K dřívějším způsobům obživy a řemeslům Romů

V neromské společnosti panoval a často dodnes přetrvává názor, že Romové se dříve převážně živili příživnickými druhy obživy – že kradli slepice a na polích zemědělské produkty, žebrali, ženy vykládaly z karet a z ruky a že nejrůznějším způsobem podváděli. Je pravda, že někteří to provozovali i u nás ještě ve 20. století dlouho po válce, ale jen různé romské skupiny; hlavně tak přivydělávaly ženy – při řemeslné a jiné práci mužů, jejichž výdělky nestačily na krytí základních výdajů a na obživu rodiny.

V minulosti žili Romové převážně mimo rámec hospodářského života okolní společnosti. Od poloviny 19. století, kdy se romské skupiny a rody začaly více usazovat, se dříve neproniknutelná izolace začala pomalu odstraňovat. Už tehdy se prosazovali nejen romští hudebníci, ale stále ve větší míře řemeslníci.

Dokladuje to i soupis profesního složení Romů (Cikánů), provedený v roce 1893, podle něhož žilo na území Slovenska (tehdejších Horních Uher) v 16 župách přibližně 36 tisíc Romů, z nichž pouze 600 osob kočovalo, dva tisíce bylo tzv.
polousedlých a převaha Romů byla už tehdy usedlá. V soupisu se uvádí, že nejvíce – 4 598 – bylo kovářů, kotlářů a dalších zpracovatelů kovů, dále cihlářů a výrobců nepálených cihel, tzv. valků (1 817 Romů) a pomocnými službami (metaři, pradleny ad.) se zabývalo údajně 600 lidí, pomocnými pracemi v zemědělství jen 469 lidí. Do skupiny nezaměstnaných nad 15 let bylo zařazeno 3 715 lidí (z toho většina žen), 2 886 lidí provozujících žebrání či drobné krádeže, a další lidé,vydržovaní příbuznými. Téměř stejný počet jako Romů-řemeslníků byl už tehdy uváděný počet hudebníků – 4 062.

Tento soupis dokládá tedy pro mnohé překvapivou skutečnost, že už tehdy bylo na Slovensku (kde žili i předkové Romů v České republice) 78 procent Romů zaměstnáno, včetně řemeslníků a sezonních pracovníků, a jen 22 procent nezaměstnaných (či jinými druhy obživy se živících), z čehož většinu navíc tvořily ženy a mládež. Porovnejme tyto údaje se současným procentem zaměstnanosti, resp. nezaměstnanosti našich a slovenských Romů…

Mnoho romských rodin se však ještě před druhou světovou válkou a dlouho po ní živilo dvěma i více způsoby, protože jedno řemeslo nebo zaměstnání jim nedávalo dostatek prostředků k uhájení holé existence. Za své řemeslné výrobky kovářské, kotlářské, korytářské či košikářské, za vyrobené sušené cihly a za pomocné práce v zemědělství byli dlouho odměňováni jen v naturáliích, hlavně v prostředí vesnickém.

Romská řemesla i různé druhy sezonních pomocných prací byly vždy spjaty se soukromým zemědělstvím, které jejich služby a řemeslné dovednosti potřebovalo, takže vlastně šlo o hospodářskou symbiózu romského a místního, dříve převážně zemědělského obyvatelstva. Po vzniku zemědělských družstev (JZD a JRD) a státních statků už výrobky romských řemeslníků nebyly potřeba, a tak postupně tyto jejich dovednosti zanikaly. Čtyřicetileté období násilného asimilačního tlaku v letech 1948-1988 na vše specifi cky romské vykonalo své. Dnes už je jen málo Romů řemeslníků a byl by nejvyšší čas se od starých mistrů něco naučit, kdyby byl ze strany některých mladých zájem. Přispělo by to nejen k získání zajímavé práce,ale i ke vzrůstu pocitu hrdosti na dovednosti předků.

Která jsou tedy typická, tradiční romská řemesla a způsoby obživy, provozovaná ještě donedávna?

Na prvém místě jsou to kovářství, kotlářství a cínařství, řetězářství a zvonkařství, jejichž znalost si přinesli předkové Romů už ze své indické pravlasti a provozovali je po staletí donedávna, někteří dodnes. Mezi zpracovatele kovů patřili i výrobci prstenů a dalších šperků – tzv. Aurare.

Dále je to zpracování hlíny, výroba sušených nepálených cihel, tzv. valků, ve velkém i pro svou potřebu, pro stavbu svých domků – což zná a dělá ještě mnoho Romů dodnes, hlavně na Slovensku, stejně jako košikářství – výrobu košů a opálek ze štípaného dřeva, tzv. loubků.

Tkaní tzv. šňůrek na malém ručním stávku-krosienkách a pletení rohoží dnes už zaniká, zatímco se rozvíjí výšivkářství.

Korytářství patří mezi tradiční řemesla – ruční výroba koryt, opálek, mís, lžic a dalších výrobků je dnes doménou už jen několika rodin ze skupiny rumunských korytářů na jihovýchodním Slovensku a ojediněle na Moravě.

Mezi tradiční dovednosti a způsoby obživy, které si donesli předkové Romů až z Indie, patří i cvičení a předvádění zvěře, zejména medvědů (Ursare), opic, hadů a dalších zvířat. Zatímco u nás už dávno zaniklo, stále živé je hlavně v Bulharsku, Rumunsku a v dalších zemích Balkánu.

Olašští Romové ze skupiny Lovare byli donedávna koňští handlíři, obchodníci s koňmi. Kotlářstvím a cínařstvím se zabývali Vlachike Roma ze skupiny Kalderare. Jejich ženy byly věštkyně, vykladačky budoucnosti z karet a z ruky – znalost chiromantie si donesly z Indie a používaly ji po staletí.

Sintové ze skupiny německých Romů se živili donedávna jako brusiči a opraváři deštníků s přenosnou dílnou a krámkem, a jako podomní prodejci. A nejen pak proslavení romští hudebníci, ale i Romové-výrobci hudebních nástrojů.
O těchto všech profesích a znalostech otců a dědů si řekneme aspoň to hlavní. V příštích dvou vyprávěních našeho miniseriálu to bude o kovářství a o dalších starých romských řemeslech.