Věta „Češi jsou rasisti“ je nepochybně rasistická. Kdybychom vyzvali k
demonstraci „proti tlupám loupeživých Čechů“, kteří sužují zemi, nedopustili
bychom se ničeho špatného. Je to naprosto jisté, pozvánku obskurní organizace, v
níž se mluví o „tlupách loupeživých cikánů“ totiž považuje policie i státní
zastupitelství za nezávadnou.
Když řekneme, že ne všichni, ale většina Čechů jsou rasisté, nebude to sice
příjemné, ale bude to pravda. Nikoliv však ve vztahu ke všem rasám, jen málokdo
dnes (a když tak ještě potmě pod peřinou) odsuzuje Židy jako méněcenné a
černochy jako hloupé divochy.
Když však mluvíme o Romech či Cikánech, úplně klidně taková paušální označení
užíváme: Oni jsou líní. Oni zneužívají sociální dávky. Oni lžou. Oni mluví
sprostě. Oni vybydlují byty. Oni jsou kriminálníci. Politik, jako je Jiří Čunek
či Liana Janáčková, který mluví podobně, pak není vyobcován jako rasista, ale
vzbuzuje přízeň a úctu. Je považován za nebojácného, za toho, kdo nazývá věci
pravými jmény.
Faktem totiž je, že s „nimi“ nežijeme my bílí Češi rádi. Dlouhodobě
považujeme Romy za nejméně sympatickou národnost. Dlouhodobě je považujeme za
nejméně přijatelné sousedy. Vyprávějí se celé legendy o tom, jak jedna romská
rodina dokáže zničit sousedské soužití a přetvořit spokojený život doslova v
peklo.
A mnohdy je to pravda. Značná část Romů (přesná čísla neexistují) totiž
nesdílí hodnoty většinové společnosti a nemá ani motivaci k tomu, aby je
přijala. Nefunguje ani dobrý příklad, ani represe, podle sociologů je v mnoha
romských rodinách pobyt v kriminálu běžnou věcí, ba dokonce ctností. Běžnou
věcí, ba ctností se stalo stáhnout stát o co nejvíc přídavků a dávek a žít bez
práce. A i když ani zde neexistují statistiky, zdá se, že úpadek mnoha Romů se
prohlubuje. A dokonce tak, že ztrácejí to, co jim bylo ještě před několika
desetiletími svaté – cit pro rodinu. Stále víc romských dětí končí odloženo v
dětských domovech.
Ivan Gabal upozorňuje ve známé studii na to, že vzrůstá počet ghett. Místo
aby se nůžky mezi Romy a Neromy zavíraly, podle všeho se dále rozevírají.
Obecnou nepopularitu Romů pak dokážou využít někteří politici k tomu, aby
získali body.
Málo už se říká, že za bídnou, ba tragickou sociální situaci nemohou Romové
sami – byli do ní uvrženi. Po staletí žili sice v podřízeném, ale snesitelném
postavení. Nabízeli tradiční jednoduché práce – kotlářství, broušení nožů,
stavby, podruhování. Od druhé světové války je však stíhá rána za ranou. Nejprve
hrůza holokaustu. Potom násilné usazení za socialismu. Už se téměř neví o tom,
že v padesátých letech potkalo Romy strašné neštěstí. Byli násilně usazeni tam,
kde právě byli. Kola u vozů jim uřezali, koně odehnali. Dovede si někdo
představit, jak to muselo být pokořující?
Romové sice dostali většinou lepší byty, ale nezvykli si v nich a nenaučili
se je mít rádi. Byly to vlastně byty vnucené okupací. Po revoluci sice přišla
svoboda, ale s ní zároveň ztráta jistot a ohromná nezaměstnanost. Masy Romů ze
slovenských slumů, kde všichni žili v primitivních podmínkách, zamířily do
Česka.
Přes počáteční boom si Romové nevytvořili organizaci, která by je dobře
zastupovala. Ti, kteří žijí po česku, často zpřetrhají svazky s těmi, kteří žijí
jinak. A ti, co žijí jinak, dávají své pohrdání, nechuť a strach před většinovou
společností čím dál víc najevo.
I mnozí Romové, jako úspěšný hudebník Vojtěch Lavička v rozhovoru pro tento
list, říkají, že ti Cikáni, kteří nepracují a fňukají, si mohou za svou situaci
sami. Je to pravda jen zčásti – zdaleka ne každý Rom se dokáže vymanit z
bludného kruhu nerovných podmínek, které začínají od dětství…
