K čemu sčítat národnost?

Spojovat s údaji o národnosti závažná a často finančně nákladná rozhodnutí je
riskantní

Národnost je z hlediska politiky vůči národnostním menšinám zavádějící údaj,
který stojí na vratkých základech. Postavení menšin a naplňování jejich práv
spíše zhoršuje. Stejně tak zhoršuje jejich soužití s ostatními občany i
atmosféru uvnitř menšinových společenství. Stát by přitom menšinám a ve svém
důsledku i všem obyvatelům republiky mohl pomoci efektivněji, kdyby svou
politiku s údaji o národnosti tolik nespojoval.

Když se vycházející pěvecká hvězda Ewa Farna poprvé představila jako Polka,
typická reakce zněla: „A kdy jste přišli do Čech?“ Farnu a její spolupracovníky
pak čekalo dlouhé vysvětlování, že v zapadlém koutě České republiky, v pásu od
Bohumína přes Český Těšín po Jablunkov, žije skoro 40 tisíc lidí, kteří se
narodili na našem území, mají české pasy, ale přitom se hlásí k polskému národu.
Část z nich přišla za prací, ovšem ne v posledních dvaceti letech, jako novodobí
migranti, ale již na konci 19. století do místních – většinou Němci ovládaných –
dolů a hutí. Druhá část ale patřila k původnímu zemědělskému osídlení v rámci
jednotného habsburského panství, které zdejší polští buditelé přivedli již před
dvěma sty lety k projektu moderního polského národa. Zpěvačka ani její rodiče
zjevně nemohou za to, že státní hranice po česko-polských tahanicích krátce po
první světové válce protnula region v podstatě kompaktního polského osídlení. V
obci Vendryně, odkud Farna pochází, tvoří polská menšina dodnes víc než třetinu
obyvatel.
Story tím ale nekončí. Farna se zapojila do přesvědčovací kampaně, aby se
obyvatelé polského či smíšeného původu na Těšínsku hlásili k polské národnosti.
Účinkuje ve videoklipu i za cenu toho, že na ni – jak se sama obává – zanevře
část publika. Co vede mladou umělkyni ke konfrontaci s českým středněproudým
posluchačem, kterému „cizinci“ obecně nejsou příliš po chuti, ovšem kterému je
právě zpěv Farne určen?
Co největší počet spřízněných „polských duší“ či alespoň co nejmenší úbytek od
posledního sčítání lidu posílí ty, pro které je zachování polské identity takřka
životním posláním. Údaj o národnosti ze sčítání má však pro krajany Ewy Farne a
menšinové organizace, jež zmíněnou kampaň vedou, i docela praktické dopady. Stát
i mnohé samosprávy mají pro národnostní menšiny určené speciální dotační fondy
na podporu především jejich folkloru a jazyka. Jak jinak dokázat, že jsem stále
hoden financování, než jediným legálním důkazem o své početnosti?
Podle zákona o právech příslušníků národnostních menšin však záleží také na
mnoha jiných faktorech, jako je dlouhodobost usídlení na našem území, zřetelná
kulturní odlišnost a vůle tuto odlišnost organizovaně uchovávat. Neoficiálně
také na diplomatické obratnosti jednotlivých lídrů národnostních menšin.
Kde však na údajích ze sčítání lidu až příliš záleží, je oblast ostatních
jazykových práv – zejména na dvojjazyčné nápisy s názvy obcí, ulic apod. – a
práva účasti na řešení věcí, které se národnostních menšin týkají. Právě v
těchto případech tvořících v podstatě páteř státní politiky vůči národnostním
menšinám je přímé spojení s údaji ze sčítání lidu bohužel nejméně vhodné.
Dvojjazyčné nápisy využívá vzhledem k jedinečnému územně celistvému osídlení jen
zmiňovaná polská menšina na Těšínském Slezsku.
Zákon o obcích umožňuje například vjezdové silniční tabule ve dvojjazyčném
provedení v těch vsích a městech, kde podíl té které menšiny tvoří alespoň 10
procent obyvatel.
Navíc tam, kde desetiprocentního podílu dosáhne alespoň součet všech
přihlášených k menšinovým národnostem, mají obce povinnost zřídit výbor pro
národnostní menšiny. Výbory mají sloužit jako konzultační a poradní orgány
zastupitelstva, kterými se menšiny částečně podílejí na řešení „svých“
záležitostí.
V praxi ale můžou starostové údaje o národnosti ze sčítání hravě obejít. Pokud
má vedení obce vůči menšině odpor nebo se mu například polská varianta názvu
nelíbí, cedule prostě nezřídí. Rozsah dvojjazyčnosti v obci má totiž doporučit
právě výbor pro národnostní menšiny, který také nemusí doporučit nic. Na jeho
negativní rozhodnutí se pak zastupitelstvo či starosta obce odvolává.
Ocelářské město Třinec s absolutně největším počtem Poláků českého občanství
(téměř 7000, tedy asi 17 procent obyvatel) se touto cestou již roky zdráhá
polskou variantu názvu zavést. Současná podoba zákona mu totiž umožňuje sestavit
klíčový výbor prakticky z kohokoliv, takže do něj prostě dosadí lidi loajální
názoru radnice. Stejně postupovala například obec Hnojník (polsky Gnojnik), kde
Poláci tvoří také přes 10 procent obyvatel. Přesto však polské menšině nezbývá
ke zřízení nápisů v jejich jazyce jiná cesta, než se o co nejvyšší podíl na
obyvatelstvu aspoň snažit.
Ještě horší než slabá záruka naplnění jejich práv dle údajů ze sčítání jsou
zhoršené vztahy s českými sousedy i s lidmi z menšiny samotné. Zanechávají je za
sebou právě kampaně typu té, ve které figuruje Ewa Farna. Místní Poláci totiž v
mluvené formě neužívají čistou polštinu, ale pomezní nářečí zvané prostě „po
našimu“. Mluví jím většina populace na Těšínsku bez ohledu na národnost. Stejně
tak lze cítit, že velká část občanů polské národnosti se plně neztotožňuje ani s
Čechy, ani s Poláky z Polska. Přirozeně by tak mohli zvolit národnost slezskou,
tedy „něco mezi“ oběma. Polská přesvědčovací kampaň však z celkem pochopitelných
důvodů jak nářečí, tak identifikaci s místním regionem zavrhuje a nabádá k
uvádění mateřského jazyka „polského“ a národnosti „polské“. Slezskou národnostní
menšinu, a tedy ani její „práva“, stát totiž neregistruje. Snahy představitelů
polských menšinových organizací proto někteří Češi vnímají jako překrucování
skutečnosti a vzbuzování nacionalismu. Proti spojení zdejšího nářečí s polštinou
a tím s polskou národností protestoval například i profesor slavistiky Karol D.
Kadlubiec, sám z polské menšiny.

Evropská jazyková charta

Stát má dost argumentů pro zcela odlišný přístup. V Česku platí od roku 2007
evropská jazyková charta jako mezinárodní smlouva stojící nad zákony. Z ní je
zřejmé, že se politika zachování menšinových jazyků nemá řídit velikostí či
existencí národnostních menšin. Jazyková charta nechce ohrozit soudržnost států
podporou skupin s odlišnou identitou, ale zachovat užívání menšinových jazyků
jako kulturní dědictví celé společnosti.
Tradiční vícejazyčnost je proto třeba chránit podobně jako chátrající kostel či
zámek. Logické by tak bylo zřídit dvojjazyčné cedule s názvy obcí plošně v té
části Těšínska, která je s užíváním polštiny, resp. nářečí, prokazatelně a
kontinuálně spojena. Případně by se nárok na cedule mohl odvíjet od vhodnějších
údajů o mateřském jazyce. Mohl by zahrnovat i přihlášené k nářečí, ve kterém
jsou názvy zdejších obcí stejné jako ve spisovné polštině.
Kampaň před sčítáním lidu vedou i (pro) romské organizace. Na rozdíl od Poláků
jim jde spíše o získání symbolického důkazu existence romské národnostní menšiny
proti těm, kteří ji bagatelizují. V minulém sčítání lidu totiž dosáhla počtu jen
kolem 12 tisíc osob. Pro srovnání s Poláky (31 obcí), Romové přesáhli dle
sčítání lidu desetiprocentní hranici v obyvatelstvu jen v jediné obci Hvožďany,
která však čítá pouhých 34 obyvatel. „Potřebujeme pro vládu, kraje i obce
argumenty, čísla, která nemůžou zpochybňovat. Je stále velký počet úředníků a
politiků, kteří své postoje, které nám Romům škodí, obhajují právě výsledky
sčítání lidu z roku 2001,“ říká známá romská osobnost a člen ČSSD David Beňák na
serveru Romea. cz. Problém však je, že mnozí Romové nejenže nepotřebují pro
vědomí své existence číselné důkazy, ale ani netouží – ať už pozitivně, či
negativně – být jakkoliv veřejnou správou zohledňováni. „Cílová skupina stejně z
Romovodů živa není a k lizu se dostávají jen vychytralí experti na problematiku.
Relevantní údaje vzešlé z tohoto sčítání budou jen a pouze sloužit jako alibi
pro čerpání financí na řešení tzv. romské problematiky, avšak zjevně tu nepanuje
vůle vyřešit a Romové samotní jsou drženi mimo hlavní proud,“ sugestivně uvádí
jeden z argumentů, proč se nehlásit k romské národnosti, bloger serveru
Aktuálně. cz Drahomír Radek Horváth. Aniž bych chtěl umenšit faktor romského
aspektu v boji proti sociálnímu vyloučení, je třeba uznat, že ho lze odůvodnit
na základě jiných a namnoze přesnějších dat, než je sčítání lidu. Podobně jako v
případě těšínských Poláků může kampaň před sčítáním bohužel spíše zbytečně
vyostřit názorové konflikty i mezi Romy.

Zůstává to na starostech

Praktickou výhodou vyššího počtu přihlášených k romské národnosti by pak
mohlo být zřízení zmiňovaných výborů pro národnostní menšiny. Ty by mohly přímo
pomoci při řešení sociálních otázek. Jde však znovu o chiméru. „Osvícení“
starostové, kteří chtějí přizvat Romy k řešení věcí, jež se jich týkají, už to
dávno udělali. Zřizují různé komise, poradní sbory či jednotlivé romské poradce.
Údaje o počtech Romů ve své obci – pokud je vůbec potřebují – si zjistí
například kvalifikovaným odhadem. Známá studie romských sociálně vyloučených
lokalit sociologa Ivana Gabala z roku 2006 tyto odhady poskytuje. Zcela správně
přitom definuje Roma jako kombinaci subjektivního přesvědčení a vnějšího
označení okolní společností. Být označen za Roma zvenčí je přitom právě v
otázkách rasismu a mechanismů sociálního vylučování zásadní faktor. Naopak v
místech, kde o konzultaci s Romy zájem není, lze funkci i ze zákona zřízeného
výboru složením jeho členů jednoduše paralyzovat.

Potřebujeme tedy údaje o národnosti?

V Evropě jejich zjišťování zdaleka není samozřejmostí. Mnoho zemí totiž
občanství a národnost v našem pojetí vůbec nerozlišuje. V oblasti menšin je pak
vzhledem k rasismu a segregaci zajímají spíše údaje o migrantech a jejich
potomcích. Získávají je častěji nepřímými, ale „tvrdými“ otázkami, například na
zemi narození otce a matky. Zjišťování národnosti je totiž problematické i
proto, že jde spíše o proces mysli, nikoliv o jednou provždy objektivně danou
hodnotu. Není tedy vůbec jasné, co si pod národností kdo představuje a zda chce
být například zohledňován a opatrován jako menšina. Spojovat s těmito údaji
jakákoliv závažná a často finančně nákladná rozhodnutí, je tedy riskantní.
A konečně, jelikož se Česká republika stává zemí přistěhovaleckou, bude možná
dosavadní rozlišování občanství a národnosti i u nás postupně zanikat. Pro
zachování soudržnosti a společné identity obyvatel se možná aktuální koncept
českého národa jako skupiny lidí (alespoň domněle) společného původu přiblíží
francouzskému či americkému modelu. Tedy národa tvořeného všemi občany
republiky. Zjišťování národnosti českých občanů by pak pozbylo smyslu a vědomí
menšinového etnického původu by se stalo zcela soukromou záležitostí. Už dnes
jde ostatně o kolonku nepovinnou. Ewa Farna by pak v klipu před sčítáním lidu
mohla stále říkat v polštině své „Je fajn být sama sebou“, ale neviditelná ruka
vzápětí navádějící diváky k vypsání polské národnosti by mohla v klidu zmizet
úplně.

***

Esej vyšla v příloze Orientace Lidových novin 19. 3. 2011