Judo jako poslání

Antonín Cicko je jednapadesátiletý člověk, který žije sportem, a to konkrétně judem. S tréninkem začal ve svých patnácti letech a ve čtyřiadvaceti úspěšně složil trenérské zkoušky. Kvůli zranění se jeho profesionální dráha zastavila, ale s trenérstvím se pan Cicko rozloučit nedokázal. Obětoval sportu vše, dokonce jak sám říká, neměl ani čas na založení rodiny. Sport je pro něj absolutně vším.

Před prvním setkáním s Antonínem Cickem jsem čekala postaršího, podsaditého pána, který z nudy trénuje pár žáků základní školy. Naopak, setkala jsem se s velmi energickým a mladistvě vyhlížejícím člověkem, který mě v mnoha svých názorech a životních osudech překvapil.

Antonín je rodilý Pražák a k judu ho přivedl jeho starší bratr. Jako dítě neměl mnoho štěstí a do svých patnácti let žil v dětském domově. Tehdy se vrátil k rodičům domů a nevěděl, co si počít s volným časem. Jeho bratr Jirka měl skvělý nápad a přivedl ho do sportovního klubu Tatran Praha 7 Letná. Tam se Tonda, jak mu přátelé říkají, poprvé dostal k judu a propadl mu natolik, že mu obětoval celý svůj další život. Společně s judem ho oklouzlilo karate.
„Po tréninku juda jsem z Letné běžel do Bohnic na trénink karate.“ Judo dalo ovšem Antonínovi nejen sportovní vyžití a úspěchy, ale i mnohem důležitější věci. V jeho životě se najednou objevil řád. Musel dodržovat pravidla, nesměl chodit pozdě na tréninky, musel jíst správnou stravu a hlavně nesměl své dovednosti použít k žádným rvačkám nebo jiným vylomeninám. Ve váhové kategorii do 60 kilogramů se pan Cicko účastnil veškerých pražských přeborů. V Praze ve své kategorii neměl soupeře. Na velkých přeborech, které byly celostátní, sice tolik úspěchů nesklidil, ale jeho pohled na judo se tím rozhodně nezměnil. „Někdy jsem uspěl a někdy ne. To vždycky záleželo na mnoha okolnostech. Nicméně jsem se nikdy nevzdával.“ Během dalších deseti let vyzkoušel několik sportovních klubů, které se věnovaly judu. V každém klubu se naučil trochu něco jiného. Ve svých čtyřiadvaceti letech se rozhodl pro kariéru rozhodčího v judu. Úspěšně složil zkoušky potřebné k této profesi a stal se nižším rozhodčím. Jako trenér měl mnoho úspěchů „Moji svěřenci se účastnili převážně pražských přeborů, ale někteří to dotáhli až na mistrovství republiky.“ Antonín je majitelem černého pásku a čtvrtého danu. Aby tento vyšší stupeň znalostí získal, musel se naučit techniky boje, které jsou podmínkou pro získání určitého stupně danu. Tyto techniky pak musel pan Cicko předvést před komisí a ta nakonec rozhodla, zda jsou dostačující pro udělení danu či nikoli. V případě pana Cicka rozhodla kladně. Jeho kariéru však zastavilo nečekané zranění. „Dělal jsem sparing-partnera jedné slečně, která si na mně zkoušela novou techniku. Nechtěně mi prošlápla koleno,“ vzpomíná Antonín. S kolenem musel na operaci a dobře věděl, že s aktivním závoděním je konec. Před několika lety trénoval ve sparťarském sportovním klubu. Velmi dlouho před tamním trenérem tajil, že i on sám má trenérské zkoušky. Nicméně pravda se dlouho tajit nedala, a když vyšlo najevo, že pan Cicko je trenér, dostal na starost vlastní dětský oddíl. „Později mě navštívila ředitelka zdejší základní školy, kde nyní působíme, s tím, že by chtěla založit judistický oddíl. Tak jsem ho založil. Mimo to jsem založil oddíl v Uhříněvsi a v Řepích.“

Oddíl dětí trénuje pan Antonín pravidelně dvakrát týdně a má na starosti svěřence od šesti do třinácti let. „Nikdy jsem nepomýšlel na to, že bych se judem živil. Je to mé poslání, ne zdroj obživy. Navíc jsem dyslektik a učení pro mě znamenalo problém. Pokud bych se chtěl judem živit a dělat ho profesionálně, musel bych skládat mnoho zkoušek. A já se od svých osmnácti živím jako jeřábník.“

Mezi jeho svěřence patřilo také mnoho Romů. Podle pana Cicka mají Romové přirozený talent na bojové sporty. „Romští kluci byli pohybově šikovnější. O to víc mě vždy mrzelo, že nedokázali u tréninku vydržet. Bavilo je to, ale jenom do určité doby. Potom už nepřicházeli.“ Podle pana Cicka chybí romským chlapcům autorita a trpělivost. Mnoho rodičů, kteří doprovázejí své děti na tréninky, netuší, že jejich trenér je ve skutečnosti Rom. „Myslím si, že i kdyby věděli, že jsem Rom, nemělo by to na moji práci, kterou s dětmi odvádím, žádný vliv. Věřím, že v jejich chování by se nic nezměnilo a vše by bylo stejné jako teď. Jsem člověk jako oni. Trenéři a mí žáci vědí, že jsem Rom, ale mám zároveň jejich úctu. To je důležité.“ A co říká o panu Cickovi pan Jiří Junek, který se s ním věnuje trénování dětí? „Tonda je jeden z nejšikovnějších kluků, kterého znám. Nikdy jsem neměl problém s tím, že je Rom, spíše naopak. Děti ho mají moc rády a respektují ho. Jsem velmi rád, že s ním můžu spolupracovat,“ říká pan Junek. A co by si pan Cicko přál do budoucna? „Přál bych si založit rodinu, takže nějakou hodnou paní, se kterou bych mohl strávit zbytek života. A potom samozřejmě zdraví, protože to je to nejdůležitější. Také bych si přál, abych mohl co nejdéle trénovat judo. Je to mé poslání.“