pleti, že bude šikanován. Chtěla bych to všechno změnit a dát tomu určitý řád. Nevím, kdy se tohle všechno změní. Je to smutné, ale má se proto něco dělat. Každý by měl přispět. Jsou Romové, kteří jsou slušní, ale i špatní. Kvůli těm ,,špatným“ my ,,slušní“ trpíme. A proto nás hází do jednoho pytle. Snažím se proto, abych byla den ode dne chytřejší, moudřejší, vzdělanější. Neustále cítím potřebu se něčemu novému učit a vzdělávat nejen sama sebe, ale i ostatní.
Na závěr bych řekla romské mládeži, aby studovala a vzdělávala se. Aby byla hrdá na svůj národ.
Kdo ví? Může nastat doba, kdy Romové budou pracovat jako lékaři, učitelé… Snažme se proto, aby to tak bylo. Děkuji všem, kteří si to přejí a dělají všechno proto, aby se to změnilo a posunulo dál.
